Vláda podzim totálně nezvládla. Nadúmrtnost v Česku bude vysoká, tisíce lidí zemřely zbytečně, říká matematik Levínský

Matematik René Levínský z Centra pro modelování biologických a společenských procesů zásadně nesouhlasí s tvrzením, že vysoký počet nadúmrtí v Česku během pandemie byl „nevyhnutelný“. Zatímco totiž v některých jiných státech zůstala i přes oběti covidu úmrtnost stejná nebo podobná jako v minulých letech, v Česku naopak dramaticky narostla. „Dnes už se dá zcela jednoznačně prokázat, že při jarním lockdownu v Česku byla nadúmrtnost prakticky nulová, zatímco podzimní váhání vlády s obnovením restrikcí zbytečně připravilo o život tisíce lidí,“ řekl Levínský v rozhovoru s INFO.CZ.

Počty takzvaných nadúmrtí, tedy množství zemřelých nad dlouhodobý průměr, dnes paradoxně jako argument používají jak zastánci, tak odpůrci protiepidemických opatření. Co se vlastně dá vyčíst ze současných čísel o nadúmrtích v Česku?

Statistika toho, kolik lidí zemřelo na covid v porovnání s celkovým počtem nadúmrtí ve státě, je vlastně dnes tím nejlepším ukazatelem, jak se s epidemií dosud každý stát vyrovnal. A my v tomto ohledu skutečně patříme k nejhorším na světě. Na podzim je totiž u nás počet nadúmrtí o polovinu až dvě třetiny vyšší oproti úmrtí na covid. Jen v týdnu od 12. do 18. října u nás oproti dlouhodobému průměru zemřelo o více než 800 lidí navíc, zatímco covid byl oficiálně příčinou smrti jen u 485 z nich.

Pořád ale nerozumím tomu, jak tenhle poměr svědčí o úspěchu či neúspěchu v boji s pandemií…

Musíme si uvědomit, že opatření proti šíření koronaviru mohou mít na úmrtnost v konkrétní zemi hned několik různých, někdy i protikladných vlivů. Pochopitelně pomáhají především tomu, aby se covid nešířil a lidé neumírali na infekci. Když ale například lidé nosí roušky, mohou tím zabránit přenosu i dalších infekčních onemocnění s možnými smrtelnými důsledky. Pak pochopitelně hraje roli například fakt, že při utlumení ekonomiky může být méně pracovních i jiných úrazů, dopravních nehod a podobně. Na druhou stranu je ale pravda,  že část lidí může mít strach jít k lékaři nebo podcení prevenci, stejně tak jako se pod náporem nemocných může omezit nemocniční péče nebo snížit její kvalita. A to pak hraje roli zase v opačném směru, tedy v tom, že opatření mohou naopak přispět k navýšení úmrtí.

Jinými slovy se sečtou přínosy lockdownu či jiných protiepidemických opatření pro záchranu životů s možnými negativy, které naopak mohou životy ohrožovat. A z toho nám vyjde případná nadúmrtnost. Je to tak?

Ano, přesně tak. My třeba už dnes stoprocentně víme, že jarní včasný lockdown v Česku žádná nadúmrtí nepřinesl, celkový počet zemřelých odpovídal dlouhodobému průměru. A to i přesto, že na covid zemřelo 400 lidí.

Nelze tvrdit, že restrikce nakonec zabily více lidí než samotný virus. To už je jednoznačně vyvrácené.

To ale může vést z laického pohledu k často opakované domněnce, že se vlastně hrozba covidu přeceňuje.  Žádná nadúmrtí, žádné nebezpečí…

A to je právě ten velký omyl, který se tady stále dokola opakuje a šíří ho dokonce i někteří odborníci. Jestliže jsme na jaře zavedli některá opatření proti covidu a celková průměrná úmrtnost se v daných měsících nezvýšila, pak to přece neznamená, že jsme nebezpečí pandemie přecenili. Právě naopak. Jen nám opatření ve svém celkovém součtu přinesla takovou bilanci, že celková úmrtnost zůstala na průměru.

Přece jen prosím ještě srozumitelnější a laičtější vysvětlení…

Pokud bychom pandemii přirovnali k povodni, tak je přece jasné, že s velkou vodou se musí bojovat, aby zbytečně neumírali lidé. Hasiči staví hráze, uzavírají prostor kolem řeky, policie omezuje dopravu, některé firmy nefungují. A přitom se může stát, že některá z těchto opatření mohou mít vliv na úmrtnost z jiných příčin. Třeba omezení dopravy znamená méně nehod, na druhou stranu se ale třeba někdo nedostane včas do nemocnice nebo na vyšetření. Až povodeň skončí a bude se bilancovat, tak se pak úplně klidně může stát, že oproti dlouhodobému průměru během velké vody zemřelo méně lidí. To ale přece neznamená, že velká voda není životu nebezpečná a neměli bychom proti ní bojovat. Kdybychom ji nechali projít bez zábran, mohly by být důsledky katastrofické.  A přesně tohle se děje s covidem.

