Drahá svatba přináší větší riziko rozvodu. Recept na spokojené a dlouhé manželství existuje, říká britský expert Harry Benson

Podle Bensona existuje i recept na to, jak udržet dlouhé a spokojené manželství. „S mou ženou Kate, s níž jsme manželé 35 let, jsme měli temné období, kdy jsme byli na pokraji rozvodu. A rozvodu jsme předešli právě tím, že jsme se soustředili na vzájemné upřímné přátelství, na to, abychom se o druhého a o děti opravdu zajímali a o vzájemnou laskavost. Když tohle budete dodržovat, neuděláte chybu,“ říká Benson.

Když se začneme bavit o manželství trochu zeširoka, jak myslíte, že si v dnešní moderní společnosti 21. století tento tradiční institut vlastně stojí?

Stále stojí ve středu rodinného života všude po světě, i navzdory tomu, že na Západě a v rozvinutých zemích je poněkud na ústupu. U nás ve Velké Británii je pořád 60 % dospělých v manželství a 80 % párů je sezdaných. Je to pořád dominantní struktura rodinného života a i v průzkumech mezi dospívajícími jich stále většina chce mít spokojené manželství, ač si uvědomují, že toho nemusí dosáhnout.

Říkáte, že manželství je dominantní po celém světě, můžeme říct, že je něčím jako univerzální hodnotou, kterou mají rozdílné kultury společnou?

V zásadě napříč historií lidstva to tak bylo. Změna nastala zhruba před padesáti lety, kdy se stala široce dostupnou hormonální antikoncepce, k čemuž se jistě ještě dostaneme. Každopádně téměř všechny kultury v zaznamenané historii měly nějakou formu manželství jako spojení muže a ženy, kteří následně měli děti. Manželství sloužilo tak trochu i k tomu, aby zabránilo mužům v tom, aby si nadělali potomky s více ženami a pak je opustili. Můžeme vidět i to, že se společnosti, v nichž byl vysoký poměr rozpadlých rodin, od kterých otec odešel, stávaly velmi rychle poměrně chaotickými a kladly na matky velký tlak. Samozřejmě se to pojetí manželství lišilo kulturu od kultury, náboženství od náboženství, ale všude můžeme hovořit o nějakém formalizovaném ceremoniálu, v němž si pár vyslovil oddanost a vůli spolu zůstat.

Ve své odpovědi jste to již částečně nastínil, ale co podle vás vedlo k tomu, že je na Západě manželství na ústupu?

Než byla představena hormonální antikoncepce a začala se široce používat, skoro všechny děti se rodily sezdaným párům. Když někdo otěhotněl mimo manželství, nejčastěji to vedlo k uzavření sňatku předtím, než se dítě narodilo. Jen zhruba 5 % dětí bylo nemanželských. Spolužití, nebo jak se říká „žití na psí knížku“, v podstatě do šedesátých až sedmdesátých let minulého století neexistovalo. Co se změnilo bylo to, že hormonální antikoncepce osvobodila ženy od strachu z nechtěného těhotenství, takže to lidem umožnilo si mezi sebou více nezávazně užívat. Ale byly tu tou dobou i další faktory jako rozvoj sociálních států, fakt, že po válce stále bylo více mužů než žen a další. Bez hormonální antikoncepce by ale ten ústup nebyl tak prudký.

Myslíte, že to je jen široce dostupnou antikoncepcí, nebo i změnou myšlení mladších generací, které prostě jen chtějí žít svobodněji a bez závazků?

Ony jsou to spojené nádoby. Ta volnost v tomto smyslu by bez antikoncepce nebyla možná. Umožnila lidem žít mnohem individualističtější životy a změnila hranice prostého soužití a manželství. Poprvé v historii.

Nicméně máme tu páry, které nejsou manželé, ale i tak spolu žijí třeba dvacet let, vychovali děti a prostě řeknou, že na to nepotřebují žádný papír s potvrzením. Není to i tím, že nemanželské děti již nejsou společensky stigmatizované? Není to tak dlouho, co se o nich pejorativně mluvilo jako o bastardech a levobočcích…

Určitě. Nejprve ti liberálnější lidé před oněmi zhruba padesáti lety prostě jen zkusili, zda jde žít bez uzavření manželství a zjistili, že vlastně ano. Nalijme se čistého vína, manželství historicky diskriminovalo ženy a chudé, hlavně v tom, že bylo nesmírně komplikované a místy i prakticky nemožné se rozvést, když jste nebyl muž a ještě ke všemu docela bohatý muž. Postupem času se z nemanželského soužití stala vlastně normální věc. Dnes od sebe sezdaný a nesezdaný pár vlastně ani nepoznáte, navenek vypadají úplně stejně.

A nejsou?

