Právo na pořízení dítěte nemá nikdo, ani homosexuálové. Může to vést k novodobému otroctví, varuje Konečná

Český Ústavní soud v lednu zamítl žalobu dvou partnerů, Čecha a cizince, kteří se domáhali uznání rodičovství dětí, které si legálně osvojili v USA. Pokud podle Ústavního soudu české zákony neumožňují osvojení dětí stejnopohlavními páry, pak nikdo nemůže nutit českou justici, aby se v otázce rodičovství automaticky přizpůsobila zákonům jiné země. Psycholožka Hana Konečná, zástupkyně Česka v Bioetické komisi Rady Evropy, v rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč je z jejího pohledu takové rozhodnutí správné.

Petr Kalla, advokát obou partnerů a dalších stejnopohlavních párů, nedávno v pořadu Rozstřel na iDNES.cz kvůli rozhodnutí Ústavního soudu obvinil Česko, že se chová nehumánně. Vystavuje totiž právní nejistotě děti i jejich rodiče, kteří by se třeba za svými dětmi nemuseli dostat ani do nemocnice. Vy s tím nesouhlasíte?

Když si někdo sežene dítě v zahraničí, protože chce obejít zákony vlastní země, musí přece počítat s následky. Naopak bych se mohla zamýšlet nad odpovědností rodičů, kteří předem vědí o tom, že určitý stát jejich rodičovská práva neuznává, a přesto nebo právě proto do toho státu s dítětem přijedou. Čili především oni vystavují své děti nejistotě, nikoliv stát. Prolamování zákonů jednotlivých zemí, třeba i pod taktovkou Evropského soudu pro lidská práva, povede k tomu, že se budou prolamovat kdejaké zákony a skončí to naprostým chaosem a občanskými válkami. Přinese to právní nejistotu všem, i těm, kteří se o prolamování zákonů zasadili. Kdyby u nás někdo požadoval mnohoženství nebo viditelné nošení těžké zbraně, vyhověli bychom?

Rodičovství je přece jen speciální kategorie. I mně přijde zvláštní, když je v jedné zemi někdo rodičem a po překročení hranic už jím není. Neměla by se, jak to požaduje právě Kalla, pravidla pro rodičovství ze strany stejnopohlavních párů přece jen sjednotit?

Záměr sjednotit rodinné právo v EU samozřejmě existuje. Ale kam až to sjednocení půjde? Budeme sjednocovat jen s Evropou, nebo i s dalšími zeměmi? Legislativy jednotlivých evropských zemí jsou v pohybu, protože se v nich usídlují lidé z mimoevropských zemí, kde jsou také jiné rodinné zákony. Kde ta harmonizace bude mít hranice?

Petr Kalla mluví o tom, že vše by vyřešilo uzákonění manželství pro všechny, což by automaticky znamenalo i uznání práva stejnopohlavních párů na pořízení dítěte a uznání rodičovských práv k němu…

Ano, pro stejnopohlavní páry by se to tím vyřešilo, přinejmenším zdánlivě. Právní institut manželství však nevznikl na psychologickém základě, jako symbol a ochrana vztahů dvou milujících se osob, ale na základě biologickém, jako svazek ženy a muže, z něhož pravděpodobně vzniknou děti, a ty je potřeba ochránit (Občanský zákoník § 655: Manželství je trvalý svazek muže a ženy … Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.). A teď je snaha ten institut využít obráceně, jako cestu k dětem – když jsme manželé, máme právo na dítě. Právo na – jak vy říkáte – pořízení dítěte ale nemá nikdo. Jen nám nikdo nesmí bránit v tom mít ho, nebo nutit nás k potratu. Jakmile uznáme právo pořídit si dítě, dáváme tím legitimitu obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. A protože v etice se využívá analogie, tak když bude možné koupit nebo prodat vajíčko, časem dojde i na ledviny nebo srdce. Může to vést k novodobému otroctví.

Obchod s dětmi, ženami a částmi těla vytváří strašlivou společenskou nerovnost, a to i nerovnost mezi homosexuály. Náhradní matku v Kalifornii si mohou dovolit jen někteří z nich. Dokonce existují VIP katalogy dárkyň vajíček a dárců spermií, kde máte popsané parametry, jako když si vybíráte třeba mobil.

To je ale hodně silné vyjádření. Jak jste k němu dospěla?

