Pozdvižení spojené s únikem nahrávky íránského ministra zahraničí Džavada Zarífa potvrzuje, že generál Sulejmáni i po své smrti vrhá svůj dlouhý stín na současnou íránskou politiku a velkou část Blízkého východu. Neustalo prosazování ambicí, které personifikoval, stejně jako spor o jeho odkaz, jehož zpochybnění íránští konzervativci považují za vlastizradu.
Když Trumpem nařízený dronový útok u letiště v Bagdádu v lednu 2020 překvapivě zabil velitele íránských revolučních gard (IRG) generála Kásima Sulejmáního a devět členů jeho doprovodu, vzájemné napětí eskalovalo na maximum posledních let. V přímé odvetě íránské rakety zranily 109 amerických vojáků na iráckých základnách, což vyšlo najevo až po několika dnech.
O co konkrétně jde nyní? Ministr zahraničí Zaríf, který je takzvaným reformistou (v rámci limitů zavedeného systému) a blízkým spolupracovníkem odcházejícího prezidenta Ruháního, na uniklé nahrávce otevřeně hovoří o svých střetech a neshodách se zabitým generálem. Jeho otevřená zpověď měla údajně vzniknout jako důvěrný záznam pro archiv v rámci prezidentské administrativy, který měl pro budoucnost dokumentovat a samozřejmě hájit její působení. Trochu nezvyklý žánr „orální hstorie“, ale tak aspoň tvrdí oficiální verze.
Každopádně nahrávka uniklá přes Saudy ovládaný informační server rozhodně nepomáhá ani Zarífovi osobně, který nyní vede vídeňská jednání o obnovení jaderné dohody, ani reformistům a centristům kolem současného prezidenta, kteří se připravují na prezidentské volby 18. června. Prezident označil únik obsahu za „krádež“ a pokus ohrozit diplomatická jednání, která mají vést k uvolnění tíživých sankcí na Írán, čímž možná chtěl nepřímo ukázat na Saudy jako hlavního rivala. Současně se vyjádřil o mrtvém martýrovi jako o „výjimečné osobnosti … a nejlepším rádci ve věci zahraniční politiky“, aby se distancoval od Zarífových výroků.
Zaríf se v uniklé nahrávce nedopustil žádné jeho urážky, jen se kriticky vyjádřil k „dominujícímu vlivu“ zabitého generála, potažmo íránských revolučních gard (IRG), na íránskou zahraniční politiku a diplomacii. Sulejmání měl v tomto směru vyvíjet aktivní úsilí překazit uzavření jaderné dohody v roce 2015, jež si dle Zarífa nepřála také Moskva ve snaze udržovat americko-íránské napětí. Vládní moc pěstuje po zabití Sulejmáního jeho kult národního a revolučního mučedníka a nezpochybnitelného obránce vlasti a šiítů v regionu. Zaríf na nahrávce připustil dlouhodobě víceméně známý fakt, že zahraniční politiku v klíčových regionálních tématech dominantně neřídil on jako ministr či prezident, ale spíše velení revolučních gard s dobrozdáním nejvyššího duchovního vůdce. A to jistě není imidž, kterou by chtěl šéfdiplomat o sobě šířit navenek, byť na druhou stranu se nejedná o šokující odhalení, ale víceméně známou či tušenou skutečnost. Zaríf ostatně již jednou podal svou rezignaci v bezprostřední reakci na to, že se nemohl účastnit jednání s Bašárem Asadem v Teheránu.
Zaríf na nahrávce kritizoval právě formy a rozsah dlouhodobého angažmá v syrské válce na straně režimu Bašára Asada. Íránské vedení včetně takzvaných reformistů a umírněných centristů nepochybně vždy usilovalo, aby se syrský režim udržel u moci proti útokům sunnitských opozičních skupin podporovaných Saudy a Tureckem i veškeré opozice. Část íránské veřejnosti však s nelibostí sledovala, kolik mrtvých a miliard dolarů stojí toto velmi silné íránské angažmá, vedené právě zabitým generálem. To se týká i podpory palestinského ozbrojeného odporu proti Izraeli prostřednictvím libanonského Hizballáhu, nebo proíránských šíitských milic v Iráku. Ty i díky Sulejmáního vedení a zkušenostem dokázaly výrazně přispět k zastavení a poté porážce expandujícího Islámského státu po částečném kolapsu iráckých bezpečnostních složek v létě 2014. V Sýrii a Iráku ale zahynuly stovky či možná tisíce Íránců a výrazně zchudlá regionální velmoc, procházející těžkou ekonomickou krizí a vysokou inflací, jen do podpory Asada investovala odhadem až 35 miliard dolarů. Sulejmání kdysi prohlásil: „Sýrie je frontovou linií našeho odporu, budeme ji podporovat až do konce“. A Bašár Asad skutečně vděčí za udržení své moci Sulejmánímu, Íránu a Hizballáhu, minimálně stejnou měrou jako Putinovi a Rusku.
