Běhat začnu na podzim, zatím jsem si aspoň zajel cyklomaraton, říká rok po vážné nehodě nezdolný Jiří Švihálek

Kristina Labohá

20. 08. 2020 • 20:09
Jiří Švihálek pracuje jako marketingový specialista v pardubické firmě Retia, která vyrábí radarovou techniku. Češi ho ale znají spíš jako autora úspěšného blogu Pacholek a jeho knižní verze, ve kterých popisuje příběh návratu do života po vážné dopravní nehodě na motorce. Ta loni v létě Jiřího připravila o pravou nohu a upoutala ho na dlouho na lůžko. Následovaly měsíce rehabilitace a postupné adaptace na novou životní situaci.

Událost, která by mnohé položila, ale Jiřího Švihálka spíš vyburcovala, jak sám říká, ze zajeté životní rutiny. Během zotavování psal blog, který se nedávno dostal do užšího výběru na prestižní literární cenu Magnesia Litera, a před měsícem pokřtil svou první knížku. Jirka se také vrátil ke sportu, a to s ještě větší vervou než dřív. O tom všem mi vypráví v následujícím rozhovoru.

Setkáváme se spolu zhruba po roce od nehody. Jak jste to zvláštní výročí vlastně prožíval?

Oslavovali jsme ho s rodinou a přáteli přesně toho 26. července. Záměrně říkám oslavovali, protože šlo vlastně o výročí mého a manželčina druhého narození. (Jirkova manželka byla při nehodě také vážně zraněná – pozn. redakce) Bydlím teď dočasně u sestry a jejího přítele v domku za Pardubicemi, a tam mám úžasné zázemí, kde se scházejí všichni členové rodiny a kamarádi. A protože chodím už do práce, všichni mi hodně pomáhají s každodenním provozem v domácnosti.

Všimla jsem si, že jste na schůzku dojel autem. Když bydlíte za Pardubicemi, do práce musíte také dojíždět, ne? Prozraďte mi, jak to zvládáte…

Od majitele holdingu CSG Michala Strnada, který vlastní naši firmu, jsem dostal už na jaře k dispozici škodovku se speciální úpravou, a můj zaměstnavatel mi hradí náklady na provoz pro pracovní cesty.

O jakou úpravu auta se vlastně jedná? Neumím si to moc představit…

Po úrazu jsem si zašel do autoškoly, a tam mi vysvětlili, jaké mám možnosti. Řekli mi, že buď můžu řídit jen rukama a mít různá tykadla na volantu, ale to se mi nelíbilo. Další možností byl automat, ale s úpravou pedálů. Vždycky jsem si automatickou převodovku chtěl vyzkoušet, tak jsem do toho šel. Do auta mi pak ještě namontovali další plynový pedál. Takže mám plyn, brzdu a plyn. A řídím jenom levou nohou.

Jak jste si na to zvykal?

Ze začátku to bylo samozřejmě krušné, to víte, protože levá noha je zvyklá jenom na spojku. To znamená sešlápnout, nebo nic. A teď najednou měla levačka šlapat na brzdu i na plyn. Takže dokud byla klidná situace a člověk měl čas na přemýšlení, tak to šlo v pohodě, ale jakmile přišla krizovka, někdo blbě odbočil, byla úzká silnice nebo mi někdo vjel do cesty, tak samozřejmě levá noha zareagovala, a sešlápla brzdu až na podlahu. To jsem pak orazítkoval nosem volant (smích). Ale to se mi stalo tak dvakrát třikrát a po takových pěti stovkách najetých kilometrů už jsem se to naučil.

Takže řídíte jak dlouho?

Nastoupil jsem do práce prvního dubna, ale to byl koronavirus v plné síle, a tak jsem zůstal na home office. Na počátku května jsem dostal auto. První den mě ještě dovezli a druhý den už jsem jel sám. Bylo to docela náročné.

To věřím. A předpokládám, že samotný návrat do práce byl další velkou výzvou.

Stoprocentně. Najednou to byl strašný nezvyk – vrátit se, začít zase vstávat, pracovat a mít takhle pevný režim. Ale brzo se to srovnalo, měl jsem hromadu práce, to mi taky pomohlo zvyknout si.

A oslavili jste ten návrat do práce i s kolegy?