Narážíme na biologické limity. Osamělá žena, osamělý muž, homosexuální pár, člověk mimo reprodukční věk mít děti nemůžou. Musí zvolit jiné cesty. A to třeba takovou, že najdete náhradní matku, která žadateli nebo žadatelům porodí dítě, třeba i z darovaných vajíček a spermií. Například v Kalifornii je náhradní mateřství už zcela běžná, placená služba. Náhradní matka dítě porodí a v rodném listu jsou hned automaticky zapsáni ti, kteří si tuto „službu“ objednali. Vy to nevnímáte jako obchod s dětmi a ženami? Já ano. A nejsem sama, na podzim vznikla mezinárodní iniciativa za zákaz náhradního mateřství. Stojí za ní feministické a lesbické spolky z celého světa. Zatím žádný český.

Ano, ale prostřednictvím asistované reprodukce si přece takzvaně pořizují děti i některé heterosexuální páry. Tak proč by na to neměli mít nárok homosexuálové?

Já jsem proti obchodu s dětmi, ženami a částmi těla u každého, i u heterosexuálních párů, osamělých osob, osob mimo reprodukční věk. Principiálně je jedno, jestli si vajíčko kupuje pár heterosexuální, nebo homosexuální. Heterosexuální páry v reprodukčním věku však potřebují pomoc dárce v mizivém procentu, naprostá většina dárcovských procedur se dělá u žadatelů mimo biologické limity, oni prostě jiné cesty nemají. Říká se tomu sociální neplodnost. Dárcovství částí těla má být metodou řešení krajní nouze, metodou léčby nemoci, výjimečně využívanou, pokud vůbec. Heterosexuální pár v reprodukčním věku mít dítě může. Pokud nemá, je nemocný. Šedesátiletá žena nebo homosexuální pár ale přece nemocní nejsou. Kdyby se dárcovské procedury využívaly jen jako léčba biologicky definované nemoci, pravděpodobně by stačili skutečně nezištní dárci. Jakmile biologickou definici nemoci překročíte, vznikne obrovský nedostatek dárců a vytvoříte obchodní prostředí. Například do Británie, kde je asistovaná reprodukce přístupná osamělým ženám a lesbickým párům, se musí dovážet spermie z Dánska a USA a je tam teď velká diskuse o tom, že by se využívaly spermie mrtvých dárců. To není vtip, do asi dvou dnů po smrti jsou spermie životaschopné. Na tolerování či dokonce státní garanci takových metod nakonec doplatíme všichni.

V jakém smyslu?

Pokud připustíme, že má někdo zákonem dané právo na to, aby se stal rodičem doslova za každou cenu, třeba právě prostřednictvím cizích spermií a vajíček a náhradním mateřstvím, pak se dostáváme na velmi tenký led. Jednak bychom tak v budoucnu mohli stejně tolerovat třeba prodej ledvin či jater, jednak by si tuto léčbu mohli dovolit jen ti nejbohatší, což asi není úplně v zájmu společnosti. To je totiž další rozměr obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. Tedy že vytváří strašlivou společenskou nerovnost, a to i nerovnost mezi homosexuály. Náhradní matku v Kalifornii si mohou dovolit jen někteří z nich. Dokonce existují VIP katalogy dárkyň vajíček a dárců spermií, kde máte popsané parametry, jako když si vybíráte třeba mobil.

Představte si, že vašemu dítěti selhávají ledviny. Dárcovských je strašně málo, čeká se v pořadníku. A najednou by rozhodovalo, kdo dá víc. Nebo si představte, že by šlo nechat si cíleně budoucího dárce ledvin odnosit náhradní matkou. Z pohledu zoufalého rodiče by to bylo lidsky pochopitelné. Podobně jako chápeme touhu homosexuálního člověka po dítěti.

Budeme-li překračovat biologické limity u jednoho „nedostatku“, proč ne u jiného? Etika stojí na analogiích. Co když si nějaký boháč usmyslí, že chce ještě jedny játra, protože si bude myslet, že ho to ochrání před cirhózou?

Jedna věc ale mohou být vaše pocity a druhá právní rámec. Chcete tím říci, že řada států světa, které uznávají takzvané manželství pro všechny, zároveň legitimizuje obchod s lidmi?

