Eutanazie je srovnatelná s trestem smrti. U lékařů pak stoupá riziko sebevražd, říká Huneš

HalfPageAd-1

Marek Kerles

10. 03. 2020 • 19:00

Německý ústavní soud před dvěma týdny „de facto“ povolil asistovanou sebevraždu. Uznal totiž, že pomocníci při sebevraždě nemohou být kriminalizováni, a to včetně společností, které tuto službu nabízejí komerčně. Co to může znamenat pro Česko a zda bychom se měli řídit německým příkladem, se INFO.CZ ptalo ředitele Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích a prezidenta Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče Roberta Huneše.

 

Mobile-rectangle-3

Může podle vás německé rozhodnutí ovlivnit i debatu o eutanazii v Česku?

Myslím si, že určitě. Už v březnu by měl přijít do parlamentu zákon o eutanazii vypracovaný poslankyní hnutí ANO Věrou Procházkovou. A zastánci eutanazie asi budou chtít využít německý příklad jako argument pro to, aby svůj požadavek na parlamentní půdě prosadili.

Ale eutanazie přece není to samé jako asistovaná sebevražda...

Je to prakticky to samé, i když se to jinak jmenuje. Při asistované sebevraždě někdo druhý podá sebevrahovi smrtící prášek, aby si ho dotyčný sám dal do úst. Při eutanazii mu ho vloží do úst lékař. V obou případech se ale jedná o zkrácení života druhého člověka.

V Německu vyslyšel ústavní soud argument, že jestliže nelze člověku brát právo na sebevraždu, pak není možné ani trestat lidi, které si dotyčný za úplatu nebo zdarma najme k ulehčení svého odchodu ze života. Vy se s tímto argumentem neztotožňujete?

Zásadně ne. Už ta argumentace o lidské svobodě a právu na dobrovolnou smrt je nesmyslná. Ano, člověk by měl mít právo svobodně se rozhodovat, ovšem to platí pouze, pokud žije. Jakmile zemře, k čemu je mu svoboda? I tímto pohledem je třeba se dívat na eutanazii či asistovanou sebevraždu.

Dobře, ale znovu se ptám, proč by člověk, který se tak jako tak chystá spáchat sebevraždu, nemohl požádat o pomoc druhého člověka, případně odborníka?

Nikdo opravdu nemůže brát druhému právo na dobrovolnou smrt. Ovšem využitím eutanazie či asistované sebevraždy ten člověk do svého vlastního rozhodnutí odejít ze života zatahuje i další osoby, pro které to může mít tragické důsledky. Tam, kde vzniká na něco nárok či právo, včetně práva na eutanazii, tam neoddělitelně vzniká někomu dalšímu povinnost tento nárok zajistit. Proč do toho například tahat slušného lékaře, který si pomoc sebevrahovi může celý život vyčítat?

U takzvané asistované sebevraždy jsou ale mnozí lidé podle průzkumů přesvědčeni, že když svému blízkému pomohou odejít ze života, vlastně mu tím prokazují velkou službu a milosrdenství. Tak proč by za to měli být trestáni?

Jedna věc jsou pocity před smrtí blízkého a druhá pocit, který následuje s odstupem po této smrti. Data z Nizozemí, které povoluje eutanazii, to dokazují jasně. Sklony k sebevraždě jsou u lékařů, kteří se podíleli na eutanazii nebo pomáhali jiným při jejich sebevraždě, až dvaapůlkrát vyšší než průměr ve společnosti. Riziko sebevraždy je zvlášť velké u lékařek. Velká část lékařů, pomáhajících u eutanazie, už v tom po první zkušenosti odmítá jakkoliv pokračovat.

Jestliže ale člověk nesnesitelně trpí natolik, že jedině smrt pro něj může být vysvobozením, proč by měl mít někdo špatný pocit z toho, že tomuto člověku pomohl?

Ono je to trochu složitější, věřte mi. I u nás v hospici se někdy setkáme s tím, že pacienti vysloví myšlenku, aby jim někdo pomohl zemřít. Ovšem věnuje-li se takovým pacientům dostatek času a takzvané lidské blízkosti, potom se v naprosté většině případů, prakticky ve všech, ukáže, že za tímto přáním stojí nevyrovnané vztahy v rodině, deprese a podobně. Pokud má umírající na sklonku života dobrou péči, je o něj dobře postaráno, jak ze strany rodinných příslušníků, tak lékařů, eutanazii si nepřeje. Jestliže někdo trpí nesnesitelnou bolestí nebo pocitem ztráty důstojnosti, v obou případech jsme mu dnes schopni pomoci.

Proč tedy vlastně lidé v zemích, kde je to dovoleno, žádají o eutanazii? Jaký je hlavní důvod?

