Prezidenta volte strategicky, radí Čechům americký sociolog. Kandidátům prý chybí vůdcovství | info.cz

Články odjinud

Prezidenta volte strategicky, radí Čechům americký sociolog. Kandidátům prý chybí vůdcovství

Prezidentské volby se blíží, čím dál víc se ale ukazuje, že kandidáti v Česku nejsou zvyklí na přímou volbu. A čeští voliči jsou navíc blízko stavu politické apatie, tvrdí sociolog amerického původu Michael Smith, který dlouhodobě sleduje českou politiku.

Jak obecně vnímáte české prezidentské volby?

Je to významná událost, protože je to teprve podruhé, co budete mít přímou volbu. Jedna věc, která mě překvapuje, je ta, že Češi jsou obecně připraveni na tenhle přechod. Lidé jsou schopní o tom diskutovat, debatovat, sledovat různé kandidáty. Je to také první prezidentská volba, na kterou dohlíží Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran, který zatím funguje docela dobře.

Problém bych viděl v tom, že samotní kandidáti nejsou připraveni na přímou volbu. Málokdo z nich hodně jezdí po krajích a hovoří k lidem. Nevytváří velké kampaně, ve kterých by oslovovali lidi od domu k domu a pokoušeli se je přesvědčit. Většinu kampaní dělá buď jeden člověk, nebo malý tým. Někteří kandidáti mají slabé řečnické a vůdčí schopnosti a nepokoušejí se ani vypadat prezidentsky. Tohle může také ovlivnit, jak moc budou ostatní kandidáti schopni soupeřit s Milošem Zemanem.

Myslíte, že v české společnosti by takový typ kampaně zabral?

Naprosto. Jaké jiné možnosti vedení kampaně jsou? Reklamu v televizi máte omezenou, což je třeba v USA důležitý způsob oslovování voličů. Ano, máte všude plakáty a billboardy, ale ty nemohou pojmout a vyjádřit pojmout a vyjádřit hlavní program kandidáta, jenom jednoduchá hesla. Někteří kandidáti dokonce ani ta hesla nemají.

Jediný způsob, jak formulovat svůj program a myšlenky, jsou debaty, které až tolik lidí nesleduje, nebo ta takzvaná door-to-door kampaň. Bohužel jsem ale moc nezachytil, že by ji někdo z kandidátů dělal. Pomohlo by jim to taky zapojit voliče více do politického života, což je důležité, protože se bojím, že česká společnost je nebezpečně blízko stavu politické apatie.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Není to jen určitý stav otrávení politikou, která se dlouho neměnila?

Jistě, lidé jsou otrávení korupčními kauzami, ale může to vést k tomu, že více lidí bude volit třeba Babiše, který se prezentuje jako outsider a předstírá, že jeho vlastní střety zájmů a kauzy jsou jen konstrukce jeho nepřátel. Mám za to, že pro něj hlasovalo hodně lidí, kteří mají politiky po krk. Navíc tu není žádný nárůst občanských aktivit.

Abych to dal do kontextu: Demokracie tu je v potenciálním ohrožení, vzhledem k tomu, že tu je možnost menšinové vlády ANO bez vyslovené důvěry. A ta by mohla prosazovat zásadní zákony bez patřičné regulace zbytku parlamentu. Tam to potenciální nebezpečí je. A byly tu protesty? Byly tu demonstrace? Porovnejte to s dobou, kdy tu vznikala opoziční smlouva, okolo roku 2000. Tehdy byla společnost mnohem více angažovaná a ochotná chránit svobody dosažené v 90. letech.

Dá se to ale srovnávat? Politická aktivita tehdy „bránící dosavadní systém“ proti dnešní aktivitě ze znechucení ze systému?

Rozhodně. Věřím, že občané mohou vždycky přispět ke zlepšení politiky a společnosti. Jde jen o to najít způsob jak se účastnit politického života tak, aby to lidem vyhovovalo. Nezáleží na tom, jestli jste konzervativec, liberál, nebo třeba sociální demokrat. Důležité je jen to, aby vaše názory byly konzistentní.

