Od čarodějnických procesů uběhlo už několik staletí. I dnes se však setkáme se skupinami, které se zhostí úlohy středověkých inkvizitorů a v rámci vyššího dobra hledají nepřítele v řadách těch, kteří se ve skutečnosti ničím neprovinili. Moderní inkvizice se neomezuje jen na náboženství, její chapadla se rozšířila do různých sfér současné společnosti.
Ohlédneme-li se za následky, které v nás nešťastné období čarodějnických procesů zanechalo, vypozorujeme neustálou podezřívavost vůči všemu novému nebo tomu, co není kulturně či společensky přijímáno. Nový fenomén, osoba, hnutí, komunita může v ostatních nedostatečně seznámených jedincích vyvolat znepokojení, strach, odpor. Prošly si tím první tištěné noviny, fotografie i kinematografie. Vyvolat znepokojení a následné vyživovat strach je stále součástí postupu těch, kteří využívají negativní reklamu nově vznikající kultury nebo subkultury ve svůj prospěch. Tato praxe se osvědčila, proč ji tedy nevyužívat i dnes. Jak ale říká staré pořekadlo: „Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen k tomu, aby ji prožil znovu.“
Nechtěná sláva jednoho závodu
Pokud je na světě médium, které dokáže vyvolat vysokou míru kontroverze, jsou to počítačové hry. Byť jsou s námi již od druhé poloviny 40. let minulého století, kdy vznikla první simulovaná hra, subkultura se kolem nich začala utvářet teprve v sedmdesátých letech s příchodem herních automatů, jež se staly pevnou součástí barů, klubů a heren. Znepokojení nad tímto fenoménem se začalo šířit téměř okamžitě už jen proto, že se mladí a náruživí hráči věnovali více hraní než studiím či jiným povinnostem. Dnes se to zdá úsměvné, ale tehdejší pixelová grafika mohla v některých případech působit velmi realisticky a ve spojení s činy hráče vyvolalo hraní 2D her s násilným obsahem hromadu otázek kvůli obavám o veřejné zdraví a bezpečnost.
Snad „nejslavnější“ se v této souvislosti stala Death Race od herního studia Exidy. Hra se inspirovala filmem Death Race 2000, který v roce 1976 natočil Paul Bartel. Zápletka se týkala nelegálních závodů aut, při nichž bylo cílem řidičů srážet chodce. Čím brutálnějším způsobem byl chodec sražen, tím více bodů závodník získal. Vítězem se stal řidič, který srážením chodců dosáhl nejvyššího skóre. Na obdobném principu byla postavena i zmíněná stejnojmenná hra. Hráčovým úkolem bylo srazit co nejvíce monster, aby dosáhl nejvyššího možného počtu bodů, překonal tak hráče ostatní a v žebříčku účastníků se umístil na předních příčkách. Přejíždění monster by znělo poněkud neškodně, problémem byl ale původní název hry a také tehdejší grafika. V originále se Death Race jmenovala Pedestrian (z angl. Chodec) a také postavičky na obrazovce svým zjevem připomínaly spíše obyčejné lidi než nebezpečné příšery. Hra vzbudila ve společnosti tak silné znepokojení, že se jejím obsahem kromě velkých médií zabývaly také bezpečnostní orgány.
Tématu se věnovalo několik článků v tehdejším americkém tisku. Propracovanou analýzu otiskl deník New York Times, a dokonce se o hře debatovalo ve velmi oblíbeném televizním pořadu 60 Minutes. Dnes bychom se nad údajnou škodlivostí této hry ani nepozastavili z důvodu velmi jednoduchého grafického zpracování, ovšem ve druhé polovině 70. let se na popud pobouřené společnosti a pod tlakem médií rozjel divoký hon nikoli pouze na Death Race, ale na počítačové hry obecně. Death Race se tak stala prvním titulem, jehož kontroverze pomohla utvořit a ustálit názor, že všechny počítačové hry mohou být motivátorem k tomu, aby lidé páchali násilí na ostatních bytostech.
Dnes bychom se nad údajnou škodlivostí Death Race ani nepozastavili, ale v druhé polovině 70. let se na popud pobouřené společnosti rozjel divoký hon.
V knize Umění počítačových her uvádí autorka Helena Bendová rozhovor v New York Times z roku 1976. V něm mluvil psycholog Gerald Driessen z Národního centra bezpečnosti o eskalaci násilí, kterou může hraní her s násilným obsahem vyvolat: „V televizi je násilí pasivní, v této hře hráč podniká první krok k tomu, aby sám působil násilí. Hráč není již divákem, ale je tím, kdo se zapojuje do tohoto procesu. Jsem si jistý, že většina lidí hrajících tuto hru neskočí do svého auta a nevydá se přejíždět chodce, ale jeden z tisíce? Jeden z milionu? A bojím se pomyslet, co nastane, když to bude podporováno. Bude to pěkně krvavé.“
Přes všechny vyslovené obavy se ale nestal čin, který by ohrozil zdraví či životy lidí, a bylo by známo či prokázáno, že měl jakoukoli souvislost s Death Race. Nicméně i tak mediální a expertní „inkvizice“ hru několikrát odsoudila a požadovala její stažení z herních automatů, anebo dokonce sankce vůči studiu Exidy.
Paradoxně se ale celá kauza stala ohromnou reklamou, Death Race se rychle rozšířila po Spojených státech a těšila se veliké oblibě. Tehdejší odpůrci, kteří měli obavu ze šíření této hry, se tak stali těmi, kteří její popularitě nejvíce pomohli. Hrám ale od té doby zůstal cejch média, které v lidech vyvolává násilí a k tomuto aktu je také přímo vede.
