Po D1 do Brna na běžkách a pak ještě 30 kilometrů. Přečtěte si, jaké to je zajet a přežít ve zdraví Nordenskiöldsloppet

Je 27. března 2021 krátce před pátou hodinou ranní. Stojím ve tmě kousek za polárním kruhem na startu nejstaršího, nejdelšího a nejtěžšího závodu na běžkách na světě. Mnoho z nás je tu proto, abychom si splnili jeden ze svých životních snů. Ujet „na jeden zátah“ 220 km. Když jsem o závodu slyšel poprvé, první, co mě tenkrát hned napadlo, bylo: „To jako po D1 do Brna a až tam dojedu, tak už „jenom“ třicet?“ To je šílené!

Za pár okamžiků zazní startovní výstřel a těleso sestávající ze 135 elitních závodníků včetně několika odvážných žen se rychle dává do pohybu. Je jasné, že my Češi jsme běžkařská velmoc. Je nás hned po Švédech společně s Finy na startu největší počet. Rovných čtrnáct. Vymrzlé stopy a vítr do zad věští rychlou první polovinu závodu. Čeká nás úžasná pouť fascinující krajinou. Jezera, řídké polární lesy, hory a občerstvovací stanice s místními lidmi, kteří se celý rok těší na možnost setkat se, byť jen na krátko, s lidmi z jiných koutů světa a vytrhnout se tak ze svého každodenního stereotypu.

Závod má pro našince téměř nevyslovitelný název - Nordenskiӧldsloppet. Poprvé se jel v roce 1884. Polárník Adolf Erik Nordenskiӧld při expedici do Grónska v roce 1883 vyslal své dva muže, aby prozkoumali vnitrozemí. Za 57 hodin najeli tenkrát na tehdejších lyžích nevídaných 460 km. Po návratu domů jim nikdo nevěřil. Všichni to považovali za nemožné a Nordenskiӧlda za lháře. Jako důkaz Nordenskiӧld zorganizoval následující rok závod na 220 km z města Jokkmokk do vesnice Kvikkjokk a zpět. Věřil, že se tato vzdálenost dá urazit do 24 hodin. Osmnáct odvážlivců se tenkrát vydalo na tuto trasu. Vítězem se za 21 hodin a 22 minut stal Pavva-Lasse Tuorda. Čest polárníka byla zachráněna a vítěz stanovil čas, za který my v dnešní době máme nárok na medaili nesoucí jeho jméno. Letošní trasa vede také 110 km z Jokkmokku do Kvikkjokku a po stejné trase zase zpět.

Všichni jsme čerství a odpočatí. Mám pocit, že přes první kopečky skoro letíme. Za chvíli je tu patnáctý kilometr. Čeká nás první dlouhé jezero. Dívám se na hodinky. Rychlostní průměr 17 km/h. Tak takhle by se mi to líbilo, mohli bychom být i za světla doma. Skoro cítím provinění, že nejedeme ještě o něco rychleji, protože by to určitě šlo, ale…  nejsem tu poprvé. Před třemi roky jsem naprosto vyčerpaný závod vzdal po 12 hodinách na 140. kilometru. Po celodenní pouti v minus deseti stupních za vytrvalého sněžení jsem už prostě neměl sílu jet dál. Moc dobře vím, že mozek i tělo po 12 hodinách fyzické aktivity funguje úplně jinak. Nedá se to natrénovat, je potřeba to zažít. Šetříme síly, budou se hodit.

Jsme tři. Franta, Martin a já. Aniž bychom se domlouvali, tak jsme si na prvních kilometrech sladili tempo. Ve více lidech se to lépe táhne. Čile konverzujeme a jezero je rychle za námi. Začínáme postupné, 25 km dlouhé stoupání na první vrchol trasy. Všichni máme „hladké lyže“ (rozuměj bez stoupacího vosku). Trať je vymrzlá, a stoupací vosk by nás jenom brzdil. Naše taktika je první půlku „na hladkých“, a pak se uvidí. Když tak si necháme na otočce lyže namazat. Nejvyšší bod trati je rychle za námi a postupným klesáním přes několik občerstvovacích stanic se blížíme na 70. kilometr, Granudden. Snažím se zatím vyhnout energetickým gelům. Chci si udržet žaludek v dobré kondici co nejdéle. Na gely přijde řada v druhé půlce závodu. Chleba se sýrem, banány a hlavně „teplé nápoje“. Na Granuddenu přichází první teplý chod v podobě těstovin.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jak se mozek vyrovnává s tratí v posledních kilometrech?
  • Proč se hromada kilometrů jede v podstatě jen po vodě?
  • Jak vypadá tělo sportovce po závodě a co jak jsou na tom ruce?
sinfin.digital