Celkově mi Češi přijdou v tomhle ohledu odtržení od politiky i od občanského aktivismu. Sám vím o spoustě neziskových organizací, které jsou momentálně v krizi, co se financování a efektivity práce týče. V téhle oblasti je teď hodně problémů.

Spojte to s tím, o čem jsme mluvili – o kandidátech, co pořádně nekomunikují s lidmi – a máte zaděláno na neštěstí. To se týká i sociálních sítí. Myslím, že žádný kandidát s výjimkou Zemana nemá na své stránce na Facebooku více než 100 000 lajků. Mám pocit, že Drahoš a Horáček mají okolo 72 000 a to je tak všechno. Navíc tam se ani o komunikaci s lidmi nedá moc mluvit. Prezident Zeman umí mluvit řečí obyčejných lidí, vyprávět vtipné historky a vyvolávat strach z cizinců. Aby soutěžili proti populismu, ostatní kandidáti potřebují rozpracovanou a dynamickou komunikační strategii.

Takže všichni kandidáti by nějakým způsobem mohli zlepšit svou kampaň?

Ano. Proto jsem říkal, že kandidáti nejsou připraveni na přímé volby. Nenaučili se umění komunikace s běžnými lidmi. V tomhle ohledu mají všichni ještě hodně co dělat, zejména ve formulování svých cílů, protože teď jdou víceméně proti establishmentu – Babišovi a Zemanovi. A ti mají dobře propracované komunikační strategie. Ostatní v tom pokulhávají.

Například žádný z kandidátů nemá jednoduchý způsob, jak shrnout svou vizi lidem. Žádný slogan, žádné motto, žádné ukázky toho, jací by byli vůdcové. Pro srovnání – v USA Obama během své kandidatury používal inspirativní příběhy, ve kterých popisoval své vize Ameriky jako země, kde mohou obyčejní lidé změnit svět.

Trump taky měl jasnou vizi a narativ a uměl je zprostředkovat lidem. Myslím, že pro kandidáty je důležité, aby uměli vytvořit strhující a zároveň vysvětlující narativ své kandidatury.

Když porovnáte české a americké kampaně, jsou si v něčem výrazně podobné?

Je důležité si uvědomit kontext obou voleb. USA mají prezidentský systém, Česko parlamentní. To obnáší různé role. V ČR je prezident hlavou státu, ale ne hlavou vlády. V USA je to kombinované. Podobnosti se ale dají najít a lépe je lze vidět v retrospektivě v prvních přímých volbách mezi Zemanem a Schwarzenbergem.

Zeman vlastně vyhrál díky očerňování Schwarzenberga – začal upozorňovat na to, že jeho žena neumí česky, že některý jejich majetek dříve patřil nacistům, a pak tu samozřejmě byla otázka Sudet.

Právě tyhle věci nakonec vychýlily preference v Zemanův prospěch. Očekával bych, že se něco podobného stane i letos, ale je otázka, jaké to bude ve druhém kole. Tohle přesně se stalo v amerických volbách – Trump hrál se strachem běžných občanů, jako třeba strach z toho, že jim mexičtí imigranti znásilní ženy. Takže je ta podobnost hlavně v rétorice.

Kromě kontaktní kampaně a více rozhovorů s lidmi, je něco, co by podle vás současní kandidáti měli dělat, ale nedělají?

Chybí jim vůdcovství. Takový Drahoš má třeba impozantní životopis, ale potřebuje ukázat, co z něj dělá dobrého lídra země. Tkví to v tom, jak se prezentuje. V debatách často vychází jako jeden z těch slabších. Působí spíše dojmem intelektuála, za což ho Miloš Zeman pravděpodobně napadne, pokud se dostane do druhého kola. Potřebuje prostě ukázat nějakou formu vůdcovství.

