V prezidentských volbách se utká nanejvýš devět kandidátů, zbytek podmínky nesplnil | info.cz

Články odjinud

V prezidentských volbách se utká nanejvýš devět kandidátů, zbytek podmínky nesplnil

V prezidentských volbách se utká nanejvýš devět kandidátů, zbytek podmínky nesplnil
 

V prezidentských volbách bude o přízeň voličů soupeřit nanejvýš devět kandidátů. Zbylých jedenáct zjevně nesplňuje zákonem dané požadavky na kandidaturu. Vyplývá to z informací ministerstva vnitra. Čas pro registraci uchazečům o Hrad vypršel v úterý odpoledne. Ve volbách by se tak měli utkat veřejně známí uchazeči, kteří se ke kandidatuře jasně přihlásili.

Vnitro nyní přihlášky posoudí ve správním řízení. O kandidátech, kteří se voleb budou moct zúčastnit, rozhodne do 24. listopadu.

Podle dřívějších informací bylo podáno 20 kandidátních listin, z toho jedna po zákonem stanovené lhůtě. Dvě z nich podaly ženy. Věk všech kandidátů bude k 13. lednu, tedy k druhému dni voleb, mezi 41 a 74 lety.

Klára Pěknicová z ministerstva vnitra uvedla, že čtyři kandidáty navrhla skupina poslanců, z toho jeden z nich má podpis pouze jednoho poslance.

Profily prezidentských kandidátů si můžete přečíst zde.

Dostatečnou podporu poslanců, tedy minimálně 20, v předchozích týdnech oznámili bývalý šéf Škody Auto Vratislav Kulhánek (ODA), prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek (za Realisty) a hudebník a šéf strany Rozumní Petr Hannig. Čtvrtou kandidátku s podporou jen jednoho poslance podle dřívějších informací podal 73letý muž.

Další tři uchazeče navrhla skupina senátorů. Podpisy více než deseti senátorů oznámili bývalý velvyslanec ve Francii Pavel Fischer, lékař a aktivista Marek Hilšer a bývalý premiér Mirek Topolánek.

Pět uchazečů předložilo petici s podpisy občanů. "Z toho dva se zjevně nedostatečným počtem jen několika podpisů," podotkla Pěknicová. Prezidentskou nominaci s podporou více než 50.000 občanů by měli mít podle dostupných informací zajištěnu současný prezident Miloš Zeman, bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš a podnikatel a textař Michal Horáček.

Zbývajících osm kandidátů nepředložilo ani petici ani podporu zákonodárců. Prezidentskou kandidaturu vnitru odevzdali Roman Hladík a Libor Hrančík. K odevzdání kandidatury se přihlásila i bývalá místostarostka Prahy 8 Terezie Holovská. Další z uchazečů Josef Toman uvádí, že poštou poslal 75.000 podpisů občanů.

Rozruch v posledních dnech způsobila informace zveřejněná deníkem MF Dnes, který ovládá šéf hnutí ANO Andrej Babiš. List s odvoláním na ústavní právníky napsal, že část kandidátů včetně Mirka Topolánka nemůže kandidovat, jelikož je podpořili stejní zákonodárci. Ministerstvo vnitra oponovalo a potvrdilo, že to problém není.

Do prezidentských voleb by tak mělo postoupit devět veřejně známých osobností. Komu byste svůj hlas dali Vy? Hlasujte v naší anketě:

Vše o prezidentských volbách čtěte zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Američané v Sýrii prohráli. Trump se snaží skrýt svůj amatérismus, říká bývalý Obamův poradce

Trumpovy dohody století o míru mezi Izraelem a Palestinci se nikdy nedočkáme, řekl INFO.CZ Peter Mandaville, expert na politický islám a bývalý poradce prezidenta Baracka Obamy a ministryně zahraničí Hillary Clintonové. Profesor na Georgetownské univerzitě argumentuje chybějící politickou podporou chystaného plánu, politickou nestabilitou v Izraeli i kampaní před americkými prezidentskými volbami. Do Prahy přijel na pozvání Ústavu mezinárodních vztahů.

Po nedávné dohodě mezi Ruskem a Tureckem o Sýrii se zdá, že Američané vyklízí prostor na Blízkém východě ve prospěch právě Rusů a dalších mocností. Souhlasíte s tímto závěrem?

Ano. Myslím ale, že je v této věci třeba pochopit hlubší souvislosti, tedy zásadnější změnu regionálního uspořádání na Blízkém východě v posledních 20 letech. USA byly od 60. let dominantní zahraniční silou v regionu, také na základě strategického spojenectví se zeměmi jako Izrael, Saúdská Arábie a Egypt. V té době byly jasné americké zájmy a cíle v regionu, snadno by se udělal jejich seznam. Po konci studené války a následujících událostech, jako bylo 11. září a americká invaze do Iráku, se tento seznam začal rozpadat. To myslím způsobilo vážné starosti americkým spojencům v regionu. Mnozí z nich, jako je Saúdská Arábie a Izrael, si uvědomili, že se Spojené státy stahují pryč. Tím se vysvětluje, proč se v posledních letech zdá, že se tyto dva státy staly spojenci. To by ještě před 20 lety bylo nemyslitelné.

Link

Aby nám ten poslední vývoj v Sýrii dával smysl, musíme ho vnímat v dlouhodobém kontextu změny role, kterou Američané hrají. V jistém smyslu s Trumpovým rozhodnutím odejít souhlasím, protože Spojené státy nikdy neplánovaly dlouhodobé spojenectví se syrskými Kurdy. Jejich partnerství bylo založené na velmi specifických potřebách – boji proti ISIS (Islámskému státu, pozn. red.). USA vždy plánovaly, že se jednou stáhnou – problém vidím spíš v tom, jakým způsobem to udělaly. V tom, jak se zachovaly směrem ke Kurdům, tak i v tom, jaký signál to vysílá směrem ke světu.

Mohly o tom vyjednávat s Turky, aniž by došlo na „rvačku na hřišti“, jak o tom mluvil Trump. To je naprosto směšný nápad – nemusíte nechat lidi se pár dní zabíjet, abyste pak mohli dosáhnout mír. Je to jen způsob, jakým se Trump snaží skrýt svou chybu a své amatérské jednání. Mohlo to být vyjednáno standardními diplomatickými postupy. Výsledkem nyní je, že dění v regionu může ovlivňovat mnohem více aktérů než předtím, a s tím se Američané budou muset vyrovnat.

Navzdory Trumpovým slovům o porážce samozvaného chalífátu se ozývají hlasy, že USA v Sýrii spíše prohrály. Džihádisté zemi stále ohrožují a zbraně definitivně nesložili, většině země vládne diktátor Bašár Asad a v regionu posílil vliv Ruska a Íránu. Je to podle vás správná interpretace?

Ano, jen těžko můžu v Sýrii najít pro Spojené státy nějaký pozitivní výsledek. Je to selhání hned na několika úrovních. Je sice pravda, že chalífát byl vojensky poražen a vyhnán z území, které kontroloval, ta organizace ale stále existuje. A to, jak vypadá dnes, připomíná její obraz před deseti lety. Víme, že má potenciál se vrátit, a to nejen kvůli tomu, že stále existuje, ale i kvůli sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám, díky nimž získal v roce 2014 ISIS prostor a za dramatických okolností se objevil. Tyto faktory tu stále jsou, jak v Sýrii, tak i v Iráku. Dokud se Spojené státy a mezinárodní společenství nezačnou těmito příčinami zabývat, dočkáme se myslím ISISu číslo dva, tři, čtyři a tak dále.

6020148:article:false:false:false

A ta další selhání?

Dalším selháním USA v Sýrii je fakt, že od počátku války dávaly jasně najevo, že konečným cílem je svržení Bašára Asada. V letech 2015 a 2016 jsme pochopili, že k tomu vojenskými prostředky nedojde a změnili jsme pozici směrem k politickému řešení – necháme Asada ve funkci, ale s méně jasnou kontrolou všech aspektů vlády nad zemí. To už je ale také pryč a vojensky vzato Asadův režim zvítězil. Taková je realita.

Link

Myslím také, že některé země v regionu, které byly odhodlané Asadův režim svrhnout, se nyní ocitly v pozici, kdy potřebují své vztahy se Sýrií opět normalizovat. Obávají se totiž zvýšeného ruského a íránského vlivu v Sýrii. Jinými slovy – když teď bude potřeba zničenou zemi rekonstruovat, Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty potřebují být u toho a nechtějí vše předat Rusku a Íránu.

Tohle všechno jsou naše selhání, která ale začala už v prvních měsících syrské války. To byla myslím chvíle, kdy by silovější mezinárodní reakce vedená Spojenými státy mohla předejít závěrům, o kterých nyní mluvíme. Konkrétně myslím vojenskou intervenci, která by vytvořila bezletovou zónu. Po roce 2011, kdy už bylo jasné, že Asadův režim může překračovat Obamovu červenou linii – použití chemických zbraní – jsme prohráli.

4973163:article:true:true:true

To už jste mi částečně odpověděl i na další otázku. Chtěl jsem se zeptat, jestli vnímáte Obamovo rozhodnutí nebombardovat Sýrii na začátku války jako chybu?

