Boj o Bosporskou univerzitu ukazuje hlubší svár v turecké společnosti. Dosazení rektora je pro prezidenta tvrdší oříšek, než předpokládal

Poslední bouřlivé dění kolem Bosporské univerzity není v kontextu poslední let v Turecku v ničem zvlášť výjimečné. Od desítek podobných případů dosazení rektorů shora (jen tento měsíc 14) ho ale odlišuje její prestižní status a větší odhodlanost těch, kteří hájí své akademické svobody. Dle průzkumů lze nalézt jisté pochopení i u menší části řadových příznivců vládní strany AKP, kterým vadí stále silnější „papaláštví“ a osobní protekcionismus.

Státní Bosporská univerzita patří k top 5 univerzitám v Turecku včetně těch soukromých s mnohem silnějším finančním zázemím. Položená na výšině nad Bosporem a izolovaná od ruchu a zplodin 14milionového velkoměsta vždy představovala tak trochu svět sám pro sebe. Jednu z bublin akademické excelence, „čerstvého vzduchu“, kde se vyučuje v angličtině a v rámci státního školství působí ti nejlepší ve svých oborech a řada zahraničních profesorů. 

Stejné platí i pro studenty. Aby vás přijali, musíte při celostátních zkouškách patřit k 800 nejlepším z 1,8 milionu účastníků. Odměnou za úspěch je nakonec nejen prestižní a kvalitní titul, ale i život v krásném kampusu po vzoru prestižních amerických univerzit východního pobřeží. „Boğaziçi“ ostatně v roce 1863 založili američtí podnikatelé a filantropové, jako první svého druhu mimo USA.

Bosporská univerzita

Rozhodnutí prezidenta Erdoğana vybrat a jmenovat rektorem sobě loajálního Meliha Bulu, politika vládní strany obviňovaného z plagiátorství, pouze kopíruje desítky podobných „dosazení shora“ během posledních čtyř a půl roku. Přesněji řečeno od neúspěšného pokusu o vojenský převrat v červenci 2016. Prezident nejdříve řídil zemi dva roky ve výjimečném stavu pomocí svých dekretů a následně na základě prosazené změny ústavy, která zavedla „superprezidentský“ systém. Jmenuje a odvolává nejen členy své vlády a všech státních institucí, ale i nucené správce měst, pokud se rozhodne sesadit lokálně zvolené starosty, kteří v desítkách případů skončili ve vězení za údajnou podporu terorismu. 

Prezident vydává dekrety s mocí zákona, fakticky kontroluje proces jmenování soudců včetně ústavních a také vybírá a jmenuje rektory bez ohledu na přání akademických senátů univerzit. Akademici a studenti Bosporské univerzity označují nového rektora právě výrazem pro nuceného správce (kayyım). Jeho jmenování se opírá o jeden z prezidentských dekretů vydaných během výjimečného stavu v roce 2016, jimiž si Erdoğan vyhradil tuto pravomoc. Jeho kritikové tvrdí, že velmi podobný systém vlády Turecko zažilo na počátku 80. let během vojenské diktatury. 

Aktuální konflikt kolem dosazení rektora Bosporské univerzity se nezdá být řešitelný pouhým kompromisem či ústupkem jedné ze stran. V realitě dnešního Turecka totiž ilustruje střet současného mocenského systému a jeho odpůrců. V kontextu rostoucích ekonomických a politických problémů jej také rozhodně nelze podcenit jako omezený lokální problém. Na jedné straně stojí akademikové a studenti, kteří chtějí zachovat autonomii své univerzity a někteří i svá místa, protože nový rektor může kdykoliv provést personální čistku. Vytrvalost jejich protestu se v dnešním Turecku nevidí každý den. Na straně druhé je „nezpochybnitelné“ rozhodnutí prezidenta, který v rámci jím navrženého a prosazeného ústavního systému, pro nějž během výjimečného stavu v roce 2017 hlasovala těsná většina 52 procent, má de iure i fakticky nikým neomezenou moc. 

Navzdory jeho rétorice o připravovaných reformách, které mají za cíl také zlepšit vztahy s EU, by bylo překvapivé, kdyby Erdoğan plánoval „povolit šrouby“. Jeho popularita pomalu ale vytrvale klesá, jak se nezaměstnanost v posledních letech zhoršuje a reálné příjmy jdou dolů. I dle oficiálních statistik je čtvrtina mladých absolventů univerzit bez práce. Poslední průzkum společnosti Metropoll také ukazuje, že až 58 procent Turků (včetně skoro čtvrtiny voličů samotné AKP) si přeje návrat k původnímu parlamentnímu systému vlády. Naproti tomu ten současný prezidentský podporuje pouze 34,5 procent dotázaných. Až dvě třetiny Turků si myslí, že vývoj v zemi směřuje špatným směrem, včetně pomalu a trvale rostoucí menšiny voličů samotné vládní strany. Až třetina mladých lidí zase dle šetření touží po odchodu ze země za lepším. V dobách ne tak dávných, přesněji na počátku minulé dekády, se více Turků stěhovalo z Německa do Turecka než naopak.

Prezident označil studenty za „teroristy“ a jeho koaliční partner z nacionalistické MHP mluvil o „jedovatých hadech“, kteří musí být zastaveni za každou cenu. Evidentně se nechystá ustoupit a po poslední páteční modlitbě vzkázal do médií a zejména svým příznivcům, že protestující studenti usilují o jeho rezignaci. Podle ministra vnitra je mezi nimi údajně 70 členů ultralevicové teroristické organizace. Zatčeným hrozí nejen pár dnů zadržení na cele, ale i dlouhá vazba a léta věznění. Nekompromisní postup vůči svým odpůrcům, který už nesčetněkrát ukázal, však může mít nyní svou vyšší politickou cenu, nejen kvůli rétorice posledních týdnů o potřebě sbližování s EU. I když prezident a jeho okolí spoléhají na to, že většina běžných Turků řeší jiné starosti než akademické svobody „izolovaných elitářů“, i mnozí řadoví voliči vládní strany vnímají tento postup jako nesprávný. 

Jistě, nejspíš nezačnou demonstrovat za autonomii elitní a svým zaměřením spíše sekulární instituce. Soudě ale podle uvedeného průzkumu veřejného mínění, až polovina voličů AKP vnímá jmenování neúspěšného politika do čela univerzity kriticky, nemluvě o případném odsouzení mladých studentů a studentek, kteří dle měřítka státních zkoušek patří k nejchytřejším v zemi. Podle mnohých je to symbolický příklad toho, že v současném systému se do řídících pozic více než kdy předtím dostávají lidé, jejichž hlavní a často jedinou předností je bezmezná loajalita a rodinné či osobní vazby. Označovat AKP za „vládnoucí“ stranu ostatně není úplně přesné, protože i ji řídí prezidentský palác, což byl důvod odchodu části jejich původních zakladatelů.

SDÍLET
sinfin.digital