Trochu jste načnul téma negativní kampaně. Jak velký má podle vás efekt na voliče?

V těchto prezidentských volbách na ni zatím nedošlo. Prozatím ty volby byly velice slušné. Možná až moc slušné. Co se kandidátů týče, ti ani neměli moc prostoru kritizovat ostatní. Všechny debaty jsou hodně strukturované a tím i nudné. Každý jen odpovídá na otázky moderátorů.

Rád bych je viděl v situacích, kdy se mohou začít odlišovat a ukázat se jako potenciální vůdcové v tom, jaké jsou pro ně důležité problémy a jak by je chtěli řešit. Žádá si to komplexní situace a těch se nám bohužel nedostává.

Kandidáti k sobě byli navíc téměř štědří. Nejsou tak kritičtí, jak bych očekával, dokonce ani k Zemanovi. Ani Zeman zřejmě momentálně nechce kritizovat další kandidáty, protože by to na ně strhlo pozornost. Mám pocit, že Zeman kritizoval Drahoše jen za jeho výroky o ruských tajných službách. Pro Drahoše to paradoxně bylo dobré, může ho to prezentovat jako relevantního a vážného soupeře. Takových střetů je potřeba více.

K Miloši Zemanovi: Jak vnímáte jeho rozhodnutí nevést kampaň?

Je to hodně kalkulovaná strategie, která má vytvořit dojem, že je outsider, přestože není. Opět – tohle je podobnost s kampaní Donalda Trumpa, který se tvářil, že kampaň vlastně nedělá. Vytváří to dojem, že to jsou lidé, co vás chtějí za prezidenta, že ten požadavek jde zezdola.

Navíc těžko říct, jak by držel tempo v debatách s jinými kandidáty, takže pro něj je asi dobře, že se jich neúčastní. Kdykoli je někde nějaké debata, on raději vyrazí někam na malé město a prezentuje se jako prezident. To mu pomáhá k sebeprezentaci více než sezení u debatního stolku.

Je něco, co byste poradil voličům, kteří se k prezidentským volbám chystají?

V prvním kole volte strategicky. Spousta lidí hledá kandidáta, který by jim byl sympatický. Ale o to teď nejde. Nejdůležitější je zvolit kandidáta, který má největší šance soupeřit se Zemanem. Najít někoho, kdo má co nejširší spektrum témat, a tím i voličů, a pro něj hlasovat, i když by to znamenalo, že nebudete hlasovat pro vašeho oblíbence.

Text vyšel původně na webu HlídacíPes.org. Info.cz ho přebírá se svolením redakce.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Bývalý boxer při výslechu zmrzačil ženu a zabil dva muže. Po revoluci ale Picha rehabilitovali

Miroslav Pich nebyl jen úředníkem Státní bezpečnosti (StB). Svoji práci bral jako poslání a pro splnění úkolů neváhal i zabíjet. Osobně při výslechu zavraždil nejméně dva lidi. Jednoho ubil vlastníma rukama, druhého zastřelil a zahrabal. Neštítil se mlátit a mrzačit i ženy. Ani jemu se nakonec nevyhnuly stranické čistky, i ve vězení ale Pich věrně sloužil dál straně a udával na spoluvězně, jak mohl. Po revoluci byl následně rehabilitován jako skuteční političtí vězni.

„Pich je jedna z nejděsivějších figur historie, se kterou jsem se kdy při studiu materiálů setkal. Lidi netloukl proto, aby je vystrašil a přinutil mluvit, ale aby jim skutečně ublížil,“ popisuje osobu vyšetřovatele StB Miroslava Picha historik Vojenského historického ústavu (VHÚ) Prokop Tomek. Přestože účastník druhého odboje a výsadkář Pich ublížil fyzicky i psychicky několika lidem, svých činů údajně nikdy nelitoval. Mrzelo ho jen to, že zabitím vyšetřovaného zkomplikoval práci strany…

