Jiří Švihálek pracuje jako marketingový specialista v pardubické firmě Retia, která vyrábí radarovou techniku. Češi ho ale znají spíš jako autora úspěšného blogu Pacholek a jeho knižní verze, ve kterých popisuje příběh návratu do života po vážné dopravní nehodě na motorce. Ta loni v létě Jiřího připravila o pravou nohu a upoutala ho na dlouho na lůžko. Následovaly měsíce rehabilitace a postupné adaptace na novou životní situaci.
Událost, která by mnohé položila, ale Jiřího Švihálka spíš vyburcovala, jak sám říká, ze zajeté životní rutiny. Během zotavování psal blog, který se nedávno dostal do užšího výběru na prestižní literární cenu Magnesia Litera, a před měsícem pokřtil svou první knížku. Jirka se také vrátil ke sportu, a to s ještě větší vervou než dřív. O tom všem mi vypráví v následujícím rozhovoru.
Setkáváme se spolu zhruba po roce od nehody. Jak jste to zvláštní výročí vlastně prožíval?
Oslavovali jsme ho s rodinou a přáteli přesně toho 26. července. Záměrně říkám oslavovali, protože šlo vlastně o výročí mého a manželčina druhého narození. (Jirkova manželka byla při nehodě také vážně zraněná – pozn. redakce) Bydlím teď dočasně u sestry a jejího přítele v domku za Pardubicemi, a tam mám úžasné zázemí, kde se scházejí všichni členové rodiny a kamarádi. A protože chodím už do práce, všichni mi hodně pomáhají s každodenním provozem v domácnosti.
Všimla jsem si, že jste na schůzku dojel autem. Když bydlíte za Pardubicemi, do práce musíte také dojíždět, ne? Prozraďte mi, jak to zvládáte…
Od majitele holdingu CSG Michala Strnada, který vlastní naši firmu, jsem dostal už na jaře k dispozici škodovku se speciální úpravou, a můj zaměstnavatel mi hradí náklady na provoz pro pracovní cesty.
O jakou úpravu auta se vlastně jedná? Neumím si to moc představit…
Po úrazu jsem si zašel do autoškoly, a tam mi vysvětlili, jaké mám možnosti. Řekli mi, že buď můžu řídit jen rukama a mít různá tykadla na volantu, ale to se mi nelíbilo. Další možností byl automat, ale s úpravou pedálů. Vždycky jsem si automatickou převodovku chtěl vyzkoušet, tak jsem do toho šel. Do auta mi pak ještě namontovali další plynový pedál. Takže mám plyn, brzdu a plyn. A řídím jenom levou nohou.
Jak jste si na to zvykal?
Ze začátku to bylo samozřejmě krušné, to víte, protože levá noha je zvyklá jenom na spojku. To znamená sešlápnout, nebo nic. A teď najednou měla levačka šlapat na brzdu i na plyn. Takže dokud byla klidná situace a člověk měl čas na přemýšlení, tak to šlo v pohodě, ale jakmile přišla krizovka, někdo blbě odbočil, byla úzká silnice nebo mi někdo vjel do cesty, tak samozřejmě levá noha zareagovala, a sešlápla brzdu až na podlahu. To jsem pak orazítkoval nosem volant (smích). Ale to se mi stalo tak dvakrát třikrát a po takových pěti stovkách najetých kilometrů už jsem se to naučil.
Takže řídíte jak dlouho?
Nastoupil jsem do práce prvního dubna, ale to byl koronavirus v plné síle, a tak jsem zůstal na home office. Na počátku května jsem dostal auto. První den mě ještě dovezli a druhý den už jsem jel sám. Bylo to docela náročné.
To věřím. A předpokládám, že samotný návrat do práce byl další velkou výzvou.
Stoprocentně. Najednou to byl strašný nezvyk – vrátit se, začít zase vstávat, pracovat a mít takhle pevný režim. Ale brzo se to srovnalo, měl jsem hromadu práce, to mi taky pomohlo zvyknout si.
A oslavili jste ten návrat do práce i s kolegy?
No jasně, oslavujeme to průběžně. Proběhly už nějaké hospůdky a taky jezdíme do Medlešic na nohejbálek a na pivo. Takže v kolektivu už jsem zase začleněný (smích).
