Restart českého zdravotnictví po covidu. Jedinečná příležitost, jak něco změnit, která se nemusí opakovat

PhDr. Jan Růžička, MBA

MUDr. Tomáš Doležal, PhD

MUDr. Pavel Hroboň, M.S.

Pandemie covidu-19 je největší krizí v historii samostatné České republiky. Doufejme, že už brzy bude za námi, což nám dá příležitost položit si otázku, jak by se měly dál rozvíjet klíčové oblasti Česka. Zda myslíme na budoucnost. Zda víme, kam jdeme. Zda víme, jaká je naše velká vize. Za sebe jsme přitom přesvědčeni, že jednou z těch klíčových oblastí je beze sporu zdravotnictví. A z průzkumů veřejného mínění se opakovaně ukazuje, že stejně to cítí i naprostá většina lidí v Česku.

Dlouhá léta, už třicet let si přitom říkáme, jak je na tom české zdravotnictví dobře, jak vysokou má kvalitu. To je naprostá pravda a naše zdravotnictví znovu potvrdilo své přednosti v průběhu pandemie. Ovšem každý, kdo kdy pracoval ve zdravotnictví, ví dobře, že jeho kvalita je možná jen díky velkým obětem lékařů, sester a vůbec všech zdravotníků. Zároveň se pod jeho povrchem hromadí systémový dluh, který stát a kraje musí opakovaně sanovat. A to se bude jen zhoršovat. Proč? Protože české zdravotnictví se vůbec nemění a nereaguje na změny ve svém okolí. Ve světě kolem nás. Ať už jde o stárnutí populace, nárůst chronických nemocí, všeobjímající digitalizaci nebo měnící se potřeby a preference lidí. Mimo schválení eReceptu se toho za poslední roky opravdu mnoho nezměnilo.

Zároveň je chybou, že se debaty o zdravotnictví příliš neúčastní ti, kteří zdravotnictví financují. Ať už jde o jednotlivé občany – jeho klienty, nebo o zaměstnavatele, kteří to z velké části platí. V realitě pak debatují hlavně ti, kteří jsou na konci dne příjemci peněz. Zástupci nemocnic a sdružení poskytovatelů. A proč ti by něco měnili? Nemají důvod.

Přitom objektivní poznatky a data z mnoha zemí potvrzují, že naše zdravotnictví nepotřebuje další peníze, ale strukturální změny. Změny, které by za stejné peníze přinesly více muziky, které by ulehčily život zdravotníkům a které by nám, klientům zdravotnictví, zajistili lepší a zdravější život. A které by v neposlední řadě zdravotnictví ekonomicky stabilizovaly a posunuly jej do budoucna.

Zkusili jsme proto shrnout to, co ve světě funguje, do jednoduchých 12 bodů se zdůvodněním, jak by mohly českému zdravotnictví pomoci. Ať už jde o razantní posílení prevence, přes digitalizaci a e-health, až po posílení pravomocí pojišťoven, řízení péče optikou kvality a modernizaci struktury poskytovatelů. Nejde tak o žádné utopie, ale o pragmatická řešení, která fungují v zahraničí a v menším rozsahu a prvních krocích občas i u nás.

1. Je třeba razantně posílit prevenci! Na ni bychom měli vydávat alespoň 3 % financí, které do zdravotnictví jdou

Proč to udělat? Protože vztah mezi prevencí a zdravím lidí je jasný a mnohokrát popsaný a my v tom jako ČR neděláme dost. A nejde jen o zdraví lidí, neboť investice do prevence pomáhají i zaměstnavatelům, přeneseně státu (platba daní) a celé ekonomice. Dle globální studie WHO a EU Observatory on Health Systems totiž v případě kardiovaskulárních onemocnění, diabetu nebo v oblasti duševního zdraví jen 45 % – obřích – nákladů jde na vrub zdravotních pojišťoven. Pětapadesát procent nákladů nevidíme přímo, neboť jde o ztráty vzniklé tím, že lidé nemohou pracovat a zaměstnavatelé produkovat zboží a služby. V případě ČR přijde každý rok ekonomika kvůli nemocnosti o nějakých 700 miliard korun, což je přibližně 14 % HDP.