Link

Do Sovětského svazu se mu podařilo utéct až napotřetí

Miroslav Pich se narodil 22. srpna 1919 v Havlovicích u Trutnova. „Otec byl kovářem v továrně a matka tkadlenou. Byla to řádná rodina, nevyvíjeli žádnou politickou činnost a žili spořádaně,“ vysvětluje Tomek. Pich pracoval jako textilní dělník. Přesto měl už od raného věku zájem i o politiku, protože když mezi lety 1937 až 1938 pobýval v Praze, navštěvoval přednášky Zdeňka Nejedlého v Socialistické akademii a vyhledával knihy s komunistickou tématikou.

Kromě ideologických publikací ho ale zajímal i sport. „Poté žil u Úpice na Trutnovsku, kde navštěvoval boxerský klub. V roce 1939 se stal také členem ilegální komunistické strany,“ shrnuje Tomek. Angažovaný 20letý mladík se prý také záhy zapojil do odboje a vedl komunistickou mládežnickou organizaci, která vydávala ilegální časopis. V roce 1940 musel ale kvůli hrozícímu zatčení odejít do ilegality. A rozhodl se pro útěk ze země. Na Východ.

„Skrýval se pravděpodobně v lesích a v červnu 1940 odešel se svojí tehdejší přítelkyní do zahraničí. Mířili do Sovětského svazu. Na Podkarpatské Rusi je ale zatkli, odvezli do vězení v Budapešti a poté vrátili zpět na Slovensko. Přesto se opět vydali směrem do Sovětského svazu, ale opět je odhalili a tentokrát poslali zpět do protektorátu. Podařilo se jim ale zřejmě utéct z vlaku, vydali se na cestu potřetí a tentokrát už se jim to povedlo. Jejich cesta tak trvala od června do října 1940,“ vysvětluje Tomek.

Link

Z kuchaře a číšníka v Kyrgyzstánu se stal výsadkář

Po víc než čtvrt roce se tak Pich dostal do Sovětského svazu. Při přechodu hranic je s přítelkyní zadržela policie, po několika dnech je ale poněkud překvapivě pustili a neposlali do gulagu. „Pich pak pracoval v textilní továrně u Tarnopolu. Říkal o sobě, že byl vedoucím továrny a vedoucím restaurace, ale když to srovnáme s výpověďmi jeho ženy, tak zjistíme, že vedl textilní závod, kde bylo 40 zaměstnanců, tedy žádná velká továrna, a byl vedoucím závodní jídelny. Zřejmě svoji důležitost značně nadsazoval,“ dodává historik.

Z přítelkyně se záhy stala manželka a rodina se brzo rozrostla také o společné dítě. Pich se ale nevzdal myšlenky zúčastnit se ještě osobně válečného konfliktu.

„V roce 1940 psal Pich Klementu Gottwaldovi do Moskvy, že chce být vycvičen a poslán zpátky domů. Po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 byl ale evakuován na východ a dostal se až do Kyrgyzstánu a k čínským hranicím. Pracoval tam většinou v různých kuchyních, nejdříve asi i jako kuchař a číšník, posléze jako vedoucí,“ popisuje Tomek.

Když se v roce 1942 začala v Buzuluku formovat československá jednotka, Pich se do ní nepřihlásil. „O rok později se ale v Ufě setkal s Gottwaldem a ten ho i s manželkou poslal do politické školy Kominterny. Poté získal výsadkářské školení a následně působil v Kyjevě u partyzánského štábu. V roce 1944 se také seznámil s Rudolfem Slánským a s majorem Augustinem Schrammem,“ potvrzuje historik. Tato setkání pro něj byla do budoucna velice zásadní.

