Profesor Zdeněk Půlpán (nar. 1942) patří k nejznámějším českým odborníkům na didaktiku matematiky. Zároveň je ale velkým odpůrcem současného systému zkoušení žáků a studentů výhradně formou didaktických testů. To, že se prakticky přestalo zkoušet ústně, podle něj vede společnost do záhuby. Učitelé totiž nemají možnost odhalit skryté talenty, kterým didaktické testy z komunikačních důvodů nevyhovují, a přesto mohou mít velké nadání. „Kdyby se zkoušelo formou didaktických testů za časů Einsteina nebo Tesly, možná by se tito a jiní významní myslitelé ani nedostali na vysokou školu,“ uvedl Zdeněk Půlpán v rozhovoru pro INFO.CZ.
Didaktické testy, v nichž žáci většinou nezdůvodňují odpovědi, ale jen vybírají z několika možností, jsou celosvětovým trendem. Jejich zastánci tvrdí, že se jedná o nejspravedlivější systém hodnocení. Vy s tím nesouhlasíte?
Za prvé je třeba říci, že úplně ideální systém hodnocení žáků a studentů při přijímacích řízeních nebo zkouškách neexistuje. Proto by ale měly být znalosti hodnoceny nikoliv jedním, ale několika způsoby. Jinak se vždycky vystavujete nebezpečí, že hodnocení bude neobjektivní. A právě to se v případě didaktických testů děje. Jsou postaveny na odosobnění procesu zkoušení a úspěch v nich může být často i dílem náhody. Pokud nejsou doprovázeny i ústním zkoušením, kde má student možnost i povinnost vysvětlit, jak ke svým závěrům došel, pak samy o sobě rozhodně nejsou zárukou objektivity. Test je totiž norma, všechny zkoušené pak do této normy „srovnáváme“. Lidé jsou však velice rozliční, a proto ne vždy se podle jedné normy dají srovnat.
Dobře, ale stále se jedná o systém, kde všichni stojí na stejné startovní čáře. Ústní zkouška vždy může být ovlivněna sympatiemi učitele k žákovi, kvalitou osobnosti pedagoga, momentálním rozpoložení studenta. Není tedy přece jen didaktický test, určený všem, tou nejlepší ze všech špatných možností hodnocení?
Ano, pokud by také všichni žáci a studenti byli stejní. To ale nejsou. Žádný člověk není stejný jako druhý. Testy ale stejné jsou. Znám ze své celoživotní praxe řadu případů, kdy student, který totálně pohořel v písemném testu, byl pak při ústní zkoušce excelentní a naopak. To, zda žák či student ve svém oboru uspěje nebo ne, záleží v mnoha ohledech nikoliv na úspěchu v testech, ale na tom, nakolik konkrétní učitel dokáže odhadnout, co v jeho žákovi vězí. A to pouze formou didaktického testu není možné.
Mluvíte o příkladech. Můžete tedy nějaký ze své praxe uvést?
Kdysi jsem vedl i prázdninové kurzy matematiky pro středoškoláky. A jednou se tam přihlásil student, který nám při představování řekl, že je vyučený zedník. Všichni tím byli překvapení. Na základní škole měl velmi špatné známky, jinam než na zedníka se nedostal. Přesto ho ale matematika bavila natolik, že se přihlásil na letní matematický kurz. A byl opravdu dobrý, na kurzu patřil k nejlepším.
Měl tedy špatné učitele? Nebo nebyl schopen vyplnit test?
Možná to byla kombinace více faktorů, nevím, prostě tomu žákovi, jinak nadanému matematikovi, ten systém výuky ve škole nevyhovoval nebo měl špatného učitele. Nebyl prostě na praktikovanou školní výuku stavěný. Každopádně náhoda tomu chtěla, že když pak měl na letním kurzu možnost projevit, co vlastně v matematice umí, nakonec se k vyššímu studiu stejně dostal.
Zdeněk Půlpán
Prof. PhDr. RNDr. Zdeněk Půlpán, CSc. (nar. 1942) patří k nejvýznamnějším českým odborníkům na didaktiku matematiky. Publikoval několik set prací, z toho např. 8 monografií v nakladatelství Academia. Dvakrát získal první cenu Jednoty československých matematiků a fyziků (JČSMF) za vědeckou práci v didaktice fyziky. Je držitelem i mnoha dalších významných ocenění. Většinu svého profesního života strávil v různých funkcích (proděkan, prorektor, děkan) na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. V současné době pracuje v oddělení aplikované matematiky na Dopravní fakultě Jana Pernera - Univerzita Pardubice. Hlavním odborným zájem profesora Půlpána byly a jsou metody takzvané fuzzy matematiky.
Jakým způsobem?
Tenkrát to ještě šlo, že jsem mohl trochu uplatnit své konexe a přemluvil tehdejšího krajského školního inspektora, aby mu udělil výjimku k přijetí na matematicko-fyzikální větev gymnázia i bez příjímací zkoušky. Uspěl, vystudoval pak vysokou školu mezi nejlepšími a dnes je z něj na matematicko-fyzikální fakultě uznávaný docent.
Nesvědčí ale tenhle příběh vlastně tak trochu proti vaší teorii o škodlivosti didaktických testů? Mně z něj totiž vyplývá, že v životě nezáleží ani tak na výsledcích testů jako na tom, jakého učitele člověk potká. A když učitel talent nepozná, žádné ústní zkoušení nepomůže..
Ale to se přece nevylučuje. I učitelé jsou jako osobnosti rozdílní a opravdu v mnoha ohledech záleží také na náhodě, s kým se člověk v životě setká. Pokud ale dnes volíme k prověřování znalostí výhradně neosobní systém didaktických testů, připravujeme mnohé mladé lidi i o tu samotnou šanci, že se při přijímacích nebo závěrečných zkouškách na nějakou školu setkají s někým, kdo rozpozná jejich skutečné schopnosti. Podle mého názoru je prostě osobnost učitele při zkouškách nenahraditelná, nelze ji nahradit nějakým standardizovaným testem.
Pořád tady ale existuje ten argument, že zvlášť v dnešní době by mohlo znovuzavedení ústních zkoušek svádět k protekci, úplatkářství, prostě nikdy u něj nelze zajistit úplnou objektivitu. Vy s tím nesouhlasíte?
Absolutní objektivitu nelze zajistit nikdy, to máte pravdu. Pokud má ale někdo obavu, že by učitel někomu nadržoval, pak existují i možnosti kontroly. Když jsem já zkoušel na vysoké škole, bylo to vždy v přítomnosti ostatních studentů. Podobně to lze pochopitelně dělat, a také se to vždy dělalo, i u maturity nebo přijímacích zkoušek na střední školy. Navíc ani u didaktických testů není riziko protekce vyloučeno, na to se často zapomíná.
