Zachránce traktoru na klíček vzpomíná: měli mě za blázna a varovali, že se vracíme do středověku

HalfPageAd-1

Lenka Petrášová

23. 12. 2019 • 16:00

Vyvážejí tradiční plechové značky do šestadvaceti zemí světa. Letos se ale oba spolumajitelé historické české firmy – dnes KOVAP, dříve Kovodružstvo Náchod – rozhodli své podíly prodat společnosti Sages Consulting. Jeden z nich, Lubomír Hošek, v rozhovoru pro INFO.cz popisuje, co si od tohoto kroku slibují. Hošek, který je ve firmě od roku 1974, také přibližuje, jak se po revoluci podařilo KOVAP zachránit a vybudovat z něj prosperující společnost, která vyváží své výrobky do řady zahraničních zemí. 

Mobile-rectangle-3

Vysvětlete mi nejdřív, proč se někdejší družstvo sice již jmenuje jinak: KOVAP, ale v názvu má stále KOVAP Náchod, i když s původním sídlem nemáte již dlouho nic společného a sídlíte v Semilech?

Máte pravdu. Po restitucích na počátku devadesátých let jsme museli původní historické sídlo opustit. Nicméně název města Náchod jsme si ponechali z jakési nostalgie. Možná i proto, že naše hračky jsou také nostalgie na dětství už pro mnoho generací. No a taky tu zahrál roli fakt, že kolega, s nímž jsme v roce 2009 dávali dohromady jako spolumajitelé s.r.o., je rodilý „náchoďan“ a vymínil si, že to město zkrátka chce mít v názvu, tak jsem mu ustoupil.

Jste poměrně malinká firma, kolik lidí ve vašich dvou pobočkách pracuje?

Asi dvacet lidí v jedné a sedmnáct lidí ve druhé části továrny v Novém Hrádku, což je taková přípravna pro nás.

Vy jste do firmy nastoupil hned po povinné vojenské službě v roce 1974. Tehdy to byla slavná továrna: vznikla jako rodinná firma dvou bratří, existovala již od roku 1946 a i přes komunismus se jí dařilo vyvážet na západní zahraniční trhy. Vypracoval jste se navíc z řadového dělníka, co seřizoval stroje, až na spolumajitele továrny. Nevarovali vás kamarádi, že pořídit si investici v řádu čtvrt milionu korun je na „stará kolena“ nesmysl?

Samozřejmě byli lidé, kteří mě měli za blázna a varovali mě: „Vždyť vy se vracíte někam do středověku! Budoucnost je v plastu...“ Jenže já té firmě věřil. Ale je pravda, že v továrně se dokonce jednu dobu plechové věci nedělaly, i když na nich byl jejich historický projekt postaven. V roce 1987 bylo rozhodnuto, že skončí i výroba toho slavného plechového traktůrku a samozatáčecího sluníčka sedmitečného – červené berušky, ty byly přitom jediné, které se v roce 1987 ještě vyráběly.

Kdo to tehdy rozhodl a proč?

Rozhodlo se tak tehdejší vedení a podle mne ekonomicky docela správně. Tehdy nám totiž stát už nechtěl doplácet na ten traktůrek. Vezměte si, že v roce sedmdesát sedm byly docela velké exporty do zahraničí. Stát z nich měl valuty, i přesto se už tehdy uvažovalo, že výroba z plechu skončí, ale udržely to velké exporty právě do Kanady. A proč? No, výrobní cena byla 72 korun a to byly tehdy docela velké peníze, přičemž stát nám jako družstvu doplatil pouhých dvacet korun.

Proč vás vlastně stát dotoval?

Pamatujete si tehdejší cenovky? Tam sice bylo napsáno Kčs, ale cena zboží byla SMC: tedy za Státní maloobchodní cenu. A ta byla vždy určovaná zákonem. Ne trhy. Takže on ten traktůrek stál sice pro zákazníky 52 korun, ale výrobní cena byla o dvacet korun vyšší. Stát však tehdy potřeboval valuty a Kanada jako odbytiště byla pro něj výhodná. Takže traktůrek se načas zachránil. Po definitivním skončení jeho výroby v roce 1987 se rozhodlo o plastové náhradě. Agro se jmenovala, na rozdíl od plechového Zetoru. A začali jsme dělat plastové hračky. To byly takové ty dětské váhy jako v obchodě, pokladnička, turbolet… Docela měly úspěch a i na ně lidé dodnes rádi vzpomínají.