Link

Po válce se objevily spekulace, že kolaboroval s nacisty a přispěl k vyvraždění svého výsadku

Pich se stal členem 12členného výsadku, který seskočil na území protektorátu 26. října 1944. „Pich byl ve skupině jediným Čechem a zároveň politickým komisařem výsadku. Parašutisté seskočili u Žlebu u Čáslavi a působili poměrně úspěšně. Pich se pyšnil třeba tím, že za války založil 100 revolučních národních výborů, což je mimochodem také důkaz, jaký byl jeho úkol – vytvářet vhodné komunistické předpolí, protože národní výbory byly dost často ovládány komunisty. Pich byl už za války zjevně brutální a po válce se opakovaně prověřovala a zpochybňovala jeho válečná činnost, především na území protektorátu. Například i to, zda neměl podíl na vyvraždění své skupiny, ke kterému došlo 27. března 1945. Měl také údajně zastřelit někoho, koho neměl, jen proto, že mu byl nepohodlný. Sám to naznačoval v jednom z dopisů Karlu Švábovi (náměstek ministra národní bezpečnosti, poznámka autorky). Za války se naučil tvrdému zacházení s nepřítelem, což využil i po roce 1945,“ vysvětluje Tomek.

Za války začal také Pich používat své druhé příjmení – Tůma. „Bylo to krycí jméno. Proto se o něm v materiálech z období války často píše jako o Tůmovi. Pod tímto jménem je běžně znám a používal ho, ale úředně se i po válce dál jmenoval pouze Miroslav Pich,“ objasňuje historik. Po válce se také údajně začal stranit svojí manželky. „Hned po válce se k ní začal chovat odtažitě a prakticky se k ní vůbec neznal. Nechtěl se s ní stýkat, protože ji prý pro sebe nepovažoval za dostatečně reprezentativní. Zřejmě je předtím sblížila převážně ta vzájemná blízkost na útěku,“ dodává Tomek.

Že bude ale Pich v novém poválečném uspořádání hrát zřejmě důležitou roli, bylo jasné už několik dní po válce.

Link

Po válce se stal poslancem, více ho ale lákal boj s vnitřním nepřítelem

„Slánský údajně Pichovi v květnu 1945 uložil, aby se postaral o ostrahu budovy Ústředního výboru (ÚV) KSČ. Pich tak vybral třicet partyzánů a až do listopadu 1945 místo hlídali. To byl jeho první větší úkol. Také se stal předsedou Československého svazu partyzánů a stal se poslancem Národního shromáždění za Svaz české mládeže. Už v březnu 1946 se ale mandátu vzdal, protože si na něj Svaz stěžoval, že je vůbec nezastupuje. Zřejmě se té práci vůbec nevěnoval,“ popisuje Pichův poválečný život Tomek.

5985133:article:true:true:true

Už brzy ale 27letý komunista našel práci, která ho zřejmě naplňovala. „Pak pracoval s Karlem Švábem na evidenčním oddělení ÚV KSČ. Šváb ve skutečnosti řídil všechny zpravodajské složky. Picha poslal na Zemský odbor bezpečnosti II (ZOB II), což byla zpravodajská služba ovládaná KSČ, která v roce 1947 se Státní bezpečností splynula. U ZOB II se Pich zaměřoval na boj proti stoupencům národně socialistické strany, které komunisté považovali za jedny ze svých největších nepřátel. Když jeho oddělení splynulo s StB, tak se stal velitelem II. oddělení II. sektoru StB, které se zaměřovalo na boj proti vnitřnímu nepříteli,“ vysvětluje historik.

A právě tam pokračovalo Pichovo nejtemnější období, které skončilo až podzimem 1949. V té době při výsleších brutálně mučil ženy i muže a jako bývalý boxer se nebál rozdávat rány, které byly ovšem v některých případech smrtící.