Budete se možná divit, ale není to nesnesitelná bolest. Ve většině případů lidé jako důvod uvádějí únavu ze života nebo, a to doslova, že jejich život už byl takzvaně zkompletován a oni už nemají pro co žít. Na základě těchto důvodů je v Nizozemí ročně usmrceno kolem 7000 lidí, tedy zhruba 18 osob denně! Až tam se eutanazie dostala. Údajným humanismem a milosrdenstvím obhajujeme něco, co už zavání masovým zabíjením jako v nějakých totalitních režimech.

I odborníci ale přece dnes uvádějí, že psychické potíže mohou být pro člověka stejným, nebo ještě horším utrpením než fyzická bolest. Tak proč je nepřipustit jako důvod pro eutanazii?

Mimo jiné z toho důvodu, že pokud člověk umírá v psychickém stresu nebo s psychickým utrpením, jedná se o vůbec nejkrutější umírání vůbec. Nedovedu si představit krutější smrt.

Tomu nerozumím. Můžete to vysvětlit?

My jsme často svědky, že lidé odcházejí ze života za přítomnosti členů rodiny, nad lůžkem umírajícího člověka se nakonec někdy s pláčem obejmou i lidé, kteří se celý život nenáviděli a nemohli si přijít na jméno. Ten člověk odchází ze života nikoliv ve stresu, ale naopak s pocitem smíření a lásky svých blízkých. Taková by měla být smrt. A nikoliv takové odcházení, při kterém lidé řeší dobrovolnou smrtí nedořešené účty, problémy v rodině, nešťastnou lásku nebo jinou psychickou bolest.

A co ti lidé, kteří nikoho nemají, nebo se k nim rodina nehlásí?

Řeknu vám konkrétní příklad. Nedávno u nás ležela paní, která prakticky celý život prožila jako bezdomovkyně. Otec ji v mládí týral, byla zneužívaná, ona sama pak měla s několika muži celkem 9 dětí, z toho to poslední porodila na nádraží. Nikdo se na ni do hospice nepřijel podívat, umírala v 39 letech. Snažili jsme se o ni postarat, jak je to jen šlo, nabídnout jí i psychickou pomoc. A víte, co nám nakonec s pláčem řekla těsně před smrtí? Já vám děkuju, protože až díky umírání jsem zjistila, že mě taky může mít někdo rád. A s tímhle pocitem odešla.

Co z toho vyplývá pro debatu o eutanazii?

Nic jiného než to, že při odchodu ze života by měl být člověk smířený, nikoliv nešťastný. Medicína je dnes lidem schopna v naprosté většině případů pomoci, ať už od fyzického utrpení nebo od psychických potíží. Co často chybí, je čas na pacienta, něha, laskavost, blízkost. Cílem hospicové péče je, aby člověk odcházel z tohoto světa bez bolesti na těle i na duši a s vděčností za život, který dostal. V hospicích to jde, proč ne jinde? Pro eutanazii tak není důvod.

Německý ústavní soud už každopádně asistenci u sebevraždy odkriminalizoval, čímž tuto službu učinil dostupnější i pro české občany. Ti, pokud na to měli peníze, zatím jezdili takzvaně za smrtí do vzdálenějšího a dražšího Švýcarska. Myslíte si, že vzhledem k postupu eutanazie Evropou může Česko zůstat i do budoucna zemí, kde bude tento způsob smrti nadále zakázaný?

Fakt, že je eutanazie povolená u sousedů, ještě přece neznamená, že tomu přizpůsobíme i náš právní řád. Tady totiž nejde jen o to, co je lidem umožněno, ale také o to, že by zákony měly kromě nějaké restriktivní funkce dávat lidem jasně najevo, co společnost považuje za dobré a co naopak za špatné. A my přece nemůžeme s klidným svědomím připustit eutanazii, která je některými svými následky srovnatelná s trestem smrti. A ten většina civilizovaných států zrušila.

Co má trest smrti společného s eutanazií nebo asistovanou sebevraždou?

Většina států ve světě trest smrti nezrušila kvůli jeho krutosti, ale kvůli tomu, že nikdy nelze úplně vyloučit justiční omyl. A podobné je to s eutanazií. Ve státech, kde je povolena, jsou dnes poměrně často zabíjeni lidé, kteří jsou v mnoha případech jen takzvaně unaveni životem. Řada z těchto žadatelů by při kvalitní a laskavé péči s odstupem času o smrt zřejmě nikdy nepožádala. Už je ale bohužel pozdě a nedá se to vrátit.  Lidé, kteří žádají o eutanazii, nechtějí podle mých zkušeností umřít, oni jenom volají o pomoc. Potřebujeme zlepšit péči, humanizovat zdravotnictví a nikoliv utrácet nešťastné lidi.

SDÍLET

Billboard-bottom-1