Jsou mladí, draví, plní elánu i nápadů. Všechny spojuje touha po dobrodružství, láska k angličtině i odvaha odstěhovat se do cizí země. Letošní studenti prvních ročníků (nejen) vysokých škol mají společnou ale i další věc – pandemii. Navzdory ní se řada z nich odhodlala vyrazit za svým, například na univerzitu do Londýna, a to i za předpokladu, že jejich studium bude online.
Jako by to bylo včera, když jsem seděla v igelitových rukavicích v letadle a říkala si, že jsem se musela úplně zbláznit, když se v pandemii stěhuju do země, která zrovna vystupuje z Evropské unie. „To zvládnu, třeba tam nebudu jediný blázen,“ dodávala jsem si odvahu. Po výstupu z letadla v půlce září na mě spadlo prvních pár kapek londýnského deště a já si uvědomila, že to všechno, co se děje, je vlastně reálné, a že třeba boj o práci mě čeká hned, co vyjdu z karantény. Jen co jsem se z ní dostala, začala jsem potkávat nové tváře, hlavně studentů z celého světa. Tyhle tváře měly stejný sen jako já. Chtěly vystudovat školu v zahraničí a ani v pandemii se ho nehodlaly vzdát.
Teď tyto tváře ukončují první ročník. Některé čeká cesta domů, některé zůstávají, aby zakusily pravé anglické léto. Většina studentů hodnotí uplynulý rok pozitivně, i když začátky byly samozřejmě těžké. „Rozhodla jsem se takhle úplně poprvé, že pojedu někam sama, bez rodičů a kamarádů. Byla jsem nadšená, ale když jsem přijela na letiště, zdálo se mi to jako příšerný nápad,“ líčí svoje začátky studentka z Litvy Raimonda Jankute.
Adam Vjačka v září spíše než strach cítil něco jiného. „Nejdříve jsem byl naštvaný, protože lockdown a online škola v Londýně vyjde na stejno jako doma v Česku. Kdybych dopředu věděl, že se celkově dostanu do školy asi pětkrát, nerezervoval bych si koleje, ale zůstal bych doma,“ vykládá sympatický Ostravák. Portugalská studentka Rita Mendes vyrazila do Británie za každou cenu. „Do Anglie jsem se chtěla přestěhovat snad už od školky, kdy jsem se zamilovala do angličtiny. Jela jsem i přesto, že jsem věděla, že hodiny můžou být online. Ale i tohle byla část mých studií a já jsem nechtěla, aby mi ji virus vzal“.
Po prvotním nadšení a trošku opadlých nervech po příjezdu jsme si tady pomalu začali zvykat. Ale hned jsme spadli do docela tvrdé reality. Hledali jsme práci. Danil Siihov se narodil na Ukrajině, střední školu ale absolvoval v Praze. Poté se rozhodl přestěhovat do Londýna. „Strašně jsem tu chtěl zůstat, ale hlavní dilema bylo rozhodně s prací. Nemohl jsem nic najít, chtěl jsem se přestěhovat i do levnějšího bytu, jen abych nemusel prosit rodiče o finance,“ líčí Siihov. Na shánění práce si přesně pamatuju doteď, když jsem v půlce října obešla asi 15 kaváren po sobě. Jedenáctkrát jsem byla odmítnuta, dvě si vzaly životopis a ve zbylých dvou jsem se dočkala jen trpkého úsměvu se slovy „to si asi nejspíš děláte legraci, že chcete práci, že?“.