Link

Konečného zastřelil a zahrabal, kolegyni brutálně mlátil a zmrzačil

„Nejznámější je asi kauza vraždy inženýra Petra Konečného, kterého Pich osobně zabil. StB ho unesla v polovině května 1948. Jeden z agentů tvrdil, že Konečný ví, kdo zabil majora Schramma. Na základě této informace Konečného vylákali pod záminkou, že jsou Američané, unesli ho a brutálně vyslýchali v Bubenči v takzvaném Statku. Zjistili ale, že nic neví. Nicméně mu při tom vážně poškodili zdraví, bili ho a ruce měl svázané drátem, což zanechalo trvalé následky. Bylo rozhodnuto, že se to musí ututlat, a proto Konečného zabijí,“ popisuje Tomek.

Pich ještě s dalším příslušníkem StB Antonínem Liškou odvezli Konečného do Bánské Bystrice, kde ho bez jakéhokoli soudu zastřelili a zahrabali ho prý někde ve starém partyzánském bunkru. „V 60. letech se pak ukázalo, že nikdy nikdo neprověřoval, kde skončilo Konečného tělo, a že do Bystrice ani neposlali dotaz, zda byly nalezeny nějaké ostatky. Když se to pokoušeli prověřovat v 60. letech, tak už bylo pozdě. Tělo Petra Konečného se nikdy nenašlo. Pich i Liška se k tomuto činu ale přiznali,“ dodává historik.

Pich se také angažoval v podobné vraždě kolegy Františka Novotného, příslušníka StB z vlastního oddělení. „Jiný agent o Novotném řekl, že je dvojitý agent a ve skutečnosti pracuje i pro Západ. Na základě této jediné informace ho v létě 1948 zatkli a vyslýchali. Přestože nic konkrétního nezjistili, tak vedení opět rozhodlo o tom, že pro výstrahu a protože to byl podle nich zrádce, ho zastřelí. V této záležitosti figuroval Pich jako organizátor, ale přímo se vraždy neúčastnil, byť ji zařizoval. Novotného tehdy někam převáželi, zastavili zřejmě na toaletu a zastřelili ho, což obhajovali tím, že začal utíkat, a proto po něm museli střílet,“ vysvětluje Tomek.

Že tyto brutální postupy byly zřejmě běžné, dokládá i kauza další Pichovy kolegyně Emílie Kolářové-Faitové, kterou sám mučil. „Byla to spolupracovnice V. oddělení, ale pracovala také s Pichovým oddělením. Opět i na ni padlo obvinění z dublérství (služba dvěma zpravodajským službám zároveň, poznámka autorky). V říjnu 1948 ji zadrželi, převezli do konspirační chaty v Krkonoších a tam ji tloukli. Sám Pich ji mlátil různými dráty, zejména prý do nohou, a zavíral ji do skříně. Strávila tam 14 dnů, během kterých prožila skutečně brutální násilí. Přežila to, ale měla trvalé následky. To, že byla dvojitá agentka, se nikdy nepotvrdilo,“ uzavírá historik.

Přestože přelom 40. a 50. let byl brutální dobou, kdy podobná zabití a výslechové „techniky“ většinou zůstaly bez trestu, jednu věc strana neodpouštěla – když někdo překazil její plány.

Link

Wiesnera bil 20 minut do žaludku. Jeho smrti nelitoval, mrzelo ho to ale kvůli straně

„Vaz zlomila Pichovi další kauza - případ Bedřicha Wiesnera, stavebního inženýra, který byl za války v Londýně a pracoval pro Františka Moravce a naše exilové zpravodajství. Když se vrátil, tak jeden z jeho bývalých spolupracovníků u výslechu prozradil, že Wiesner zná zpravodajské sítě Britů. Wiesnera proto v listopadu 1949 zatkli, a odvezli ho na konspirační chatu, kde ho tloukli a chtěli z něj dostat nějaké tajné informace,“ rekapituluje už obvyklý výslechový scénář historik.

I v tomto případě bylo násilí brutální a jeho hlavním strůjcem byl opět Pich. „Výslech Wiesnera prováděný Pichem-Tůmou spočíval v tom, že Pich si oblékl kožené rukavice a tloukl Wiesnera, který stál, do žaludku. Po několika úderech Wiesner upadl na zem. (…) Pich pokračoval v mlácení Wiesnera i na zemi. To trvalo asi 15 až 20 minut,“ popsal do protokolu v roce 1956 příslušník StB Antonín Liška.