Jako člověk, který v té době pracoval na blízkovýchodní politice Obamovy administrativy, chápu, proč jsme se tak rozhodli. Existovala zde možnost, že se v případě vojenské intervence konflikt rozšíří takovým způsobem, že dovede USA do přímého střetu s Íránem a do spirály násilí a asymetrických válek s různými skupinami, které nás budou napadat. Vzali jsme v úvahu americké závazky v Afghánistánu a Iráku a únavu, kterou vyvolaly v našem bezpečnostním aparátu, a rozhodli jsme se k silovému řešení nepřistoupit. Já tehdejšímu rozhodnutí rozumím. Je samozřejmě snadné dnes říci, že to byla chyba.

V arabských zemích, jako je Irák, Libanon nebo Alžírsko nyní probíhají masové protesty proti vládám. Je to další fáze arabského jara, nebo se dnešní protesty od těch v roce 2011 nějak liší?

Platí oboje – v jistém smyslu jsou stejné, v jistém smyslu se liší. Stejné jsou v základních příčinách: obyvatelstvo těchto zemí cítí, že s ním jeho vláda špatně zachází a že vlády nemají kapacitu na to, aby vyřešily socio-ekonomické problémy. Lidé už dosáhli stádia, ve kterém říkají dost. To se stalo v Alžírsku, v Súdánu, Libanonu i Iráku. Stejně jako v roce 2011 to není náhoda, události spolu souvisejí.

Link

V čem se to ale liší? Když přišly protesty v roce 2011, každého tehdy překvapily. Zvláště vlády, které nevěděly, jak na ně reagovat. Od té doby se ale poučily. Například Egypt, se vrátil k těžkému autoritářství a jeho dnešní režim je tvrdší než byl ten Husního Mubáraka před revolucí. Některé další vlády v Perském zálivu, zejména ve Spojených arabských emirátech a Saúdské Arábii, se rozhodly zabránit šíření lidových revolučních nálad, protože se obávají, že by mohly vypuknout i v jejich vlastních zemích. Víme tak, že události v Súdánu a předání moci byly silně ovlivněny penězi z Perského zálivu, aby šel proces jistým směrem.

Autoritářské vlády se tak poučily, umějí lépe zacházet s informacemi a využívat nástroje kybernetické bezpečnosti k tomu, aby sledovaly disidenty uvnitř i vně regionu. Myslím si proto, že výsledky současných protestů budou pravděpodobně velmi odlišné od těch v roce 2011, je tu zvýšené riziko násilí.

5573067:article:true:true:true

Jednou z hlavních amerických priorit v regionu je mír mezi Izraelci a Palestinci. Prezident Donald Trump opakovaně mluvil o dohodě století, tu ale ani po několika odkladech dosud nepředstavil. Dočkáme se jí vůbec?

Nemyslím, že bychom tu dohodu vůbec někdy viděli, a to z několika důvodů. Je jasné, že ten návrh nemá nezbytnou politickou podporu od klíčových režimů. Z ekonomického hlediska ano, z politického ale ne. Navíc si myslím, že případný úspěch oné dohody století byl založen na předpokladu, že Benjamin Netanjahu (izraelský premiér, pozn. red.) zůstane u moci. Politická budoucnost Izraele je ale nyní nejistá. Buď se podaří Bennymu Gancovi sestavit vládu, nebo budou následovat třetí volby během jednoho roku, kdo ví? Každopádně je ale nyní Izrael politicky nestabilní, což je paradox, protože Izraelci vždy obviňovali Palestince, že nemají politickou stabilitu, a proto nemají s kým vyjednávat. Nyní ale k dohodě nemáme spolehlivého izraelského partnera. Jakmile USA vstoupí do dalšího volebního cyklu, pozornost administrativy se otočí k jiným tématům, která vnímá pro opětovné zvolení Trumpa jako důležitější. Kvůli všem těmto důvodům jsem přesvědčen, že dohoda století světlo světa nikdy nespatří.

Na druhou stranu to také znamená, že pokud v prezidentských volbách v roce 2020 vyhraje demokratický kandidát, nebude pro něj složité ukázat v blízkovýchodním mírovém procesu rychlý pokrok. Stačí udělat opak toho, co dělal Trump – obnovit finanční pomoc palestinské autonomii a UNRWA nebo odvolat uznání izraelské anexe Golanských výšin. To lze udělat velmi rychle. Realitou ale je, že mírový proces byl už teď na přístrojích a idea dvoustátního řešení se stále více jeví jako vzdálený sen.

Link

Trumpova administrativa dělá spoustu věcí opačně než ta Obamova. Není to jen smlouva o íránském jádru (JCPOA), ale i vztah k sunnitským spojencům. Zatímco Obamu obviňovali, že je přehlíží, Trump na Saúdy sází s tím, že by právě oni měli smlouvu století zafinancovat. Co říkáte této politice?

