Vládní krize Zemana připravila o voliče. Posílil Drahoš, ukazuje průzkum | info.cz

Články odjinud

Vládní krize Zemana připravila o voliče. Posílil Drahoš, ukazuje průzkum

Postoj prezidenta Miloše Zemana ve vládní krizi mu sebral část voličů. Naopak přibylo potenciálních voličů bývalého předsedy Akademie věd ČR Jiřího Drahoše. I přesto by teď nejvíc Čechů v prezidentských volbách hlasovalo pro Zemana. Vyplývá to z průzkumu společnosti Median pro Český rozhlas.

Pokud by se nyní konaly volby hlavy státu dostal by Zeman 35 procent hlasů, o dva procentní body méně než v dubnu. Drahošovy volební preference stouply ze 17 na 24 procent. Podnikatele Michala Horáčka by volilo stejně jako v dubnu 20 procent lidí. Podle Medianu ubyli Zemanovi voliči hlavně mezi staršími lidmi.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Median také zjišťoval, zda jsou lidé spokojeni s odvoláním Andreje Babiše (ANO) z vlády a s tím, že Bohuslav Sobotka zůstal premiérem (ČSSD). Se setrváním Sobotky v čele vlády není spokojený zhruba každý druhý Čech. Babišův konec na postu ministra financí a vicepremiéra rozděluje společnost na dva stejně velké tábory. S tím, že Babiš už není první místopředseda vlády a ministr financí, souhlasí hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé. Naopak negativně to vnímají hlavně starší voliči.

Společnost Median provedla průzkum 25. a 26. května a zúčastnilo se ho přes tisíc lidí.

Vše o prezidentských volbách čtěte zde.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Svoboda: Hořká pilulka pro Kreml. Asad s Haftarem ukázali limity ruské mocenské politiky

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | V posledních měsících se stále častěji objevují spekulace o tom, že je Rusko nespokojené se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Moskva pokračuje v utrácení obrovských prostředků na jeho podporu, ačkoliv už několikrát deklarovala, že se ze syrského konfliktu stahuje. Dobojováno však stále není. Asad hodlá s ruskou podporou v zádech získat kontrolu nad zbytkem země, v čemž ale naráží na turecké zájmy. Moskva se tak ocitá v pozici, kdy ho Asadova neústupná pozice zatahuje do nebezpečného konfliktu, byť nepřímého, s Ankarou. V současné situaci, kdy ještě nejsou zřejmé následky koronavirové pandemie a kdy se ceny ropy stále pohybují mimo komfortní zónu producentů, to není zrovna vítaný scénář. 

Nejinak je tomu i s Chalífou Haftarem, který se v dubnu prohlásil vládcem celé Libye. Takový krok mohlo Rusko, které spolu se Saúdskou Arábií či Francií libyjského generála skrytě podporuje, jen stěží kvitovat. Ruská diplomacie, která zdůrazňuje nutnost politického jednání, nad Haftarovým tahem neskrývala své překvapení. Libyjský generál, podobně jako syrský prezident Bašár Asad, totiž ohrozil snahu Ruska vyhnout se střetu s Tureckem. Moskvě tak nyní hrozí, že bude zatažena do proxy války, na které nemá zájem. 

Ačkoliv to Rusko oficiálně odmítá, v obou konfliktech působí soukromé vojenské skupiny, hlavně známá Wagnerova armáda, které na bojištích fungují jako síla měnící poměry mezi oběma stranami. Oficiálně nejsou členy ruské armády, Moskva se k nim nehlásí. Mohou představovat a pravděpodobně spíše představují zájmy byznysmenů, jako je Jevgenij Prigožin, kteří nicméně patří do nejbližšího Putinova okolí. Sám ruský prezident v lednu tvrdil, že pokud se nějací Rusové v Libyi nacházejí, rozhodně nepředstavují zájmy Ruské federace a nejsou placeni z ruského rozpočtu, což ovšem nevylučuje financování například Saúdskou Arábií.      Link

Do určité míry se tak opakuje situace z dob Sovětského svazu. Ten šířil svůj vliv skrze spřátelené režimy v zemích tzv. třetího světa. Jak ovšem upozorňuje americký historik Oscar Sanchez-Sibony, spíše než o dosazování loutek šlo ze strany Moskvy o podporu místních sil. Ty si o angažmá Moskvy samy říkaly, nicméně sledovaly vlastní vnitropolitické zájmy. Sovětskému svazu, ostatně, ne jen jemu, se pak stalo, že z důvodu zachování prestiže podporoval režimy, které jeho cílům spíše škodily a ještě z něj vysávaly peníze. Měly také značný vyděračský potenciál, protože si byly vědomy toho, že je Sovětský svaz nemůže nechat padnout, neboť by to znamenalo zpochybnění jeho role. 

Z historické zkušenosti lze dovozovat, že se Moskva nebude snažit Haftara s Asadem vyměnit a bude jim nadále poskytovat podporu, včetně té vojenské. Důvodem je prostý fakt, že v současné konstelaci nevidí jiné vhodné řešení. Oba samozřejmě také pracují na tom, aby byli v podstatě nepostradatelní a jediní možní. Moskva tak s nimi může být nespokojená, vyjadřovat protesty proti jejich často brutálnímu postupu vůči politické konkurenci, ale přes palubu je (alespoň prozatím) pravděpodobně nehodí. Link

Ani jeden z nich nicméně nesleduje zájmy Moskvy, jen se jeho zájmy s těmi ruskými v současné době shodují. Ukazuje se tak úskalí pragmatické mocenské politiky Moskvy, která je založená na naivním předpokladu, že někdo, kdo nedodržuje vlastní pravidla, bude ochoten dodržovat ta cizí. Místní vládci tak stále více využívají Rusko ke svým cílům, a naopak jej zatahují do nepříjemných situací, ze kterých se následně ruská diplomacie snaží složitě vyvázat. Nejde přitom ani tak o to, že se tím Moskva vystavuje hrozbě přímého konfliktu, dlouhodobá podpora režimu, který je ekonomicky na dně, navíc zatíženého náklady občanské války, má potenciál jen navyšovat náklady pro samotné Rusko.

45226