Velvyslanectví Francie sídlí v Praze na Velkopřevorském náměstí č. 2. Jde o rozsáhlý objekt paláce rodu Buquoy. V hantýrce Státní bezpečnosti se velvyslanectví rozdělovala na tzv. malá a velká. Mezi ta druhá patřila velvyslanectví Francie, Velké Británie, USA a Německa. Většinou šlo o velké budovy s množstvím úředníků a trvalou ostrahou objektu. To však neznamená, že by se i tato „velká“ vyslanectví nestala obětí úspěšných průniků Státní bezpečnosti do jejich tajemství.
Dokumenty o operativní kontrole zastupitelství Francie z přelomu čtyřicátých a padesátých let jsou značně neúplné a roztroušeny v mnoha operativních svazcích. Přesto si lze udělat alespoň částečný obrázek o úspěšnosti estébáků při technickém pronikání do velvyslanectví Francie. Nemá cenu se zabývat technickými úkony nasazenými v bytech diplomatů, neboť jim nebylo možné zabránit a každý cizí diplomat byl před cestou do východního bloku vyškolen místní kontrarozvědkou a upozorněn na pravděpodobnost odposlechu přiděleného bytu včetně možností tajných prohlídek v době nepřítomnosti.
K francouzskému velvyslanectví založila II. správa MV objektový svazek s registračním číslem 1133 dne 2. července 1958, přeregistrován byl 30. června 1965 v protokolu objektových svazků pod číslem 874 s krycím názvem Kamila, které bylo pro rozpracování francouzského velvyslanectví používáno až do konce osmdesátých let.
V publikaci Revoluční a bojové tradice II. Správy SNB vydané v roce 1983 v nákladu třistapadesáti číslovaných výtisků a vedené v nejvyšším stupni utajení „přísně tajné zvláštní důležitosti“ se lze dočíst mnoho zajímavých informací ze sledování vyslanectví na začátku padesátých let. Po únoru 1948 se ve Francii vytvořila zpravodajská organizace vedená brigádním generálem Čeňkem Kudláčkem a armádním generálem Sergějem Ingrem, ta měla na rozdíl od podobných zpravodajských organizací ve Velké Británii a v USA jednu výhodu. Byla francouzskou vládou uznána jako zástupkyně budoucího svobodného Československa a Čeněk Kudláček podepsal smlouvu na základě které obdržela jeho organizace značné finanční prostředky, které se zavázala po pádu komunismu Francouzské republice splatit.
Tímto krokem získala služba značnou akceschopnost, což dokládá i zmíněná estébácká kniha, která popisuje činnost francouzské rozvědky během padesátých let takto: „Jen v letech 1952-53 bylo na území ČSR bezpečnostními orgány odhaleno a zlikvidováno 14 radiotelegrafistů SDECE (francouzská rozvědka pozn. aut.) (…) Např. na Českobudějovicku (byla) zlikvidována ilegální skupina v počtu 40 osob řízená agentem SDECE. V témže roce byla likvidována na Plzeňsku ilegální skupina 50 osob. (…) V letech 1955-56 bylo na území ČSR zlikvidováno 18 agentů-radistů.“
Do poloviny padesátých let patřila činnost francouzské rozvědky proti ČSR mezi nejaktivnější služby, resp. se o její činnosti Státní bezpečnost nejvíce dozvěděla. Už samotný fakt nalezení desítek vysílacích stanic je mimořádným úspěchem totalitní policie. Agentura v ČSR byla řízena vysílačkou z Baden Badenu a také z Innsbrucku, odkud operativu řídil Radomír Luža, syn generála Luži, který za druhé světové války bojoval v partyzánském oddíle proti nacistům. Hesla pro řízení agentů působících v ČSR četl ve vysílání francouzského rozhlasu pro Československo básník František Listopad.
Kontakty mezi centrálou Čeňka Kudláčka a agenty v Československu obstarávali kurýři přecházející hranice. Radomír Luža podle svých slov tajně přešel hranice do Československa třikrát, aniž o tom Státní bezpečnost cokoli zjistila. Rovněž se mu podařilo získat pro spolupráci exulanta Emila Synka, který žil v Paříži a měl rozsáhlé styky v Československu, jeho důvěrným přítelem byl místopředseda vlády a dlouholetý člen ÚV KSČ Jaromír Dolanský, který mu předával nesmírně citlivé informace. Podle pamětí Josefa Frolíka byla Kudláčkova skupina i se svojí agenturou převzata v roce 1962 americkou CIA. Dle osobního sdělení Radomíra Luži se jednalo především o Emila Synka a jím řízeného Jaromíra Dolanského.
