Skepse jako cesta. „Ověřovat si zdroje je v pandemii ještě důležitější než dřív,“ říká profesor Greenwichské univerzity

Novinář Simon Hardeman už třináct let předává své zkušenosti studentům londýnské University of Greenwich. Mluvili jsme spolu o povaze novinářské práce v dnešním světě, jejích proměnách a „hledání pravdy“.

Jako novinář pracujete už desítky let. Proč jste se rozhodl žurnalistiku také učit?

Novinařina může být docela prekérní, nikdy moc dopředu nevíte, jaký příjem budete mít následující měsíc. To, že učím, mi jednak zajistí stabilní příjem, a navíc mě to nutí přemýšlet o tom, co vlastně dělám celý život. Vždycky říkám, že učení je konverzace, a ne jen cesta směrem učitel–student. 

Dá se vůbec psaní – jako takové – naučit? 

To je otázka. Já hraju poslední čtyři roky na housle a pořád dělám chyby. Kdybych se to začal učit, když mi bylo sedm, třeba bych teď byl jinde. Stejné je to podle mě s tím psaním, i když je to taky otázka talentu a toho, s čím se člověk narodí. To hlavní je – překvapivě – psát! Vždycky studentům říkám, že je důležité pracovat na tom, co mají rozepsané, upravovat a zkoušet. Pořád dokola. Nejlepší cesta je podle mě kombinace talentu a praxe.

Simon Hardeman

Novinář, hudebník, profesor na Greenwichské univerzitě v Londýně. Působil jako redaktor v The Independent nebo The Mirror. V televizi vystupoval jako přírodovědný reportér, svůj pořad měl i na stanici BBC Radio.

Mnohé děti dnes nečtou tak moc jako dřív. Je to handicap? Může se člověk stát dobrým novinářem jen tehdy, když čte?

Sám děti nemám, takže nevím, jak je to u menších dětí nebo na základních školách, ale u svých studentů vidím, že je těžké učit někoho novinařinu, když nečte novinářské texty – různé články, sloupky apod. Když studentům řeknu, ať si přečtou na další hodinu nějaký zajímavý článek nebo se podívají na film, mají pocit, že musí dělat něco navíc, a nebaví je to. Přitom čtení je od toho, abychom si rozšířili obzory a získali nové informace, ať už čteme cokoliv. A pokud se člověk chce novinařině věnovat, pak je jasné, že číst bude (muset).

Britští nebo američtí studenti to možná mají o trochu jednodušší, když píšou ve svém rodném jazyce. Jak vnímáte své studenty z jiných zemí? 

Nevidím rozdíl v tom, kdo je britský a mezinárodní student, kdykoliv vedeme nějakou diskusi. Pro mě je podstatné, že oni rozumí mně a já jim. Kolikrát je ta diskuse se studenty s jiných zemí hodně zajímavá a baví mě poznávat nové kultury a názory. Pak ale máme druhou stránku věci, hodnocení esejí a odevzdaných prací. U toho se vždycky cítím nepohodlně, protože mým úkolem je opravit nejenom styl práce, ale taky jazyk. No a tam je logické, že studenti, kteří se s angličtinou nenarodili, dělají chyby a to jejich hodnocení pak ve výsledku může být o něco horší.  

Co by podle vás začínající novinář neměl postrádat?

Touhu říct pravdu.

Jak se taková pravda říká?

Na to mám dvě odpovědi, lehkou a těžší. Kterou chcete slyšet?

Obě.

Ta první je přirozená a opravdu jednoduchá: je potřeba být skeptický a nevěřit ničemu do té doby, než je to podložené fakty. Novináři by měli být skeptičtí a neustále by měli vyhledávat informace typu „kdo tu informaci vypustil, kde se to píše, kdo to říká…“

Druhá odpověď jde ruku v ruce se zaujatostí a s tím, že záleží na tom, jestli tu pravdu sami chceme slyšet. Lidi obecně vidí to, co vidět chtějí. Třeba tady v Anglii si spousta z čtenářů vybírá svůj tisk podle politických preferencí (vede se zde boj mezi Telegraphem a Guardianem). Podle mě je dobré číst oba dva, protože je přece dobré vědět, co váš „nepřítel“ dělá a co si myslí. Kdo však říká pravdu, o tom je třeba přemýšlet a diskutovat, tak jako to dělám v hodinách se svými studenty.

Hledat informace a číst z několika zdrojů je rozhodně dobrý základ. Každopádně ale záleží ještě na jedné důležité věci, a tou je místo, na kterém se právě nacházíte. Před několika dny zakázala Čína na celém svém území vysílání BBC. Tím lidem odpadá jeden významný zdroj, ze kterého mohli brát informace. A takhle je to po světě různě. Vzhledem k tomu, jak je dnešní svět stále rozdílný, je v této fragmentované krajině pravda jakýmsi pomyslným milníkem, ke kterému bychom se chtěli dostat.

Jak s tím mají naložit běžní čtenáři, kteří nemají „profesionální“ novinářskou zkušenost? Můžou něco udělat?

Určitě. Doporučil bych nečíst zprávy jen z jednoho zdroje, být skeptický a případně číst informace i v dalších jazycích.

Šíření nepravdivých informací dozajista pomáhají i sociální sítě, kde se dnes kdokoli může vyjádřit. Jsou všichni, kdo si založí profil na Instagramu nebo Facebooku, najednou v roli „novináře“?

Sociální sítě už několikrát se šířením informací pomohly, například během války v Iráku, kde mělo pár blogerů přístup k internetu a informovali zbytek světa. Jenže žurnalistika je specifická forma psaní a vyjadřování, která stojí na pevných základech, mezi které psaní příspěvků na sociální sítě nepatří. Jasně, je to místo, kde člověk může získat publikum a promovat svou práci, ale neměl by to být první krok k tomu stát se novinářem. 

Jeden z předmětů, který učíte, se jmenuje Psaní pro média...

Médium formuje zprávu, musíte se přizpůsobit a napsat to tak, aby se to na dané médium vešlo a hodilo. Je třeba myslet na to, že lidé už nečtou klasické velké noviny na zahrádkách kaváren, jak to bylo pár desítek let zpátky, ale chtějí rychlé a přehledné informace. Když jsem začínal psát, moje první články byly ještě psané na psacím stroji. Dnešní novinář ale kromě psaní musí ovládat i nejrůznější média a být schopen vytvářet multimediální obsah, protože si to žádá doba.

Existují dnes podmínky pro přežití „klasického“ tisku? 

Jak jsem říkal, já jsem začínal jenom v tisku, tenkrát ještě nebyly pořádně počítače. Asi možná i proto, že jsem na tohle byl zvyklý, si dneska naprosto užívám, když si sednu do křesla s knížkou nebo časopisem v ruce, ačkoliv bych si ho mohl předplatit online. Doufám, že se najde více lidí, kteří si raději přečtou něco tištěného. Hlavně teď v době pandemie, kdy do obrazovek počítačů a mobilů koukáme neustále, je skvělé číst něco, z čehož na vás nic nezáří.

SDÍLET
sinfin.digital