Blackout je reálná hrozba a my na něj vůbec nejsme připraveni. Tak o nebezpečí, které představuje možný rozsáhlý výpadek dodávek elektrické energie, mluví bezpečnostní analytik Andor Šándor. „U blackoutu je ta výhoda, že na rozdíl od povodní se na něj můžete velmi dobře připravit. Ale já vůbec nemám pocit, že jsme to udělali!“ říká v rozhovoru a popisuje černý scénář, který by bleskově paralyzoval Česko. Šándor proto upozorňuje, že není dobrý nápad hazardovat s naší energetikou a dělat z její budoucnosti předmět malicherných politických tahanic: „Nemám nic proti čistému ovzduší, ale musíme hledat kompromisy a uvažovat rozumně.“
Je to sedm let, co jste se zúčastnil cvičení Blackout 2014, které simulovalo dlouhodobé plošné přerušení dodávek elektřiny v Praze. Jak na něj vzpomínáte?
Bylo to velmi unikátní, nic podobného se nikdy před tím ani potom nepodařilo uspořádat. Cílem bylo ověřit, jak by samotná Praha byla schopná se s takovou krizovou situací vypořádat. Uvědomili jsme si, co všechno je závislé na elektřině, jak široký sektor by byl bez ní postižen a hlavně kolik máme sil a prostředků, jak krizi čelit. Přitom blackout může nastat kdykoliv, na lusknutí prstů. Je to svými dopady brutální krize, lze se však dopředu připravit tak, aby byly zachovány bazální funkce do obnovení dodávek elektrické energie.
Co z cvičení vyplynulo?
Uvedu několik čísel. V Praze máte asi 10 tisíc výtahů, ve špičce v metru kolem 150 tisíc cestujících a v domácnostech 1500 lidí na přístrojích, přičemž nikdo neví, kde jsou. Ve službě je ale jenom asi 198 hasičů (údaj z doby cvičení). Spočítali jsme, že Praze by trvalo asi 26 hodin, než by se kompletně „nahodila“ z úplné tmy. A to si nikdo nezkoušel v reálu.
Řada subjektů kritické infrastruktury má sice náhradní zdroje, ovšem ne všechny automaticky naskočí, málokdo je umí nastartovat a obsluhovat a skladované palivo většinou vystačí jen na pár hodin. Nutnost zásoby je alespoň 72 hodin. Všichni příliš spoléhají na to, že v době krize někdo přijede, jenomže to je fatální omyl, protože složky IZS nebudou vědět, kam dřív skočit. Do tří dnů se nám do ulic vrátí obsah kanalizace.
Bohužel se ukázalo, že systém není početně ani technicky připraven na to, aby se s takovou hrozbou vypořádal. Z cvičení vyplynulo 36 úkonů, které odsouhlasilo zastupitelstvo hlavního města a které je třeba splnit, a 12 z nich mělo jít do Bezpečnostní rady státu. Bohužel výbor pro civilní a nouzové plánování označil naprosto nepochopitelně a svévolně naše cvičení za protizákonné, a tak se většina z našich doporučení vůbec nerealizovala. Můj závěr proto zní: být pražským radním, klidně bych nespal, byť ti nynější stav pouze zdědili.
Umíme si představit požáry, povodně a nově i pandemii. Blackout ne. Musíme ho prožít, abychom uvěřili, že může nastat?
Až do pandemie jsme žili 30 let v pocitu, že se nám nemůže nic stát. A podle toho to u nás vypadá. Zásoby potravin ve státních hmotných rezervách máme na den a půl! Máme nejvyšší počet obchodních řetězců na počet obyvatel v Evropě, ale nejsme schopni vytvořit mechanismy pro nouzové zásobování. Máme stejný počet benzinových pump jako v Německu, ale v Praze jich je pouze 17 vybaveno náhradními zdroji!
U blackoutu je ta výhoda, že na rozdíl od povodní se na něj můžete velmi dobře připravit. Ale já vůbec nemám pocit, že jsme to udělali! Riziko blackoutu je přitom naprosto reálné, jak ukázaly události z 8. ledna letošního roku.
Pandemie potvrzuje, že když přijde krize, stát moc nefunguje – vždyť nebyl schopen zajistit ani ochranné pomůcky pro zdravotníky! Covid ohromným způsobem omezil naše životy a hlavně už trvá hrozně dlouho. Blackout by určitě netrval měsíce, ale důsledky by v daném období mohly být mnohem závažnější. Už za 10 dní by nás mohl vrátit o spoustu let dozadu. V Americe už se stalo normou rabování, kdykoliv se něco děje. Nedělejme si iluze, že u nás to nikdy nenastane.
Jak se díváte na aktuální snahy zvrátit rozhodnutí Uhelné komise a ukončit uhelnou energetiku už v roce 2033 a ne v roce 2038?
