Nový pohled na Pohraniční stráž: Počet dezercí šel do stovek

Marek Kerles

09. 09. 2020 • 20:00
Historici vůbec poprvé zmapovali, kolik vojáků a za jakých okolností za socialismu zběhlo od Pohraniční stráže. Studie ale podle nich především nabourává některá klišé o Pohraniční stráži jako o jednolitém sboru přesvědčených komunistů, připravených kdykoliv zastřelit každého „narušitele“ hranic socialistického Československa.

Pohraniční stráž komunisté zřídili v roce 1951 a jejím hlavním úkolem byla ostraha železné opony mezi socialistickým Východem a kapitalistickým Západem. Za dobu její existence zemřelo na hranicích zhruba 300 lidí, kteří se pokoušeli dostat na Západ. Většina z nich byla zastřelena, někteří zemřeli na následky zranění, která utrpěli při pokusu o přechod. Naproti tomu zemřelo na hranicích podle statistiky Ústavu pro studium totalitních režimů celkem 653 pohraničníků, z toho 10 při ozbrojeném střetu s emigranty. Většina vojáků podlehla následkům nehod, případně spáchala sebevraždu.

Historik Libor Svoboda z ÚSTR však v publikaci „Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945 až 1989“ vůbec poprvé zmapoval, kolik příslušníků PS od svých útvarů dezertovalo a pokusilo se překročit hranice jako ti, které měli sami zastavit. Nejsou to nijak malá čísla. „Od založení Pohraniční stráže do sametové revoluce zběhlo od svých útvarů celkem 384 pohraničníků,“ řekl INFO.CZ Svoboda.

ČERNÁ HISTORIE

Vzhledem k tomu, že Pohraniční stráží prošlo zhruba 100 000 mužů, nejedná se z hlediska počtu dezercí o nic abnormálního. Z běžných útvarů socialistické armády utíkalo z různých důvodů ještě více vojáků. Pohraniční stráž ale byla přece jenom v trochu jiném postavení. „Jednalo se z pohledu komunistů o elitní ozbrojenou složku, jejíž propagaci na veřejnosti věnovali velké úsilí. Proto byli pochopitelně na dezerce z PS obzvlášť citliví,“ uvedl Svoboda. Vůbec nejvíc pohraničníků uteklo na Západ v letech 1968 až 1970, tedy po sovětské invazi do Československa. Tehdy překročilo „nelegálně“ hranice 98 vojáků PS. Podobně vysoký (95) byl počet dezercí i krátce po založení Pohraniční stráže letech 1951 až 1953.

Alespoň několik případů dezerce se stalo každý rok, a to i přes hrozbu vysokých trestů. Komunisté ve školách i na úřadech vylepovali plakáty s fotografiemi či obrazy mladých mužů, kteří se psem po boku a samopalem na rameni bedlivě střeží hranice státu před imperialistickými narušiteli. Nebo těmi, jak se psalo v jedné dobové příručce, kteří v „touze po bezpracném zisku na Západě“ chtějí zradit svou republiku a zaprodat ji kapitalistickým vykořisťovatelům.

Zveřejnění případů, kdy ten samý pohraničník místo bedlivé stráže sám přeběhl přes hranice do Rakouska či západního Německa, mohlo mít pro komunistickou propagandu zvlášť devastující účinek. „Proto se případy dezerce od PS pochopitelně tajily,“ připomíná Svoboda. O to přísnější ale byly již zmíněné postihy. V padesátých letech mohl dezertér dostat 15 až 20 let vězení, výjimkou ale nebyly při zvlášť přitěžujících okolnostech ani tresty smrti.

Později se trestní sazba sice snížila, i tak ale dezertéři dostávali ještě v osmdesátých letech tresty vězení od 1,5 roku do 4 let. Záleželo na okolnostech a na tom, zda sáhli po zbrani. Je ale zaznamenán i případ, kdy dva vojáci z povolání (což byla zvlášť přitěžující okolnost) přeletěli hranice v roce 1987 s ukradeným vrtulníkem a byli v nepřítomnosti odsouzeni k devítiletému a jedenáctiletému trestu.

Do vězení až na několik let museli jít i dezertéři, kteří (i takové případy se vyskytly) se ze Západu vrátili domů. Každý případ pečlivě vyšetřovala vojenská kontrarozvědka, zběhnutí mělo přitom velmi vážné následky pro celý útvar či pohraniční rotu. Vojáci a kolegové zběha, kteří mu nedokázali zabránit v útěku, byli mnohdy sami obviněni z trestného činu, případně potrestáni dlouhodobým zákazem vycházek a dovolených. „Za situace, kdy se voják nedostal rok domů a ‚opušťák‘ nebo dovolená mu byly kvůli zběhnutí zrušeny, se nebylo možné divit, že zběhové mezi svými kolegy příliš sympatizantů neměli,“ píše ve své studii Svoboda.

Na druhou stranu ale podle něj rozhodně nelze, jak se to často dnes děje, o sboru Pohraniční stráže mluvit pouze jako o sboru přesvědčených zastánců komunismu, kteří mohli nastoupit do služby u hranic pouze po důkladné prověrce. „Tak to nebylo. I když se komunisté po každé dezerci snažili zpřísnit a pravidla pro přijímání branců do Pohraniční stráže, vzhledem k celkovému počtu vojáků se jim to nemohlo úplně dokonale povést,“ uvedl Svoboda.

Ke službě na hranicích se tak podle něj často dostávali i lidé, kteří rozhodně neměli komunistické pozadí, ani nebyli zarytými sympatizanty režimu. Přesto byli odveleni na hranice. „Často používané klišé, že všichni pohraničníci byli rudí zloduši, vždy připravení zabíjet každého nepřítele socialismu, není zcela pravdivé, bylo to mnohem komplikovanější,“ tvrdí Svoboda. V tehdejší Československé lidové armádě bylo podle něj hned několik útvarů, například protivzdušná a raketová obrana či výsadkáři, které měly na přijetí nováčků podobně přísné požadavky jako Pohraniční stráž.

Komunistický režim ale vytvořil systém, který vojáky z jedné roty postavil často proti sobě. Celá čtvrtina dezercí mezi lety 1986 až 1989 se odehrála tak, že jeden z vojáků (zběh) použil násilí či zbraň proti svému kolegovi na hlídce. Posledním zběhem z Pohraniční stráže byl 3. října 1989 voják Erik Guman z roty v Českých Velenicích. O dva měsíce později už se mohl vrátit domů. Železná opona konečně padla.

SDÍLET