Jako déjà vu se v běžné řeči označuje situace, kdy člověka přepadne svědivý pocit, že to, co zrovna vidí či prožívá, již minimálně jednou v životě okusil. Respektive se jedná o určité nutkání věřit, že daná situace není originální, ale představuje opakování něčeho minulého. A přesně takto si musí připadat každý alespoň částečný znalec historie při pohledu na současnou energetickou krizi, v níž se zoufalá Evropa snaží hledat volné zdroje po celém světě a, je-li to nutné, i vysoce přeplácet své konkurenty z asijských zemí.
Jakkoli je totiž dnešní situace v médiích i projevech politiků popisována jako „bezprecedentní“ (a přiznám se, že i já jsem tento výraz nejednou v různých diskuzích použil), do značné míry se jedná pouze o opakování problému, s nímž se „starý kontinent“ potýká již minimálně od 16./17. století.
Tehdy se tento relativně malý výběžek asijského kontinentu rozhodl expandovat do širého světa a začal si podmaňovat tamní říše, jejich území či alespoň kontrolovat klíčové obchodní tepny, jimiž proudilo exotické bohatství. Daný rozkvět postupně sílil a zároveň naplno odhaloval Achillovu patu tohoto evropského „zázraku“ – hospodářská a především technologická převaha, na níž byl vzestup založen, vyžadovala trvalý přísun zdrojů, kterých se však surovinově poměrně chudým evropským státům nikdy příliš nedostávalo.
Náš mocenský vliv ve světě i materiální blahobyt, který dodnes zažíváme, tak byl prakticky od počátku závislý na schopnosti získat externí surovinové zdroje. A přestože staletí míjela, evropské země zažívaly období vzestupů i pádů, tato skulina v brnění naší síly nezmizela, ačkoli mnozí z nás na ni rádi zapomněli, popřípadě si jí ani nebyli vědomi. Energetická krize dnešních dní ji však opět naplno odhalila, když nás stejně jako naše předky zastihla nepřipravené. Jak tedy tato zjevná nevýhoda formovala naši historii, jakým způsobem jí čelit a skýtá celý tento příběh nějaké ponaučení pro dnešní nelehkou dobu?
Učebnice dějepisu zmiňují jako kolébku evropské průmyslové revoluce Anglii, či následně Velkou Británii. A přestože bystré mozky rozhodně nežily pouze tam, můžeme se v rámci našeho vyprávění tohoto narativu přidržet. Byla to totiž právě ostrovní monarchie, která založila svoji expanzi na z dnešního pohledu primitivních, ve své době však převratných technologiích a průmyslové výrobě.
Jejich symbolem se stal parní stroj, jehož prakticky využitelnou verzi představil roku 1712 vynálezce Thomas Newcomen, a který se rychle rozšířil po celém evropském kontinentě. Pro nás je podstatné, že Newcomen jej koncipoval jako zařízení určené k odčerpávání vody z uhelných dolů. Právě tato špinavá surovina se totiž stala základem úspěchu britského a následně i evropského hospodářského vzestupu, přičemž její devizou bylo mimo jiné to, že se v hojném množství nacházela na domácím území.
Ostatně tím se na uhlí a inovativní průmyslové výrobě založený britský model expanze lišil od dřívějšího španělského a portugalského modelu, který stál na výrazně proinflačních dovozech zlata, drahých kovů a dalších surovin z amerických kolonií či afrických a asijských obchodních stanic.
