Ministři zahraničí 27 členských zemí EU vedli ve středu v Bruselu debatu o tom, jak postupovat dál vůči Turecku. Toto zapeklité téma je zaměstnává už několik desetiletí, ale v kontextu ruské agrese proti Ukrajině a z ní plynoucích bezpečnostních hrozeb získává nové rozměry a novou naléhavost. EU ví, že s Tureckem je třeba maximálně spolupracovat, udržovat s ním co nejlepší vztahy, a zároveň si ho držet co nejdále od těla. Obě strany se významně potřebují, ne však natolik, aby EU byla ochotna se jen tak vrátit do procesu rozhovorů o tureckém přistoupení k EU, které byly pozastaveny před pěti lety.
„Turecko chce obnovit vstupní rozhovory, chce povýšit význam evropské agendy ve své politice. To je dobrá zpráva. Musíme se bavit o tom, co a jak s tím udělat,“ řekl vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell. Usoudil, že Turecko vidí dynamiku procesu rozšíření EU na Balkáně, vůči Ukrajině, a „chce být také součástí této hry“. Unie neříká a priori ne, ale předkládá podmínky: „Klíčové bude vyřešení kyperského problému v souladu s rezolucemi OSN,“ shrnul Borrell výsledky debaty. „Zásadní bude také dodržování základních svobod a hodnot, jak jsou definovány v Evropské úmluvě o lidských právech, jíž je Turecko součástí“.
O Turecku se v poslední době mluví hodně. Zásluhu na tom má především prezident Recep Tayyip Erdogan, znovuzvolený letos na jaře, který v kontextu rusko-ukrajinského konfliktu dovedl k dokonalosti svou metodu politického chameleonství. Právě on blokoval řadu měsíců přistoupení Švédska k Severoatlantické alianci, jíž je Turecko významným (a obtížným) členem, pod záminkou, že Stockholm poskytuje útočiště kurdským protitureckým aktivistům. To mu ovšem nebránilo souběžně horovat pro přijetí Ukrajiny do NATO, které většina členů aliance považuje za předčasné.
Erdogan se proto těší přízni svého „přítele“, ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, což mu ovšem nebrání konverzovat se svým dalším „přítelem“, ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Turecko dodává Ukrajině zbraně na boj proti ruské armádě a zároveň nejen odmítá západní sankce proti Rusku, ale umožňuje jejich masové obcházení, čímž významně posiluje ruskou válečnou mašinérii. Tato dvojaká politika utrpěla první významný neúspěch až před několika dny, když Putin vypověděl dohodu o bezpečném vývozu obilí z ukrajinských černomořských přístavů, původně zprostředkovanou Tureckem (a OSN), ačkoli se Erdogan do poslední chvíle zasazoval o její zachování.
Pozdvižená obočí vyvolal turecký prezident minulý týden v předvečer summitu NATO ve Vilniusu, když (pod značným americkým tlakem) nečekaně souhlasil s přijetím Švédska do aliance, respektive s tím, aby toto rozhodnutí ratifikoval turecký parlament, kde má jeho strana AKP pohodlnou většinu. Tuto politickou piruetu ovšem doprovodil požadavkem, aby EU obnovila jednání o členství jeho země. Erdogan doslova řekl: „Napřed otevřete cestu přijetí Turecka do EU a my potom otevřeme cestu Švédsku.“ Ačkoli to znělo jako ultimátum, diplomaté si od té doby lámou hlavu, jak zásadně to vlastně myslel. Tím spíš, že turecký parlament zatím švédský vstup do NATO neratifikoval.