4940074:article:true:true:true

Tentokrát měl ale výslech fatální následky. „Dovedete si představit, jaké to je, když vás bývalý boxer tluče do břicha… Wiesnera pak odvezli zpátky na Ruzyň, kde za několik dní zemřel. Pich jej doslova ubil k smrti,“ upozorňuje Tomek. Ačkoli Wiesner nestačil nic prozradit, kvůli svým stykům a informacím, o kterých mohl vědět, byl jako svědek velice cenný. Jako mrtvý už ale nemohl být straně nijak užitečný. A byla to Pichova vina.

„Pich byl vzat do vazby a byl potrestán 7 dny tuhého vězení za nezákonný postup při výkonu služby. Bylo dohodnuto, že nebude stíhán, ale dostane stranickou důtku s výstrahou a bude zbaven místa. Také byl tři měsíce v táborech nucené práce jako chovanec, ale také proto, aby tam získal nějaké informace pro svou další činnost. Konkrétně byl v Pardubicích a ve Vítkovicích,“ popisuje historik.

Svého činu Pich velice litoval. Ne však toho, že by zabil člověka. „Je pravdou, že jsem násilí používal častěji, než ostatní. To však vyžadoval boj proti teroristům, nebo lámání důležitých nepřátel vyvolané hlavně časovou tísní. V době, kdy jde o odhalení nejzakuklenějšího nepřítele, mě jako jednoho z mála vyvolala strana a dala mi tu čest, abych se i já o vykořenění tohoto nepřítele postaral. Jsem na to hrdý tak, že se to ani vypovědět nedá,“ napsal Pich Švábovi v listopadu 1949.

Pich si tak za smrt Wiesnera odpykal víceméně symbolický trest a od roku 1950 pak působil na vězeňském odboru Ministerstva národní bezpečnosti, kde měl mít na starosti agenturní a operativní práci mezi vězni ve věznicích a táborech nucené práce. I na něj ovšem měly dopadnout čistky ve straně.

Link

Straně zůstal věrný i po vlastním uvěznění a udával spoluvězně

„Nepřátelé se tehdy začali hledat i ve Státní bezpečnosti a zatčen tak byl 27. ledna 1951 i Miroslav Pich. Nejdříve byl vězněn v Kolodějích, kde byla v zámeckých sklepích známá vazba. Tam byl asi měsíc, a pak ho převezli na Ruzyni. Ve vazbě byl skoro tři roky. V prosinci 1953 byl soud, který Picha odsoudil ke 12 letům za vraždu Konečného a účast na vraždě Novotného a na tři roky za sabotáž v případě Wiesnera, takže celkem dostal 15 let,“ shrnuje Tomek. 

Prezidentská milost ale téměř vzápětí Pichovi z jeho trestu tři roky ubrala. Navíc se ve vězení velice rychle přizpůsobil. „Podle jeho dopisů a také dochovaných svazků začal velice rychle opět spolupracovat s StB. Byl to velice výkonný tajný spolupracovník, který udával, kde mohl. Jeho postoj k režimu byl vždy kladný, i po vlastním uvěznění,“ dodává historik.

„Ve spolupráci byl vždy upřímný a poctivý a zprávy podával rád s cílem odstraňovat nedostatky. Projevuje se u něho jako u bývalého dlouhodobého člena strany pocit odpovědnosti vůči straně a dělnické třídě a jsou předpoklady, že po jeho propuštění bude pracovat dobře ve prospěch našeho zřízení," napsal o Pichově udavačství ve zprávě dochované ve svazcích StB jeho řídící důstojník.

Na vlastní žádost pracoval v době věznění Pich většinou v uhelných dolech. A možná že i vlivem jeho činnosti pro StB mu v roce 1957 zbytek trestu prominuli. Byl volný, ale stěžoval si.