Jestli tomu tedy dobře rozumím, teoreticky ani podprůměrný počet zemřelých v některých státech nemůže být důkazem toho, že covid není nebezpečný. Jeho skutečný vliv na celkovou úmrtnost by se naplno projevil až tehdy, pokud by země proti němu nepřijala žádná opatření. Je to tak?

Ano, skutečně existují státy, kde celková úmrtnost jako u nás na jaře během pandemie nevzrostla nebo dokonce poklesla. Právě to je důkaz a měřítko toho, jak se státy dokázaly s pandemií vyrovnat. My jsme díky včasnému jarnímu zásahu také neměli v jarních a letních měsících žádnou nadúmrtnost. Zemřelo 400 lidí na covid, někdo zemřel, protože se bál jít k lékaři, jiný si třeba zase naopak zachránil život tím, že během lockdownu zůstal doma. Celkově ale úmrtnost nijak nestoupla. A to je jasný, nezpochybnitelný důkaz toho, že lockdown se na rozdíl od některých obav na nadúmrtnosti nijak neprojevil. Nelze tedy rozhodně tvrdit, že restrikce nakonec zabily více lidí než samotný virus. To už je jednoznačně vyvrácené.

V čem se tedy podle vás stala chyba na podzim?

V tom, že se po letním rozvolnění začal virus v Česku znovu šířit a my jsme příliš dlouho váhali s tím, abychom přijali lockdown nebo jiné opatření k zastavení infekce. Premiér Babiš dokonce tehdy řekl, že žádný druhý lockdown nebude. To váhání bohužel přispělo ke zbytečné ztrátě tisíců životů. Vezměte si, že stát Izrael přistoupil k lockdownu, když se denní přírůstek nových infekcí začal blížit dvěma tisícům. My jsme začali adekvátně reagovat až při 10 000!

Do takzvané druhé vlny ale přece na podzim rychle spadly i jiné státy…

Ano, ale jakmile se u nich začal podobně jako u nás navyšovat počet infekcí nad určitou mez, reagovaly s opatřením mnohem rychleji. Jako příklad můžeme vzít Německo, kde je dnes na 100 000 obyvatel mnohem méně zemřelých než v Česku. A týká se to i nadúmrtí. Obecně se dá říci, že tam, kde státy přijaly včas důsledná protiepidemická opatření, je také dnes vidět nejméně nadúmrtí.

Jak je na tom Česko vlastně s úmrtností ve srovnání s Evropou a Amerikou?

Když nepočítám státy Latinské Ameriky, pak to podle zatím zveřejněných dat ČSÚ vypadá, že porovnáme-li počet nadúmrtí s počtem oficiálních obětí covid-19, tak jsme na tom spolu se Španělskem a USA prakticky nejhůř. Celkový počet nadúmrtí je více než o polovinu vyšší než počet obětí covidu-19. To může mít v podstatě dvě zásadní vysvětlení. Spousta skutečných obětí covid-19 nemusí být ve statistikách ministerstva zdravotnictví, nebo opravdu vzhledem k pozdní reakci došlo ke kolapsu zdravotnictví a lidé umírali navíc i z jiných důvodů než v důsledku covid-19. Ve výsledku je ale jedno, která z těchto dvou příčin je dominantní, nebo jestli je tak dramatický nárůst nadúmrtí způsoben jejich kombinací. Je třeba jen porovnat nulový počet nadúmrtí při zvládnutí situace na jaře a výsledných více než 10.000 nadúmrtí v důsledku nezvládnutí situace na podzim. A přitom je třeba si stále připomínat, že všechny tyto oběti byly zbytečné. V Dánsku, Finsku i Norsku je počet nadúmrtí stále více méně nulový, a i u našich sousedů, tedy v Německu, zůstává nadúmrtnost vzhledem k počtu obyvatel řádově nižší než v ČR.

Nadúmrtnost v Česku bude zcela jistě v závěru roku vysoká, vyšší než 10.000 zbytečných smrtí navíc. To je nepochybné a dokazuje to, že stát na podzim při řešení pandemie selhal.

Znovu se ale musím zeptat, co z toho vlastně vyplývá?

V zásadě několik důležitých věcí pro budoucnost. Pokud se objeví v populaci nová nebezpečná infekce, stát nesmí váhat a co nejdříve se snažit zabránit jejímu šíření hned od počátku. A teprve poté restrikce rozvolňovat. Čím déle s protiepidemickými opatřeními váhá, tím větší je pak počet infikovaných i zemřelých. V našem modelu jarní situace v ČR, který je nyní v recenzním řízení, jsme vypracovali retrospektivní analýzu jednotlivých intervencí. Ukazuje se, že každé 4 dny odložení restrikcí (lockdownu) zdvojnásobí počet obětí.