Ano, pokud v jejich zákonech je manželství cestou k dětem. Evropské státy podepsaly nebo se dobrovolně hlásí k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, která říká: Článek 21 Zákaz finančního prospěchu: Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu. Jsou i konvence o obchodu s dětmi, obchodu se ženami, o transplantacích atd. Evropské země se ještě dost tváří, že obchod není obchodem, ale kompenzacemi za dárcovství. Ale ani tyto kompenzace nemusí být přitažlivé pro dostatek lidí ochotných poskytnout část těla. Takže například v již zmíněné Británii mají kromě nedostatku spermií i nedostatek náhradních matek. Britové tedy využívají náhradní matky v jiných zemích. Jak se na jaře zavřely hranice kvůli pandemii, spousta dětí nemohla být vyzvednuta žadateli od náhradních matek. I u nás byly v novinách obrázky dětí na Ukrajině. Všichni sice odsuzují obchod se ženami a dětmi, ale nikomu nebylo divné, že se za náhradním mateřstvím jezdí do chudých zemí. Zřejmě žijí v chudých zemích mnohem altruističtější občané. Nikdo nemůže vyčítat českému Ústavnímu soudu, že se odmítl připojit ke snaze o legalizaci takového obchodu.

Advokát Kalla ale argumentuje tím, že i bez státního souhlasu s rodičovstvím homosexuálních párů už v Česku vychovávají děti tisíce gayů a leseb. Některé páry využívají náhradních matek, někteří gayové se domlouvají s lesbami na vzájemném dárcovství nutném k početí dítěte, další naoko najímají partnera k žádosti o umělé oplodnění. A stát se podle Kally v oblasti rodičovství stejnopohlavních párů jen svévolně a zbytečně brání právnímu ukotvení něčeho, co už tak jako tak stejně existuje…

Ale to je přece nebetyčný rozdíl. Já přece nemám vůbec nic proti tomu, aby homosexuálové vychovávali děti. O to vůbec nejde. Pokud se domluví nebo jim život přinese takové situace, kdy je dítě vychováváno v takzvané duhové rodině, proč by to tak nemělo být. To, že se o dítě stará někdo, kdo není v jeho rodném listu, je naprosto běžné. Týká se to statisíců dětí, které žijí v nových svazcích svých rodičů, dětí v pěstounské péči, dětí vychovávaných jinými rodinnými příslušníky než jsou jejich vlastní otec a matka. Zastáncům manželství pro všechny ale nejde o to, aby mohli vychovávat děti. To si skutečně mohou zařídit už dnes a běžně se to děje. Oni chtějí být zapsáni v jeho rodném listě, to je ten hlavní důvod. Proto se vlastně jezdí do Kalifornie nebo na Ukrajinu, kde jsou ti, kteří si dítě u náhradní matky objednali, po porodu okamžitě zapsáni jako rodiče.

Dobře, ale není to vlastně lidsky pochopitelná snaha být ve vztahu k dítěti, které vychovávám, takzvanou výhradní osobou a nikoliv jen vychovatelem?

Ano, lidsky to pochopitelné je, ovšem biologicky neproveditelné a právně je to něco jako Císařovy nové šaty. Nelze dítěti říkat, že ho porodil tatínek, nebo že je z vajíčka šedesátileté ženy. Díky státy garantovanému překračování biologických limitů v asistované reprodukci to dosáhlo takových rozměrů, že to státy musí nějak řešit. A to tak, že má dítě po dosažení určitého věku právo znát veškeré okolnosti svého početí, říkají tomu právo dítěte na vlastní identitu. To znamená, že se stejně dozví například o tom, že ho porodila náhradní matka v Kalifornii s pomocí vajíček, darovaných ženou z Česka. A to na objednávku dvou lidí, kteří se mezitím mohou rozejít. Dítě bude mít přitom právo znát totožnost všech účastníků tohoto procesu. Dovede si představit, co to s ním může udělat? Dokonce se uvažuje o registrech, v nichž budou veškeré údaje o takto počatých dětech, aby mu pak mohly být ty údaje správně poskytnuty. Dítě bude v registru, aniž k tomu mohlo dát souhlas. A jestli se to celé děje kvůli tomu, aby byli ti, kteří si celý proces objednají, zapsáni v rodném listu dítěte, tak mi to přijde fakt absurdní a vůči dětem značně necitlivé. Bohužel se s tím sveze i těch pár mladých heterosexuálních párů, které potřebují využít dárcovství třeba kvůli zanedbané varikokéle u muže v dětství, u nichž se situace mohla řešit nějak individuálně. Prostě když něco nabere obrovských rozměrů, je nutná nějaká centrální regulace. 

Jestli vám dobře rozumím, pak takzvaná dohoda mimo systém, tedy když si homosexuálové pořídí dítě, aniž by oba museli být oba nutně zapsáni v jeho rodném listě, může být pro děti z takových svazků nakonec podle vás mnohem výhodnější a lidštější. Je to tak?