Nejde ale jen o ekonomiku a finance. V prvé řadě bylo opakovaně prokázáno, že díky většímu důrazu na prevenci mohou být budoucí šedesátníci ve stejném zdravotním stavu jako dnešní padesátníci! Jak je to možné? Protože většina nemocí, které nás ve starším věku postihují, je v čase odložitelná, zmírnitelná a jednodušeji a levněji zvládnutelná právě skrze prevenci. Civilizační nemoci totiž prostupují 80 % celého zdravotnictví.

Jak na to? Je třeba otočit současnou filozofii zdravotnictví, v níž občana chápeme především jako pacienta-nemocného a zdravotní systém o něj pečuje jen, když je třeba něco opravit. Bylo by proto vhodné změnit zákon o zdravotním pojištění tak, aby pojišťovnám dal právo a povinnost zřídit a financovat moderní preventivní programy, které budou fungovat; dnes totiž jen předepisují „vitamíny na pojišťovnu“. Zdravotníky v primární péči je pak třeba finančně motivovat, aby prevence byla jedním z pilířů jejich práce. V tomto ohledu je třeba dodat, že země OECD na prevenci vydávají mezi 2 a 4 % všech financí, které do zdravotnictví jdou. V případě ČR to je pouze několik desítek korun na hlavu, což dělá nějakých 0,24 % financí na zdraví! Dva roky zpátky to bylo 54 Kč v průměru za člověka a kalendářní rok.

2. Musíme pracovat s námi samotnými

Proč to udělat? Podle dostupných analýz 60 % Čechů toho o zdraví a jak se udržet zdravým moc neví. Jakože skoro nic. Odborně se tomu říká zdravotní gramotnost a jako země na tom jsme bohužel hůř než většina Evropy. Přitom mít základní vědomosti o tom, co našemu zdraví prospívá a škodí a co můžeme udělat sami pro sebe, je jednou z nejdůležitějších znalostí pro život. Plus dobře udělané preventivní programy z bodu 1 fungují nejlépe tak, když se potkají s dobře informovanými a motivovanými lidmi. Dejme si jeden příklad za všechny: v Česku jsou 2 miliony kuřáků, z nichž přibližně 1,4 milionu by chtělo přestat kouřit. Jenže většina nemá dostatečné informace a neví jak na to. A proto jen 5 % z nich uspěje. Studie však ukázaly, že skrze moderní informační kampaň spojenou s behaviorální intervencí to zvládne 3x více lidí. Jen za tímto číslem se pak skrývají stovky zachráněných životů a úspora stovek milionů korun každý rok. 

Jak na to? Dobré příklady ze Slovenska, Německa nebo Nizozemí ukazují, že zdraví by nemělo zůstat pouze tématem zdravotnictví a ke slovu by se měli více dostat zaměstnavatelé, odbory a školy. Zdravotní gramotnost by měla být vyučována na základních školách a více by měli být zapojeni právě zaměstnavatelé (není nic neslušného na tom říct, že zdravý a spokojený zaměstnanec je produktivnější!). Lidé by pak měli být zdravotním systémem motivováni ke zdravému chování (za využití principů behaviorální ekonomie) a stát by měl podpořit tvorbu moderních a srozumitelných edukačních programů zaměřených na hlavní rizikové skupiny a zavést novou zdravotnickou profesi edukátora pacientů s chronickými nemocemi (jako mají například na Slovensku).

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Co je zásadní pro restart českého zdravotnictví a jak to realizovat?
  • Proč je nutné razantně posílit prevenci?
  • A jak by měla vypadat digitalizace zdravotnictví, která usnadní život zdravotníkům, pojišťovnám i pacientům?
sinfin.digital