Pravdou je, že manželství s sebou pořád nese více nákladů, jak na jeho uzavření, tak na případný rozvod. A nemluvíme zde jen o nákladech finančních, ono i ta oddanost je velká investice. Rozvodů přibylo i díky tomu, že páry, co spolu jen tak žily, pak nějak uzavřely manželství a zjistily, že to vlastně není nic pro ně. Lidé se začali manželství trochu bát. Co máme dnes, je společnost, která si je vědoma rizika rozvodu, které s sebou manželství nese. Už ale tolik nevnímáme fakt, že riziko rozpadu je u těch nesezdaných párů podstatně vyšší. Je to dáno i tím, že jak spolužití není na rozdíl od manželství institucionalizované, tak prostě objektivně nevidíme, kdo spolu žije a kdo spolu žít přestal a nemáme to moc jak zanášet do statistik na národní úrovni, což je u manželství a rozvodů nepoměrně snazší. I pro média je tak jednodušší mluvit hlavně o rozvodech.

Co bychom jako společnost měli udělat pro to, aby míra uzavírání nových manželství opět rostla a míra rozvodovosti naopak klesala?

V Británii rozvodovost teď není takový problém, máme ji dokonce nejnižší od šedesátých let. Lidé si dnes vstup do manželství mnohem lépe rozmýšlí a není to tak impulsivní jako dříve. Co se týče zvýšení míry uzavírání nových manželství, v Evropě máme teď dobrý příklad, kterým je Maďarsko. To finančně motivuje lidi ke vstupu do manželství, dokonce na úseku různých rodičovských i jiných dávek zvýhodňuje sezdané páry, a mají díky tomu v uplynulých pěti letech devadesátiprocentní nárůst. 

Ve státech, kde jsou počty nových manželství nejnižší a dále klesají, je přístup státu spíše opačný a mnoha lidem se manželství prostě nevyplatí. Systém dávek a daní může být jak motivací, tak demotivací, podle toho, jak je nastaven. Je to o penězích. Jistě, můžeme říct, že jde vlastně o uplácení, a měli bychom asi i pravdu. Ale funguje to tak. Dodám jen, že v případě zmíněného Maďarska dost lidí tento experiment kritizovalo, že vlastně lidi nutí do manželství, které nechtějí, a ta se rozpadnou. Ale za oněch pět let vidíme jen nárůst manželství a žádný nárůst rozvodů, naopak. Takže pro tuto kritiku tu nejsou žádné reálné podklady.

Když se bavíme o penězích, nehraje roli i fakt, že svatby jsou v dnešní době opravdu nákladné a mnoho párů tyto peníze raději investuje do něčeho jiného?

Přiznejme si, že náklady na svatbu jsou pro mnoho lidí bariérou, která je odrazuje od uzavření manželství. Pro mnohé je to dokonce hlavní důvod a odráží se to i na faktu, že méně manželství nově uzavírají převážně chudší lidé. Můžou za to i všechny ty svatby celebrit, honosné svatby na Instagramu, všechny ty časopisy pro nevěsty a podobné, které dodávají lidem pocit toho, že svatba, jakou by chtěli, je něco, co si nemohou dovolit. Tato média říkají, že svatba v Británii stojí zhruba třicet tisíc liber. My v naší vlastní studii na dvou tisících lidech zjistili, že průměrná cena je ve skutečnosti zhruba třetinová. A to je průměr, takže polovina párů platí méně. Ta uváděná trojnásobná čísla se reálně týkají jen asi čtyř procent párů.

Zaujal mě článek na serveru Daily Mail, který cituje jinou vaši studii, podle kterého levnější svatba vede ke stabilnějšímu manželství. Je to skutečně tak?

Takto podané je to dosti zjednodušené a navíc je to trochu jinak. Spíše se ukázalo, že ty páry, které mají opravdu drahou a pompézní svatbu, mají vyšší míru rizika rozvodu v prvních letech manželství. Může to být i tím, že si pohádkovou svatbou nastaví příliš vysoká očekávání, která pak společné všední dny nenaplňují, i tím, že se páry jsou často ochotny kvůli svatbě zadlužit a to je následně dožene. U průměrně drahých a levných svateb pak nebyl v rozvodovosti nijak podstatný rozdíl. Co ale bylo v rámci dané studie rovněž zajímavé, a to se posuneme od finanční stránky, bylo zjištění, že malé svatby s méně než deseti hosty mají rovněž vyšší riziko rozvodu. Mimochodem americká studie publikovaná v magazínu The Economist došla ke stejným závěrům.

Čím je to způsobeno?

Teorie za tím je ta, že když vstupujete do manželství, dáváte tím najevo, že chcete být jen s jedním člověkem a ti ostatní už nemají šanci. To je samo o sobě poměrně riskantní. Z psychologického hlediska se pak ukazuje, že potřebujete potvrzení správnosti tohoto rozhodnutí i od svého okolí, takže když vám jej dá jen pár lidí, tak celé manželství začínáte v nejistotě, zda jste vůbec udělali dobře a nese se to s vámi. I proto je svatba důležitá, že vám tam lidé, kteří jsou vám nejbližší a jejichž názorů si vážíte, jasně dají najevo, že vás v tom podporují. Ale pozor, když tam zase pozvete lidí moc, vracíte se k tomu, že to asi bude drahé a tím pádem se opět dostáváte do rizikové zóny. Zdá se tedy, že nijak závratně nákladná svatba s dostatkem hostů je ideální. Ostatně přesně takové svatby dlouhé roky byly a fungovalo to.