No jasně, oslavujeme to průběžně. Proběhly už nějaké hospůdky a taky jezdíme do Medlešic na nohejbálek a na pivo. Takže v kolektivu už jsem zase začleněný (smích).

To pro vás musí být důležité, být zpátky mezi lidmi. Vždyť jste taky profesionál, který pracuje v marketingu a komunikaci. Ten přeci bez lidí nemůže být…

To byste se divila! Já teda vůbec nejsem komunikativní, jsem spíš introvert. Ale vyhovuje mi, že přijdu mezi fajn lidi v práci, a pak mám zase doma svůj prostor. Ale přiznám se, že třeba červencový křest mé knížky (Deník jednonožce – poznámka redakce), kde bylo hodně cizích lidí, byl pro mě docela trauma.

Když to tak vezmu, tak vy teď máte kariéry dvě - spisovatelskou a blogerskou a pak tu svou původní, v marketingu. To je pro vás určitě taky takový nečekaný vývoj, ne?

Beru to tak, že ten největší příběh je už vlastně u konce. Jsem už uzdravený a lidé vědí, jak to celé dopadlo. Takže teď už to moje psaní pro ně asi tak zajímavé nebude. Vlastně ta druhá kariéra mi pomalu končí a vracím se ke svému původnímu řemeslu v marketingu. A proto jsem taky rád, že mi nenarostl nosánek (smích).

Z vašeho blogu jsem pochopila, že hlavně ze začátku pro vás bylo psaní především terapií. Nemám pravdu?

Ano, ale mě vždycky bavilo psát a věci sarkasticky komentovat. To ke mně prostě patřilo a patří. Pak přišla nehoda, která ve mně asi podnítila nějakou větší kreativitu, ale hodně tomu pomohlo i to, jaká jsem osobnost a jak jsem založený.

A jak vám tedy konkrétně pomohla vaše povaha?

Dokážu se na věci těšit. Vytvořím si nějaký cíl, který mě zajímá, upnu se na něj a těším se. To mi pomohlo asi úplně nejvíc, abych přežil ta nejhorší období, samozřejmě vedle podpory rodiny a kamarádů. Nehoda se mi stala, když mi bylo 33, už jsem víceméně jen chodil do práce a dělal jeden sport a skoro jsem ztratil další zájmy. Teď mám nové výzvy a nové koníčky: psaní a vlastně každý sport, který pro mě dřív byl naprosto nezajímavý.

No a jdete do těch sportů?

Jasně! Třeba teď jsem se vrátil z cyklomaratonu, to byl masakr. Pět dní a v osmi lidech jsme najeli přes 2000 kilometrů napříč Českem. Velká akce. Závod pořádá organizace Cesta za snem a já jsem jel v týmu, který vyrábí tyhle úžasné protézy, z nichž jednu nosím na té pravé noze.

To zní neuvěřitelně. Cyklomaraton i nohejbal, který jste zmínil, to jsou přeci sporty, které vyžadují dobrou kondičku…

Je to tak! Samozřejmě ten nohejbal nemám ještě úplně vychytaný, zatím je to spíš o padání – musím ještě trénovat. Přeci jenom je to jen rok od nehody a čeká mě ještě další operace nohy. Ale ze sportů chci postupně zkusit všechno, co můžu, i běhání, které je mojí největší srdcovkou. S tím ale musím kvůli té operaci ještě počkat. Ale speciální protézu na běhání už mám, i když zatím jen v šuplíku.

Jak vypadá taková speciální protéza na běhání?

Je stejná, jako má Oscar Pistorius (jihoafrický atlet – poznámka redakce). Je to taková pružina. Musím se vám přiznat k jedné věci: mě vždycky zajímalo, a to dávno před nehodou, jak se dá běhat s takovou pružinou. Takže teď si to vyzkouším, to jsem fakt dřív nečekal (smích)! Rozdíl je ale v tom, že on má svá kolena, já koleno nemám. Takže to budu mít v něčem těžší. Ale chci prostě udělat maximum pro to, aby mě moje zranění omezovalo co nejméně.

To se vám tedy obdivuhodně daří…

No daří, někdy víc, někdy míň. Samozřejmě občas mě noha bolí a stává se, že místo, kde protézu nasazuji, je oteklé, takže ji ani nenasadím. No a teď čekám na tu další operaci, tak snad to bude lepší. A pak bych už na podzim mohl konečně začít trénovat i to běhání.

SDÍLET