Otec a matka, muž a žena. Může zmatení pojmů poškodit psychiku dítěte?

 FOTO: profimedia

Marek Kerles

07. 10. 2020 • 06:00
Ve veřejné debatě zaznívá, že pohlaví a kategorie „otec a matka“ by se už neměly posuzovat na základě biologických kritérií, ale podle toho, kým se dotyčný člověk cítí být. Může to vést k postupné proměně pohledu na rodinu. Někteří psychologové, včetně českých, ale zároveň upozorňují na to, že společnost touto proměnou vstupuje na velmi tenký led. V rozhovoru pro INFO.CZ o tom mluví Hana Konečná ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity.

Nové kolo debat před časem rozpoutal případ z Velké Británie, která v Evropě patří mezi země s liberálnějšími zákony v těchto oblastech. Žena (z biologického hlediska) se nechala úředně uznat mužem dnes známým jako Freddy McConnel s tím, že podstoupí hormonální terapii a následně i celou přeměnu v muže. Proces ale v určitý okamžik přerušila (přerušil), nechala se na klinice uměle oplodnit spermiemi anonymního dárce a porodila syna.

Kdo je tedy matkou? Muž? Úřady zapsaly do rodného listu dítěte ženu. I ve Velké Británii je totiž osoba, která dítě porodí, před zákonem stále matkou. Freddy McConnel, novinář na volné noze pracují pro The Guardian, se proti takovému rozhodnutí odvolal. Chtěl být zapsán buď jako „otec YY“ nebo prostě jako „rodič“. A to proto, že se cítí být mužem, přičemž změnu své identity už má úředně potvrzenou. A nemůže prý tedy být svému dítěti matkou. Soud uznal, že se jedná o velmi citlivou otázku, která zasahuje do osobnostních práv stěžovatele, ale uvedl, že současné zákony „porod otce“ neumožňují. Mateřství je podle něj britskými zákony jasně definováno a ten, kdo porodil, je matkou, nehledě na to, zda se cítí být mužem a zda je tak úředně uznán.

Příběh ale nejspíš není u konce a jistě budou následovat podobné žádosti, které budou soudy řešit. Snahu McConnela o změnu legislativy podpořila britská LGBT komunita a řada dalších sympatizantů. Podle nich je současná legislativa „zkostnatělá“ a vůbec nereaguje na vývoj. A není prý možné donekonečna lpět na hodnotách, které už jsou dle kritiků dávno překonané a neodpovídají dnešním možnostem založení rodiny a rodičovství.

Potřebujeme změnu zákonů?

V podobném duchu se v polovině letošního září vyjádřil i právník britské organizace The AIRE Centre, zabývající se ochranou práv jednotlivce. V závěru svého příspěvku pro server BioNews napsal: „Je načase, aby to legislativa zohlednila a začala pracovat s kategoriemi dárců gamet, gestačních rodičů a zákonných rodičů, aniž by na ně odkazovala v nevyhnutelně genderovaném jazyce ‚otců' a ‚matek'. Takto může být dětem umožněno porozumět jejich osobní minulosti, může být chráněna důstojnost a samostatnost dotčených osob a přinejmenším může být ze sporů odstraněn vliv jazyka.“

Co to znamená? Podle Hany Konečné ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity a zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy vlastně nic jiného než snahu o zcela nový pohled na identitu a definici člověka a rodiny. „Člověk by už neměl být posuzován podle toho, kým se biologicky narodil, ale podle toho, kým se cítí být,“ popsala podstatu pro INFO.CZ.

Už dnes vznikají na základě úprav legislativy v mnoha zemích velmi různorodé svazky, které jsou zažitému modelu rodiny velmi vzdálené. Moderní reprodukční postupy například umožňují, aby dítě bylo počato z darovaného vajíčka a dárcovského spermatu, porodila ho náhradní matka a vyrůstalo s rodiči (někdy i stejného pohlaví), kteří mají svá rodičovská práva potvrzená zákonem.

Pokud se tato snaha uzákonit právo definovat vlastní identitu a mít vlastní definici rodiny promítne do rodinného a rodičovského práva, vzniká podle Konečné zásadní problém. „Podmínkou narození dítěte je přes obrovský pokrok reprodukční medicíny stále ještě vajíčko, spermie a děloha, tedy biologicky definovaná žena a muž. Každé jiné tvrzení je jako z pohádky Císařovy nové šaty,“ tvrdí Konečná.

Co na to děti?

U rodin s takzvaně širší formou rodičovství se nastálá situace řeší tak, že se dítěti, obvykle po dosažení dospělosti, představí všechny osoby, které mají na jeho příchodu na svět nějaký podíl. „Měli bychom ale zvažovat, jaký dopad to bude mít na tvorbu jeho vlastní identity,“ uvedla Konečná. Argument, že taková situace není ničím nová, protože je dobře známá například z adoptivních rodin a pěstounské péče, je podle ní nefér. „Zatímco totiž u adopcí a pěstounské péče stát obvykle řeší následky selhání jednotlivce nebo tragické události, tady stát takovou situaci cíleně spoluvytváří,“ tvrdí Konečná.

Průzkumy a studie podle ní ukazují, že čím jsou rodičovské konstelace komplikovanější, tedy čím víc lidí hraje v životě dítěte nějakou takovou roli, tím víc takové rodiny vyhledávají odbornou pomoc. I když se technologický pokrok, včetně pokroku v medicíně, podle Konečné nedá zastavit, a nikdo to ani nepožaduje, musí odpovědné instituce neustále porovnávat, zda naplňování přání jedněch, třeba i lidsky velmi pochopitelných, nevede k zásahům do života druhých.

Z nedávného semináře Evropské společnosti pro lidskou reprodukci, kterého se zúčastnili psychologové z celého světa, podle Konečné vyplynulo, že při vytváření rodin pomocí dárcovských spermií, vajíček a náhradního mateřství, potřebují mnohaletou psychologickou pomoc nejen ti, kteří asistovanou reprodukci vyhledali a jejich takto vzniklé děti. Potřeba psychologické pomoci se většinou týká také už žijících dětí žadatelů o proceduru, budoucích prarodičů, dárců spermií a vajíček a jejich (budoucích) rodin „Právě zítra jdu přednášet pro Sdružení pěstounských rodin. Jaké téma si myslíte, že si vybrali? Identita dítěte v náhradní rodinné péči a sdílené rodičovství. Proč asi?“ říká Konečná.

Zatímco se ale podle ní vedou rozsáhlé diskuse o mnohem méně důležitých tématech, o skutečných dopadech legislativních úprav mezilidských a rodinných vztahů se diskutuje velmi málo. A to i přesto, že se to velmi silně týká prakticky celé společnosti.

SDÍLET