Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Znásilnění co patnáct minut, oběti staré pár měsíců. Indie nedokáže zničit „kult“ sexuálního násilí, navrhuje tresty smrti

Znásilnění co patnáct minut, oběti staré pár měsíců. Indie nedokáže zničit „kult“ sexuálního násilí, navrhuje tresty smrti

Znásilnění osmileté holčičky, na němž se údajně podíleli policisté a následně je schvalovali místní politici, vyvolalo v Indii masové demonstrace. V poslední době navíc došlo v zemi k několika znásilněním dalších dětí včetně několikaměsíčního kojence. Série zločinů znovu připomíná, že se Indie s tímto problémem stále nedokázala vyrovnat. Vláda teď v reakci navrhuje, že začnou padat tresty smrti.

Indie není pro mladé ženy a dívky bezpečná. Znásilnění se v druhé nejlidantější zemi světa stane minimálně každých 15 minut. V místním tisku se sice objevují i hlasy, že to vlastně přepočteno na počet obyvatel není tak hrozné a že se situac dá srovnat třeba s USA, ale skutečnost je jiná. Jedna věc jsou totiž známé případy, druhá to, že většinu znásilnění v Indii nikdo ani nehlásí. Policie často tlačí na oběť, aby si své oznámení rozmyslely. Na vesnicích se „rada starších“ mnohdy snaží oběť donutit k tomu, aby si útočníka vzala. Případně aby se odstěhovala a skryla se, protože na ni padla „hanba“.

Násilníci se často cítí beztrestní. Vědí také, že v rozsáhlých částech Indie včetně hlavního města Dillí je bezpečnost na nízké úrovni. Nejde jen o to, že chybí pouliční osvětlení, ale nedostatkoví jsou i policisté. Podle posledních známých údajů zveřejněných serverem německého rozhlasu Deutsche Welle chybělo indické policii do plného plánovaného stavu zhruba šest milionů lidí. V té době, tedy v roce 2015, měla indická policie něco přes 17 milionů příslušníků.

Indie měla a stále má jeden z nejnižších počtů policistů na sto tisíc obyvatel na světě. K tomu je potřeba připočíst proslulou pomalost indických soudů. Například z 15 450 případů sexuálního násilí ve velkých městech, které čekaly na rozsudek v roce 2016, se pravomocného verdiktu dodnes dočkala ani ne desetina obviněných.

Situaci zřejmě zhoršuje také to, že v Indii je nadbytek mladých svobodných mužů, kteří mají často jen malou šanci najít si partnerku. Podle sociologů to zvyšuje míru násilí ve společnosti a také míru kriminality. Jde mimo jiné o výsledek zavedení ultrazvukového vyšetření u těhotných žen. Protože na vesnicích je dcera považována spíše za přítěž a jsou preferováni synové, miliony žen chodí v případě, že se jim má narodit holčička, na potrat.

Zpřísněné zákony zavedené po roce 2012 a povinnost policistů zapisovat záznamy o tom, že jim někdo znásilnění ohlásil, zřejmě nezabraly. Podle právě zveřejňovaného průzkumu veřejného mínění provedeného v Indii společností Pew Reserch na konci loňského roku považuje 90 procent Indů znásilnění za „velký problém“ své země. Jen tři procenta si myslela, že jde o „malý problém“. Téměř 78 procent dotázaných uvedlo, že se situace zhoršuje. A to bylo před současnou v tisku široce rozebíranou vlnou znásilnění.

Problémem je to, že u části populace, údajně zejména u lidí pocházejících z venkova, je znásilnění stále bráno jako přijatelná věc. V současné vlně oživeného hinduistického nacionalismu se navíc zřejmě rozšiřuje doslovný výklad některých hinduistických textů. A tyto knihy obsahují, stejně jako posvátné knihy některých jiných náboženství, i znásilnění či sex mezi příbuznými. Ve starém hinduistickém kodexu chování Manusmriti je navíc násilné zmocnění se ženy popisováno jako jedna z cest k manželství, připomíná časopis The Economist. Časté jsou také případy znásilňování v rodině a malých dětí, kterým málokdo věří, když pak o útoku promluví.

Znásilnění navíc začalo být v Indii používáno jako nástroj boje proti menšinám, zejména proti muslimům. Již zmíněné znásilnění osmileté holčičky, které nakonec vyvolalo v Indii masové protesty, bylo právě takovým případem. Dívka byla z kmene muslimských pastevců, který se místní hinduisté snažili vyhnat kvůli sporu o půdu. Útočníci odvlekli dívku do hinduistického chrámu, kde ji znásilňovali a pak ji ubili k smrti a pohodili v lese. Celý případ prý kryli místní policisté a ve prospěch obviněných se vyjádřili i aktivisté spojení s indickou vládní hinduistickou stranou BJP. V dalších případech znásilnění se politici BJP postavili přímo na stranu obviněných.

Vyvolalo to tento týden demonstrace po celé Indii. Ty se nakonec obrátily proti vládní straně BJP a premiérovi Nárendrovi Módímu. Premiér pak po několika dnech vystoupil s projevem, který odsoudil násilí na ženách a prohlásil, že nejde o individuální zlo, ale o zlo celé společnosti. Přítrž tomu má učinit nově navržený trest smrti pro pachatele znásilnění, kdy je oběti 12 a méně let. O opatření informuje agentura AP s odkazem na indickou tiskovou agenturu. Módí podle ní už normu schválil a čeká se na souhlas prezidenta a parlamentu.

Módí přitom původně konkrétní kroky nesliboval a pouze prohlásil, že by se takové případy „neměly politizovat“ a že se nedá srovnávat počet znásilnění za různých vlád. V roce 2016, ze kterého jsou k dispozici poslední statistiky, bylo v Indii nahlášeno přes 39 tisíc znásilnění a pokusů o ně, což je o dvanáct procent více než v roce 2015. Počet znásilněných dětí vzrostl o čtyřicet procent. Módí je indickým premiérem od roku 2014.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1