Novinář Simon Hardeman už třináct let předává své zkušenosti studentům londýnské University of Greenwich. Mluvili jsme spolu o povaze novinářské práce v dnešním světě, jejích proměnách a „hledání pravdy“.
Jako novinář pracujete už desítky let. Proč jste se rozhodl žurnalistiku také učit?
Novinařina může být docela prekérní, nikdy moc dopředu nevíte, jaký příjem budete mít následující měsíc. To, že učím, mi jednak zajistí stabilní příjem, a navíc mě to nutí přemýšlet o tom, co vlastně dělám celý život. Vždycky říkám, že učení je konverzace, a ne jen cesta směrem učitel–student.
Dá se vůbec psaní – jako takové – naučit?
To je otázka. Já hraju poslední čtyři roky na housle a pořád dělám chyby. Kdybych se to začal učit, když mi bylo sedm, třeba bych teď byl jinde. Stejné je to podle mě s tím psaním, i když je to taky otázka talentu a toho, s čím se člověk narodí. To hlavní je – překvapivě – psát! Vždycky studentům říkám, že je důležité pracovat na tom, co mají rozepsané, upravovat a zkoušet. Pořád dokola. Nejlepší cesta je podle mě kombinace talentu a praxe.