Link

Před soudem byl i v 60. letech. Stále ale tvrdil, že zabíjet je normální

„V roce 1957 psal ministru vnitra a stěžoval si na nespravedlnost, protože on vždy pracoval řádně. Házel vinu na své nadřízené a tvrdil, že bez nich by se trestné činnosti nedopustil. Zmiňoval, jak zpravodajsky pracoval ve vazbě a kolik lidí udal. Dokonce napsal: ,Mohu klidně prohlásit, že zpravodajská činnost, kterou výše uvádím, plně nahradí škodu, kterou jsem nevědomky svým přemíru tvrdým zacházením způsobil'," popisuje Pichův postoj Tomek. Ačkoli v dopise Švábovi před osmi lety tvrdil, jak byl pyšný na svůj „boj proti teroristům", najednou se zříkal odpovědnosti.

Bývalý vyšetřovatel StB, ale také vězeň i po propuštění pracoval dál jako horník. Přestože jeho kariéra v bezpečnostních složkách skončila, na jeho činy se nezapomnělo a vyšly znovu najevo už za pár let.

„Na počátku 60. let byl Pich znovu prověřován pro své zločiny, ale tehdy z toho pro něj nevyplynuly nějaké následky. V roce 1968 se ale znovu dostal do vězení, a to na 13 měsíců. 17. června 1969 Vyšší vojenský soud Příbram vynesl rozsudek a uznal Picha vinného ze spolupodílení se na vraždě Františka Novotného, což vehementně odmítal. Považoval to za dozvuky kampaně z období pražského jara a používal to jako argument, když říkal, že ten boj, který vedl na přelomu 40. a 50. let, byl oprávněný, protože kontrarevoluce se podle něj v 60. letech zase zvedla, a proto byl ten tvrdý boj tehdy správný a dokonce ještě nedostatečný. Zároveň se divil, že byl potrestán, ale akademicky vzdělaní právníci, předsedové soudů a prokurátoři, kteří rozsudky udíleli a páchali justiční vraždy, zůstali bez trestu," dodává Tomek.

5985130:article:true:true:true

„V době, kdy se tyto akce staly, hořel ve státě boj kdo s koho. Strana zápasila o udržení moci. Kdo bojoval, musel počítat s obojím. S prohrou, nebo s vítězstvím, ale také s životem, nebo se smrtí. Je dostatečně známo, že proto, aby byl zachován život, nastupuje někdy smrt. V době revoluce rozhoduje o životě a smrti lidí organizace té, nebo oné strany. (…) Všichni obvinění jsou dělníci a komunisté. Bojovali jsme za odstranění největších nespravedlností, jaké lidstvo zná, to je vykořisťování člověka člověkem a proti společenskému řádu, který plodí války. A jako nositelé revoluce takové, nebo onaké a v roce 1948 šlo o obě formy, i když ta krvavá se vedla konspiračními prostředky – nejsme pro každé a zásadní chránění života člověka tak, jak o něm mluví vyšší vojenský soud,“ hájil se přímo před soudem v roce 1969 Pich.

Podle Tomka tento člověk tak ještě na konci 60. let přiznával, že zabít někoho ve jménu ideologie je vlastně v pořádku.

Link

Po revoluci se dočkal rehabilitace

O Pichových výslechových smrtících metodách se mluvilo i po revoluci, v roce 1990 ho vyšetřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

Kromě toho se mu ale dostalo také zadostiučinění. Protože byl odsouzen v rámci politických čistek, vztahovala se na něj automatická rehabilitace. „Takže byl rehabilitován stejně jako skuteční političtí vězni," potvrzuje historik bizarní situaci, kdy se vyšetřovatel StB, který při výsleších týral zadržené, dostal po revoluci na jejich úroveň.

Život 75letého Miroslava Picha se uzavřel 9. ledna 1995. Ten den se oběsil ve svém domě na půdě.

43300