Zdá se, že ta doba je daleko, ale ona nastane raz dva. Osobně si myslím, že bychom měli řešit problémy, na které poukázal covid, a nevrtat do něčeho, co funguje! V roce 2033 ještě zcela určitě nebudeme mít k dispozici nový jaderný blok v Dukovanech. Plynové elektrárny jsou fajn, ale moc se nestaví, jsou hodně drahé. Jak potvrzuje letošní zima, obnovitelné zdroje energie v mrazivých měsících moc nefungují. Větrníky se mi osobně nelíbí, protože hyzdí krajinu a mohou destabilizovat soustavu. Nemám nic proti čistému ovzduší, ale musíme hledat kompromisy a uvažovat rozumně. Ne tak, jak to předvádí šéf ČSSD Jan Hamáček, když se spojuje se Zelenými, aby mu to hodilo nějaké procento navíc. Přitom sám musí vědět, že je to hloupost. Energetika je příliš vážná věc na to, aby se s ní takto hazardovalo…
Schyluje se tedy k politickému rozhodnutí bez ohledu na energetiku, bezpečnost a reálnou ekonomiku uhelných elektráren decimovanou emisními povolenkami?
Politikou si nerozsvítíme, ani nezatopíme. Politikou neroztočíme továrny ani nepokryjeme spotřebu nastupujících elektromobilů či tepelných čerpadel. Dokud nebudeme mít jistotu, že za uhlí máme náhradu. A tu zatím nemáme. Když vidím všechny ty pionýrsko-revoluční nadšené aktivisty, na jednu stranu je obdivuji, že se dokážou takto nadchnout, ale na druhou stranu mě děsí možné důsledky, kdyby se jejich nápady realizovaly. Vždyť co udělal jako první i samotný Lenin, kterého v žádném případě neobdivuji? Elektrifikaci! I největší revolucionář v dějinách chápal, že stát nemůže fungovat o svíčkách. Proto opakuji: netahejme do toho politiku, zapojme rozum a nevytvářejme si v covidové době víc problémů, než máme.
Jako náhrada za uhlí prostřednictvím stabilního zdroje přichází v úvahu jádro a plyn. Vnímáte jako bezpečnostní hrozbu čínské a ruské dodavatele jaderných technologií, eventuálně ruský zemní plyn?
Rusko je pro nás bezpečnostní hrozbou, jeho vztahy s Českem jsou na historicky nejhorší úrovni, ale nepamatuji si, že by kdy použilo ve vztahu k nám své nerostné bohatství jako zbraň. Dodnes přetrvávající problémy na Ukrajině souvisely spíše s tím, že Rusku vadí, že část Ukrajiny koketuje se Západem, a proto dělá vše, aby ji destabilizovalo. Otázkou také je, jak tehdy Ukrajina skutečně platila za odběry a transport plynu… Nezapomínejme, že když se jednalo o sjednocení Německa, západní velmoci Rusům slíbily, že noha vojáka NATO nikdy nebude ani na území východního Německa. Nedivme se, že současnou situaci Rusko bere jako podraz, byť každý stát má právo se stát členem mezinárodní organizace, splní-li podmínky. Není v zájmu Ruska rozpoutat válku, desítky let nám spolehlivě dodává jaderné palivo, plyn a značný objem ropy a nadále chce prodávat tyto komodity do Evropy, především do Německa. Těžko může začít válku s Pobaltím či Polskem a zároveň prodávat své nerostné bohatství Západu.
Čínu si naproti tomu neidealizuji, hodně mě zklamala v naslibovaných investicích a na mezinárodním poli působí agresivněji než Rusko. Vystupování současného velvyslance říše středu v naší zemi je jen ukázka v malém, jak by nás Peking mohl vydírat a vyhrožovat nám. Co považuji za velmi důležité, je, aby ta země, která Dukovany a případně i Temelín dostaví, byla schopna a ochotna tlumit politické a jiné tlaky Rakouska a především Německa proti jaderné energetice v Česku.
V energetice se uplatňuje tzv. princip solidarity, který spočívá v tom, že v kritické situaci státu s nedostatkem elektřiny krátkodobě pomohou sousedé. Jak moc se ale bude možné na tuto pomoc spolehnout, když dle analýz provozovatelů elektrizačních soustav bude brzy nedostatek výkonu v celé střední Evropě?
To je dost zásadní hrozba, protože když někdo něco nemá, je úplně jedno, jestli nám to chce nebo nechce prodat. Nejde o to, že se octneme v něčích rukách. Spíš hrozí, že se octneme v ničích rukách. Že v krizi platí „košile bližší než kabát“, to ostatně jasně ukazuje covid a tahanice o vakcínu. A nastane-li energetický problém v celé Evropě, budeme sledovat úplně stejné tahanice o elektřinu.