Vláda bohužel podzim totálně nezvládla, to si musíme přiznat. Všechny dostupné statistiky, nejen od nás, ale z celého světa dokazují, že váhání má tragický účinek. Naopak teze o tom, že lockdown zabije více lidí než covid, jsou nesmyslné.

Vím, že už jste v průběhu rozhovoru na tuto otázku odpovídal, ale stejně se zeptám raději ještě jednou. Na sociálních sítích, ale dokonce i mezi některými odborníky je dnes velmi oblíbená věta, že s hodnocením skutečného nebezpečí covidu musíme počkat až na konec roku, kdy budou známá celková čísla o úmrtnosti v Česku za celý rok. Jak byste na tohle tvrzení jednoduše odpověděl?

To je vzhledem k tomu, že ČSÚ zveřejňuje data s dvouměsíčním zpožděním, formálně správná úvaha. Bohužel data, která již z ČSÚ máme za 42. a 43. týden, jsou tragická, počet nadúmrtí v těchto týdnech byl 800 a 1500 lidí, tedy o více než o polovinu vyšší než oficiální počet obětí covid-19. Za další týdny jsou už k dispozici data z registru obyvatelstva, i zde vidíme brutální počet nadúmrtí. Ve všech třech týdnech v pořadí  44, 45 i 46 je počet nadúmrtí kolem 2000. Nadúmrtnost bude zcela jistě v závěru roku vysoká, vyšší než 10.000 zbytečných smrtí navíc. To je nepochybné a dokazuje to, že stát na podzim při řešení pandemie selhal.

V Česku někteří lidé ale stále argumentují tím, že některé země při výpočtu nadúmrtí možná používají trochu jinou metodiku, případně jejich statistici nejsou tak poctiví jako ti naši. Je to možné?

Nesnažme se prosím vymlouvat na nějaké metodiky výpočtu – počet nadúmrtí se počítá v každé zemi stejně. Metodika výpočtu hrubého domácího produktu třeba mezi ČR a SRN se také neliší. Tahle zpráva je dvojnásob smutná z toho pohledu, že v mnoha dalších evropských zemích bude počet zemřelých na konci roku stejný jako loni či předloni. To jasně ukazuje, že tu byla cesta, jak zbytečným nadúmrtím zabránit. Epidemie není přírodní vlna, před kterou není úniku, epidemii vytváříme a kontrolujeme naším chováním. Je to v první řadě společenský proces. A jak vidíme třeba na datech z Německa, které prochází epidemií jak ze zdravotního, tak ekonomického pohledu nesrovnatelně lépe než ČR, cesta, kterou si Česko zvolilo, byla špatná.

týden úmrtí celkem (registr obyvatel) nadúmrtí (registr vs. průměr 2011-2019) covid-19 úmrtí
40 2334 269 144
41 2570 494 297
42 2900 838 489
43 3581 1515 876
44 4127 2079 1342
45 4060 2048 1504

Prakticky všechny země se dnes připravují na možnost očkování proti proti infekci covid-19.  Jak jsme na tom v mezinárodním srovnání v tomto ohledu?

Bylo by dobré, abychom si vzali z Německa příklad alespoň v přípravě na očkování. Spolkový ministr zdravotnictví Jens Spahn vyzval již minulý týden jednotlivé spolkové země, aby dokončily výstavbu očkovacích center k 15. prosinci. SRN je připravena očkovat od poloviny prosince, což znamená, že první občané Německa budou proočkováni v polovině ledna. Počítá se s dvěma dávkami, ideálně v rozmezí 21 dnů. V této souvislosti Berlín připravuje 6 očkovacích center. Daleko už pokročilo i Bavorsko, kde podle prohlášení bavorské ministryně zdravotnictví Melanie Humlové 2.500 lékařů závazně přislíbilo pomoc při očkování.

A pokud byste to měl srovnat s Českem?

Musím upozornit, že i kdybychom byli mnohem méně ambiciózní než SRN a naším plánem bylo naočkovat 60 procent obyvatel v následujícím půl roce (každého dvěma dávkami), pak je třeba očkovat průměrně půl milionu lidí každý týden. Vzhledem k tomu, že program bude nějakou dobu nabíhat, účinnost vakcíny není 100 procent, nepřijde každý den stejný počet lidí, je třeba vytvořit kapacity na očkování přibližně 750.000 lidí týdně. A já se ptám: kde staví ČR očkovací centra a kdo v nich bude očkovat? To, že nelze očkovat tři čtvrtě milionu lidí za týden v ordinacích praktických lékařů, je zřejmé. Takže tedy jak? Přijde mi smutné, že nestačí, že v ČR, na rozdíl od SRN, zemře zbytečně 10.000 lidí. Vzhledem k akčnosti vlády to vypadá, že lidé u nás budou umírat dál, a to i v době, kdy budou občané evropských zemí většinově očkováni.

SDÍLET
sinfin.digital