Je válka opět řešením mezinárodních problémů?

Daniel Potocký

V podzimní válce o Náhorní Karabach ázerbájdžánská armáda během 44 dnů zničila velkou část bojové síly arménské armády a získala zpět kontrolu nad územím, které bylo od 90. let z hlediska mezinárodního práva a OSN okupováno Arménií. Učinila tak v kontrastu s opakovanými vyjádřeními diplomatů, kteří tvrdili, že konflikt nemá vojenské řešení, což neváhal ázerbájdžánský prezident Alijev připomenout mezinárodním vyjednavačům tzv. Minské skupiny při jejich nedávné návštěvě v Baku. Znamená to, že válka, se všemi svými ničivými a tragickými dopady, může být i v 21. století řešením problémů mezi státy?

Válka není populární

Válka není populární. Je to v dnešní době banální konstatování, ale stojí za to připomenout, že ne vždy to platilo. Až do vypuknutí 1. světové války byl válečný konflikt považován v mezinárodní politice za legitimní prostředek řešení sporů mezi státy, jako pokračování politiky jinými prostředky. Budování armád připravených nejen na obranu, ale na útok, bylo v 19. století, kdy se zrodil moderní nacionalismus, a v období tzv. Belle Époque (90. léta 19. st. až 1914) spojováno s národním sebevědomím nebo prosazováním a ochranou národních zájmů. V tomto kontextu například mobilizovaní záložníci v některých zemích rukovali do 1. světové války zpočátku s nadšením.

Strašlivé škody, který válečný požár v letech 1914 až 1918 napáchal, vedl k mezinárodnímu zákazu útočné války, který byl poprvé zakotven v Briand-Kellogově paktu uzavřeném v roce 1928. Tento institut mezinárodního práva převzala v roce 1945 Charta OSN, ve které se v článku 2 píše:

Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.

Zákaz útočné války samozřejmě neznamenal konec válek. Cynici označovali Briand-Kellogův pakt za cár papíru a poukazovali na praktický důsledek, že války se vedou dál, pouze se přestaly oficiálně vyhlašovat. Reálný dopad a vliv zákazu útočné války je však dlouhodobý i nepochybný. Počet válečných konfliktů v posledních desetiletích neustále klesal a lidstvo prožívá nejmírovější epochu ve své historii měřeno počtem aktivních ozbrojených konfliktů i počtem jejich obětí.

Bylo by naivní považovat to pouze za důsledek síly mezinárodního práva. Velký konvenční konflikt mezi velmocemi se stal nemyslitelný v důsledku existence zbraní hromadného ničení. Lidský život a jeho ochrana se stal imperativem v domácí i mezinárodní politice. Moderní národy nejsou ochotné platit za válku utrpením obyvatel na frontě i v zázemí, devastací ekonomiky či omezením individuálních svobod. Úsilí politiků eliminovat válku tak jen odráží smýšlení širokých vrstev obyvatelstva.

Smyl ztratil i tradiční předmět války: území a kořist. Zatímco v minulosti bylo bohatství státu závislé na množství zemědělské půdy či nerostných zdrojích, největším zdrojem bohatství dneška je intelektuální kapitál. I kdyby například Severní Korea obsadila kalifornské Silicon Valley, nezískala by tím bohatství, které generují Facebook, Google či Apple a další korporace, které tam sídlí.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital