Výsledky hned několika prestižních vědeckých studií v poslední době potvrdily to, o čem mnoho laiků spekuluje od začátku pandemie covidu-19. Část lidí vykazuje absolutní odolnost vůči infekci novým koronavirem, i když nejsou očkovaní, nemoc neprodělali a nemají proti ní ani žádné protilátky. Příčiny této prokázané „superodolnosti“ části populace však stále nejsou úplně jasné.
Podobné příběhy zná ze svého bližšího či vzdálenějšího okolí dnes zřejmě každý. Novým koronavirem se nakazila celá rodina s výjimkou jednoho jejího člena, který nejen neonemocněl, ale testy u něj opakovaně žádnou infekci neodhalily. A to často i opakovaně.
Zatímco mnozí lidé se setkali s nemocí s různou intenzitou dvakrát nebo dokonce třikrát, a to i když byli v některých případech očkovaní, některých jedinců jako by se onemocnění covid-19 vůbec netýkalo. Ačkoliv se dlouhodobě pohybují v prostředí plném nákazy, jim samým testy opakovaně hlásí, že jsou negativní.
Poslední britský výzkum na toto téma prokázal, že se nemusí jednat o žádnou náhodu. První náznaky přinesla už „vědecky kontroverzní“ únorová studie Imperial College v Londýně, ve které bylo 36 mladých neočkovaných lidí úmyslně infikováno koronavirem.
Vědci přitom zjistili, že skutečně infikována byla nakonec jen polovina testovaných osob, a to i přesto, že úplně všichni byli vystaveni stejné dávce viru. Jinými slovy: nejde o to, že by polovina lidí z testu přežila infekci bez úhony. Infekce se u nich vůbec neprojevila.
T-lymfocyty
K naprosto stejnému závěru dospěla i se zpřesněnými výsledky studie University College v Londýně, zveřejněná ve vědeckém časopise Nature. V tomto případě nebyli účastníci infikováni záměrně, ale vědecký tým sledoval od roku 2020 zdravotní stav (včetně výskytu infekce) 730 lékařů a zdravotníků pohybujících se dlouhodobě ve vysoce infekčním prostředí. A opět: celá řada z nich se (ještě před zahájením očkování) koronavirem vůbec nenakazila. Koronavirus jako by se jim záměrně vyhýbal.
Vědci tentokrát došli k částečnému vysvětlení. Hlavním důvodem této „superodolnosti“ mohou být určité T-lymfocyty, tedy buňky, které mají v imunitním systému trochu jinou úlohu a schopnosti než buňky, zodpovědné přímo za vznik protilátek. Jsou totiž schopné reagovat nikoliv na „spike protein“ na povrchu cizorodého viru, ale na proteiny, tvořící se v jeho „útrobách“. Shluk těchto proteinů si virus vytváří právě k tomu, aby se mohl v organismu rychle množit.
„Tyto proteiny jsou z evolučního hlediska vysoce konzervované, viry si je prostě nemohou dovolit změnit," uvedla profesorka Mala Maini z University College v Londýně. Pokud imunitní systém tyto těžko se měnící proteiny rychle rozpozná a učiní je neškodnými, zabrání tak produkci nových virů. To je rozdíl oproti vzniku klasických protilátek, reagujících na povrchový „variabilní“ protein, který virus dokáže měnit a obejít tak „imunitu“, získanou proděláním nemoci či očkováním. Paměťové T-lymfocyty se však tak snadno „ošálit nedají“, proto tvoří „druhou ochrannou stěnu“ proti infekci. Reagují tak rychle a účinně, že se infekce v organismu vůbec neprojeví.
