Rok 1968 znamenal pro Spojené státy i pro vietnamskou válku zlom. Výraznou změnu s sebou (při)nesl již nový šéf Bílého domu. Richard M. Nixon byl na rozdíl od vyčerpaného a demoralizovaného Johnsona odhodlán „indočínský problém“ skutečně řešit, zejména tzv. „vietnamizací války“, kterou ale chápal jinak než jeho předchůdce, tj. jako důstojný odchod za podmínek, které by umožnily bezpečnou existenci jihovietnamského státu. Smutným faktem je, že třebaže to do počátku roku 1973 alespoň na papíře (pařížské dohody), a pokud šlo o odchod amerických jednotek ze země i fakticky, dokázal, aféra Watergate mu politicky „zlomila vaz“ a následně vedla i k fatálnímu oslabení USA ve světě, čehož severovietnamští komunisté využili k násilnému sjednocení země pod svou nadvládou.
Richard Nixon (1913–1994; v úřadu v letech 1969–1974) si velmi dobře uvědomoval, že radikálové, kteří byli ve snaze „zapálit Ameriku“ a vyvolat „permanentní chaos a revoluci“ velmi blízko úspěchu, početnou střední vrstvu i velkou část working classes stále více znechucují (právě to bylo ostatně jednou z příčin jeho těsného zvolení hlavou státu) a že „návrat k normálu“ je na dosah, včetně možnosti začít dělat racionální zahraniční politiku bez obav z toho, že zdivočelí aktivisté vytlučou okna jeho domu. Kromě víry v podporu „obyčejných Američanů“ doufal Nixon i ve spolupráci Kongresu a v „zakopání válečné sekyry“ ze strany demokratů, neboť USA prožívaly vskutku těžké časy. V tomto ohledu se ale na rozdíl od veřejnosti fatálně spletl. Demokraté, kteří se cítili být Nixonovým vítězstvím ve volbách na podzim 1968 hluboce poníženi, mu nehodlali darovat ani ten sebemenší ústupek a ani ten nejmenší náznak vstřícnosti.
Nejbližší spolupracovníci, jimiž se Nixon obklopil, sice nikdy nebyli – na rozdíl od těch Kennedyho a (zčásti i) Johnsona – označeni za „nejlepší a nejbystřejší“ (The Best and Brightest; viz předchozí díly seriálu), ve skutečnosti se jim ale vyrovnali a v mnohém je i převyšovali. To se týkalo zejména Nixonova poradce pro otázky národní bezpečnosti a budoucího státního tajemníka (ministra zahraničí) Henryho Kissingera, jenž přišel do Washingtonu – překvapivě – z Harvardovy univerzity, která jinak patřila k těm, jež novým prezidentem (nejen intelektuálně) opovrhovaly, a jenž se stal rychle jeho nejbližším a nejrespektovanějším spolupracovníkem, alespoň pokud šlo o zahraniční politiku, která byla jinak formálně v kompetenci státního tajemníka Williama Rogerse. Nixon ovšem přivedl do vysoké politiky i další skvělé osobnosti, jež zaujaly v jeho administrativě vedoucí místo později, například George Shultze jako ministra financí (1972–1974), který dosáhl vrcholu kariéry coby respektovaný ministr zahraničí Ronalda Reagana.
Pokud jde o Vietnam, nový prezident chápal, že veřejnost snese výrazné americké angažmá v Indočíně už jen limitovanou dobu, a to tím spíš, že na jaře 1969 zde měl Washington bezmála 550 000 mužů, což byla pro všechny včetně Nixona „krajní mez“. Okolnosti pro něj ale byly relativně příznivé. Po faktickém krachu ofenzívy Tet z počátku předchozího roku byla severovietnamská armády značně oslabená a Vietkong se nacházel na pokraji rozkladu, v důsledku čehož docházelo v roce 1969 jenom ke střetům mnohem menšího rozsahu než v letech předchozích. Některé z nich se přesto staly legendárními, jako například bitva o kótu 937, v USA známá jako „bitva o Hamburger Hill“ (operace Apache Snow) z května 1969, další průběh války ale žádným zásadním způsobem neovlivnila.