Jenže přišel převrat...

Přesně tak. A na český trh pronikly firmy s plastovými hračkami, které je vyráběly podstatně levněji, než jsme si mohli my dovolit. Takže lidé začali nadšeně kupovat cizí hračky a my najednou zjistili, že nemáme odbyt.

V roce 1992 nás však oslovila německá Succo a to byla vhodná příležitost vrátit se k plechové výrobě. Vlastně nás zachránili. Nabídli nám, abychom pro ně dělali plechové hračky, které tehdy na západě letěly. A tak jsme obnovili výrobu. Naštěstí se tehdy nic nevyhodilo, jako se to tak ve fabrikách dělalo – jen se stroje odsunuly jinam. Takže jsme měli na vše ještě staré stroje a lisy, nehledě na to, že jsme už v osmdesátých letech odkoupili jiné další, od jedné slavné německé firmy, kde končila výroba, a pan majitel šel do důchodu. Nabídli nám je k odkupu, takže jsme je vpodstatě jen oprášili, seřídili a mohli začít fungovat. A měli jsme najednou nové portfolio hraček – začal se třeba vyrábět karavan, auto Volkswagen, Mercedes, jeřáb a další známé modely.

Takže se vrátila slavná éra továrny?

Už jsme pochopitelně nedělali stejně jako v osmdesátých letech 120 tisíc berušek na klíček a 50 tisíc traktůrků, nebo 80 tisíc plechových silničních válců, ale mnohem menší série. Počty šly dolů, ovšem rozšířili jsme sortiment. Teď děláme 70 různých modelů hraček, což je na tak malou výrobu asi unikát, ale musíte vždy počítat s tím, že u některých hraček prodáte 5 tisíc, nebo třeba i jen 500 kusů za rok.

Jak se stalo, že jste se začali dostávat na zahraniční trhy?

Když nepočítám ty německé díky kontaktům z počátku devadesátých let, tak nás oslovila kanadská firma, a vybrali si od nás jeřáb a traktůrek. A byla to zakázka zhruba za 2,5 milionu korun. To je opravdu hodně. My jsme se tomu přizpůsobili, začali vyrábět víc a snažili se otevřít i jiné trhy.   

A kam všude tedy vyvážíte?

To je celý seznam zemí: Chile, Estonsko, samozřejmě do Rakouska a Německa, ale i do Itálie, Belgie, Kanady, Španělska, Litvy, Finska, Francie, Velké Británie, Řecka, Maďarska, Švýcarska, Mexika, Norska, Holandska, Polska, Švédska, Slovinska, Spojených států... A nově také do Japonska, kde tržby začínají vypadat zajímavě a trh se také dobře vyvíjí...

Kde máte největší odbyt?

Nejvíc prodáváme samozřejmě v tuzemsku, a pak v sousedním Německu. Jen letos jsou tržby 2,3 milionů korun. Překvapivě na druhém místě je Slovensko s osmi sty tisíci korunami. Rakousko skoro 600 tisíc, Švýcarsko 222 tisíc. A jak říkám – Japonsko začíná být momentálně hodně zajímavé. Celkově děláme kolem 25 milionů korun za rok za obě firmy.

Letos jste firmu prodali společnosti Sages Consulting. Proč?

Jeden z důležitých důvodů je, že chceme jít víc do zahraničí. Nějak jsme ten marketing asi neudělali dobře.

Co se pro propagaci výroby snažíte nyní dělat?

Mimo Moravské ústředny Brno, což je také hračkářský závod, jsme asi druhá česká firma, která vystavuje už pětadvacet let v Norimberku na hračkářských veletrzích. A to je hodně významná věc.

A jinak?

No to je právě ono: vyšla o nás řada článků v novinách. Ale vylepšit odbyt do zahraničí, to vázne. Proto jsme chtěli zahraniční trhy rozpohybovat víc. Třeba do USA dělá vývoz 218 tisíc, ale cítíme mnohem vyšší potenciál.

Jak bude nastavena vaše spolupráce s novou firmou?

Upřímně – mám radost, že i když se výroba v řadě firem dostala z Česka v minulých letech do zahraničí, tak nový majitel slíbil, že výrobu zachová v Česku. A já nadále zůstávám poradcem firmy, i když jsem jinak „pracující důchodce“.

SDÍLET

Billboard-bottom-1