Ano. A myslím, že mnozí homosexuálové si toho jsou vědomi, tedy aspoň ti, s nimiž jsem mluvila. Nikdo nemůže bránit osamělé ženě nebo dvěma homosexuálům, aby si na vlastní odpovědnost, neformálně pořídili dítě – nemám to slovo ráda, ale jiné mě nenapadá. Pochopitelně jakmile by v tom bylo zneužití něčí situace nebo obchodní transakce, musí to řešit policie. Jakmile bychom ale vytvořili manželstvím pro všechny také právní nárok na dítě pro všechny, tedy nárok garantovaný státem, už se pohybujeme úplně někde jinde.

Lidi si myslí, že jsou někde fronty zdravých žen připravených nezištně někomu odnosit dítě nebo darovat vajíčko. Někdy se v diskusích ptám: Daroval jsi krev? Jsi v registru dárců kostní dřeně? Obvykle odpovídají ne. Přitom obojí je téměř nerizikové a stojí pár desítek minut času. Tak proč si myslí, že je někde spousta žen ochotných chodit na umělé oplodnění, 9 měsíců nosit dítě, pak ho porodit a nakonec odevzdat?

Mnozí homosexuálové ale často argumentují tím, jak už bylo zmíněno v první otázce, že když nemají dítě zapsané v rodném listě, nemusejí být za ním vpuštěni na návštěvu do nemocnice nebo ho nemohou vyzvedávat ze školy. Ani s tímhle argumentem nesouhlasíte?

Tuto situaci nezažívají jen homosexuálové. Už jsme přece říkali, že statisíce českých dětí žijí v rodinách tvořených rodičem a jejich novým partnerem. Nový partner v rodném listu není, ale vykonává spoustu rodičovských funkcí – vyzvedává dítě na kroužcích, nese mu banány do špitálu. Když přece vedete dítě do školky, učitelka se vás hned na začátku ptá, a musíte to dát i písemně, kdo může syna či dceru vyzvedávat. A určitě to nejsou jenom rodiče na rodném listě. Může to být se souhlasem rodičů prakticky kdokoliv, včetně chůvy či starších sourozenců. Prarodiče běžně jezdí s vnoučaty na výlety, i do zahraničí, a dítě v občance nemají. Všechno záleží na domluvě. Uznávám, že někdy není snadná, dokonce ani možná, a musí se to složitě řešit přes soud. Rodinní advokáti by mohli vyprávět. Tato situace se ale nijak neliší v rodinách s dětmi z předchozích svazků a rodinách homosexuálních.

I mnozí heterosexuálové ale dnes vyjadřují podporu manželství pro všechny. Považují ho za institut, který heterosexuálům nijak neublíží a přitom může pomoci jiným lidem ke štěstí. Vy to tak přes všechny vyřčené výhrady necítíte?

Nemám vůbec nic proti homosexuálům, ani proti tomu, aby vychovávali děti. Jsem zásadně proti obchodu s dětmi, ženami a částmi těla. Lidi si myslí, že jsou někde fronty zdravých žen připravených nezištně někomu odnosit dítě nebo darovat vajíčko. Někdy se v diskusích ptám: Daroval jsi krev? Jsi v registru dárců kostní dřeně? Obvykle odpovídají ne. Přitom obojí je téměř nerizikové a stojí pár desítek minut času. Tak proč si myslí, že je někde spousta žen ochotných chodit na umělé oplodnění, 9 měsíců nosit dítě, pak ho porodit a nakonec odevzdat? Neviděla jsem ještě světovou hudební nebo hereckou hvězdu, nebo prostě bohatou ženu, která by se nějakému cizímu páru, ať už homosexuálnímu, nebo heterosexuálnímu, nabídla zcela nezištně jako náhradní matka. I když se jinak dojímá nad kdečím. V naprosté většině případů, prakticky ve všech, nabízejí dárcovství vajíček či své tělo k náhradnímu mateřství ženy z chudších sociálních vrstev a států.

Pokud bychom přistoupili na vaše argumenty, není boj proti manželství pro všechny vlastně předem prohraný? Jak říká právník Kalla, států, které tento institut zavádějí do svého právního řádu, přibývá, je možná jen otázkou času, kdy Česko pod tlakem zahraničí a mezinárodních institucí zavede stejný model…

Ano, i já si bohužel myslím, že je to prohraný boj. Mlčení ale znamená souhlas. A já nesouhlasím.

SDÍLET
sinfin.digital