Sedmadvacet členských států EU se na nejvyšší úrovni shodlo ve čtvrtek a v pátek na „nerozborné jednotě“ při podpoře Ukrajiny v jejím boji proti ruské agresi a také na základních parametrech přístupu ke konfliktu mezi Izraelem a Palestinci v pásmu Gazy. Tato jednota je však poznamenána mnoha trhlinami a bylo jí dosaženo jen za cenu toho, že některé nejspornější otázky byly odloženy na příští, tedy prosincové zasedání Evropské rady, další pak byly uzavřeny jen za cenu pracně vydřených kompromisů.
Předseda Evropské rady Charles Michel měl zajisté dost důvodů se radovat, že se podařilo vyjednat souhlas všech 27 státníků s usnesením o 32 bodech a zachovat tak jednotu evropského bloku, která je jeho naprosto nejdůležitější devizou. Protože jakmile by se rozklížila, jednotlivé členské země – ani ty velké – by nebyly schopny vygenerovat jakýkoli funkční tlak a vliv na světové dění.
Jakmile však premiéři a prezidenti po zasedání předstoupili před své „domácí“ novináře, ukázalo se, že „jednotné“ postoje si vykládají každý po svém. Zatímco německý kancléř Olaf Scholz či český premiér Petr Fiala zdůrazňovali například pasáž, ve které se vyjadřuje rozhodná evropská podpora Izraeli, francouzský Emmanuel Macron či španělský Pedro Sánchez kladli důraz na nové možnosti humanitární pomoci pro palestinské civilisty v pásmu Gazy.
Došlo i na témata, která sice nebyla na pořadu dne, ale všichni na ně mysleli. Třeba na setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem vpředvečer summitu, všeobecně považované za jakýsi „vztyčený prostředníček“ celému Západu. Orbánův podpis pod zmíněným usnesením v tomto kontextu nepůsobí zrovna věrohodně.
V rámci solidarity mezi evropskými lídry se Macron snažil Orbánovu provokaci vyložit jako něco, co by mohlo být pro ostatní i užitečné, ovšem za podmínky, že by maďarský premiér své kroky s ostatními členy Evropské rady konzultoval a koordinoval, což se ovšem neděje. Rozhodně se pak ohradil proti Orbánovu poslednímu přirovnání EU k Sovětskému svazu.
Z postojů francouzského prezidenta, momentálně nejvlivnějšího evropského státníka, je zřejmá snaha nedopustit, aby se Maďarsko docela „utrhlo“ a způsobilo tak (případně se Slovenskem v závěsu) Unii problémy, jaké nezažila a na jaké není institucionálně ani legislativně připravena.