Saúdská vláda byla s Obamou velmi nespokojená, protože se jim zdálo, že americký prezident opouští dohodu, která platila mezi Washingtonem a Rijádem mnoho desítek let. Vnímali to jako zradu. Pamatuji si jeden mítink se saúdskoarabskými diplomaty na konferenci v Perském zálivu v době, kdy se vyjednávala JCPOA. Jeden z diplomatů ke mně přišel a zeptal se: Proč si teď Spojené státy vybraly jako strategického partnera Írán? Z jistého pohledu je to směšná otázka, protože se USA nijak směrem na Teherán neorientovaly, jen jsme řešili velmi specifický, téměř technický problém, kterým byla dohoda o jádru. Ze saúdského pohledu ale cokoliv pozitivního ve vztazích mezi USA a Íránem bylo škodlivé.

Když pak přišel Trump se svojí tvrdou linií vůči Íránu, byla to hudba pro uši saúdské královské rodiny. Stejně tak je to i s Trumpovým stylem – to, že má kolem sebe členy své rodiny – je styl jednání, který Saúdové znají a oceňují. Saúdům se líbila už i administrativa George W. Bushe – fakt, že otec byl šéfem tajných služeb (CIA), poté byl prezidentem a předal moc svému synovi – to je kvazimonarchistický styl, se kterým se mohou ztotožnit, cítili v něm téměř kulturní spřízněnost. To, že jim Trump slibuje návrat ke starému modelu americko-saúdských vztahů, Saúdové přivítali. Já osobně si ale myslím, že tento model není trvale udržitelný a není ani dlouhodobé perspektivě v zájmu samotné Saúdské Arábie.

Saúdové mají naprostou pravdu v tom, že Írán dělá agresivní politiku na Blízkém východě, to je realita. Zdá se mi však, že na íránský vliv reagují velmi nedisciplinovaně. Vzpomeňte si třeba na příjezd libanonského premiéra Saada Harírího před pár lety do Rijádu. Tam byl nucený odstoupit. To byl saúdský vzkaz Íránu: V Libanonu jsme to my, kdo rozhoduje. Dalším příkladem takového jednání je strašná válka v Jemenu. Já si přitom nemyslím, že by byl Írán existenční hrozbou pro Saúdskou Arábii – je to spíše její soupeř. Rijád na jeho vliv ale odpovídá tak, že to ještě zvyšuje nestabilitu v regionu.

Link

Nedávno jsme zažili pravděpodobně íránský útok na saúdská ropná zařízení. Očekáváte další konfrontaci? Byl to teprve začátek, jak se domnívají někteří pozorovatelé?

Byl to velmi zajímavý incident i z toho pohledu, odkud střely vylétly a kdo útok nařídil. Saúdská odpověď na něj byla relativně opatrná a zdrženlivá. Podle mě to byla vůbec nejdospělejší reakce, kterou jsme od Saúdů v posledních letech viděli. Vidím v tom vliv velmi profesionálních a chytrých představitelů saúdskoarabské armády a tajných služeb. Protože ten útok odhalil velkou zranitelnost režimu – vždyť ropná pole a zařízení na východě jsou nejstřeženější částí Saúdské Arábie. Já jsem v této části Saúdské Arábie vyrůstal – všude tam jsou radarové systémy, přesto ale k úderu došlo. Myslím, že poté, co se tato zranitelnost ukázala, Saúdská Arábie váhala s eskalací konfliktu. Myslím, že v tom měli pravdu a měli by se spíše soustředit na to, jak podobným věcem zabránit v budoucnu.

A jak vidíte americké vztahy s Íránem? Dojde ještě před americkými volbami k nějakému posunu?

Ne. Většina demokratických kandidátů naznačila, že by znovu vstoupili do jednání o JCPOA, někteří z nich by smlouvu rádi rozšířili. Jinak se ale domnívám, že je hanba, v jakém stavu se nacházejí íránsko-americké vztahy. Ještě před islámskou revolucí v roce 1979 USA s Íránem úzce spolupracovaly. Svým způsobem se dá říci, že íránská revoluce byla prvním projevem ne arabského, ale blízkovýchodního jara, protože příčiny, která způsobily svržení tehdejší íránské vlády, byly podobné těm, které způsobily pád vlád v Tunisku a Egyptě v roce 2011. Z kulturního hlediska mají Američané a Íránci mnohem více společného než Američané se Saúdy. Írán je proto mnohem přirozenější partner pro USA než Saúdská Arábie. Je to jen shoda okolností kvůli historii, ropě a studené válce, že skončili Saúdové a USA jako partneři. Za současného íránského konzervativního teokratického vedení ale žádný možný posun ve vzájemných vztazích neočekávám.

43579