Je válka opět řešením mezinárodních problémů?

08. 01. 2021 • 14:32
V podzimní válce o Náhorní Karabach ázerbájdžánská armáda během 44 dnů zničila velkou část bojové síly arménské armády a získala zpět kontrolu nad územím, které bylo od 90. let z hlediska mezinárodního práva a OSN okupováno Arménií. Učinila tak v kontrastu s opakovanými vyjádřeními diplomatů, kteří tvrdili, že konflikt nemá vojenské řešení, což neváhal ázerbájdžánský prezident Alijev připomenout mezinárodním vyjednavačům tzv. Minské skupiny při jejich nedávné návštěvě v Baku. Znamená to, že válka, se všemi svými ničivými a tragickými dopady, může být i v 21. století řešením problémů mezi státy?

Válka není populární

Válka není populární. Je to v dnešní době banální konstatování, ale stojí za to připomenout, že ne vždy to platilo. Až do vypuknutí 1. světové války byl válečný konflikt považován v mezinárodní politice za legitimní prostředek řešení sporů mezi státy, jako pokračování politiky jinými prostředky. Budování armád připravených nejen na obranu, ale na útok, bylo v 19. století, kdy se zrodil moderní nacionalismus, a v období tzv. Belle Époque (90. léta 19. st. až 1914) spojováno s národním sebevědomím nebo prosazováním a ochranou národních zájmů. V tomto kontextu například mobilizovaní záložníci v některých zemích rukovali do 1. světové války zpočátku s nadšením.

Strašlivé škody, který válečný požár v letech 1914 až 1918 napáchal, vedl k mezinárodnímu zákazu útočné války, který byl poprvé zakotven v Briand-Kellogově paktu uzavřeném v roce 1928. Tento institut mezinárodního práva převzala v roce 1945 Charta OSN, ve které se v článku 2 píše:

Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.

Zákaz útočné války samozřejmě neznamenal konec válek. Cynici označovali Briand-Kellogův pakt za cár papíru a poukazovali na praktický důsledek, že války se vedou dál, pouze se přestaly oficiálně vyhlašovat. Reálný dopad a vliv zákazu útočné války je však dlouhodobý i nepochybný. Počet válečných konfliktů v posledních desetiletích neustále klesal a lidstvo prožívá nejmírovější epochu ve své historii měřeno počtem aktivních ozbrojených konfliktů i počtem jejich obětí.

Bylo by naivní považovat to pouze za důsledek síly mezinárodního práva. Velký konvenční konflikt mezi velmocemi se stal nemyslitelný v důsledku existence zbraní hromadného ničení. Lidský život a jeho ochrana se stal imperativem v domácí i mezinárodní politice. Moderní národy nejsou ochotné platit za válku utrpením obyvatel na frontě i v zázemí, devastací ekonomiky či omezením individuálních svobod. Úsilí politiků eliminovat válku tak jen odráží smýšlení širokých vrstev obyvatelstva.

Smyl ztratil i tradiční předmět války: území a kořist. Zatímco v minulosti bylo bohatství státu závislé na množství zemědělské půdy či nerostných zdrojích, největším zdrojem bohatství dneška je intelektuální kapitál. I kdyby například Severní Korea obsadila kalifornské Silicon Valley, nezískala by tím bohatství, které generují Facebook, Google či Apple a další korporace, které tam sídlí.

INSIDER — Z hlediska hrozby je Rusko špatné počasí a Čína klimatická změna, říká Kopečný

Karabach: vzácný příklad války o území

Válka o Karabach svedená na podzim 2020 tak představuje velmi vzácný případ moderní války, ve které o území šlo. Arménie od 90. let de facto okupovala část území Ázerbájdžánu – Náhorní Karabach i převážnou část sedmi okolních okresů, ze kterých vyhnala většinové ázerbájdžánské obyvatelstvo. Celkově z Náhorního Karabachu uteklo přes 600 tisíc Ázerbájdžánců. Po ukončení horké fáze války v roce 1994 konflikt zamrzl, ale ne zcela. Kromě častých přestřelek, které vedly ke ztrátám na obou stranách, došlo i na rozsáhlejší střety. Největším byl ten z roku 2016, kdy Ázerbájdžán obsadil několik strategických výšin u vesnice Tališ a kdy došlo také k prvnímu zaznamenanému použití kamikadze dronu. Tzv. čára dotyku mezi ázerbájdžánskými a arménskými silami tak byla po celé čtvrtstoletí těžce opevněnou frontovou linií, na které sloužily síly ve vysoké bojové pohotovosti.

Paralelně s tím probíhalo 25 let diplomatického jednání o ukončení konfliktu, ve kterém jako mediátor vystupovala tzv. Minská skupina složená z diplomatů Francie, Ruska a USA. Došlo k předložení celé řady kompromisních návrhů, které ale měly stejný základ: Ázerbájdžánu se měla vrátit kontrola nad sedmi okresy, které obklopují ze západu, jihu i východu Náhorní Karabach a které měly až do otevřeného konfliktu v 90. letech většinově ázerbájdžánské osídlení. Sám Náhorní Karabach měl dostat širokou autonomii v rámci Ázerbájdžánu. Požadavek na samostatný stát Arménů v Náhorním Karabachu byl pro Ázerbájdžán nepřijatelný, i když na okupovaných územích Náhorního Karabachu a okolních okresů reálně existoval stát zvaný Náhornokarabašská republika, od roku 2017 tzv. republika Arcach, jako stát místních Arménů. Tu ale neuznala ani sama Arménie, přestože se de facto jednalo o arménský vojenský protektorát.

Snad nejblíže k mírovému urovnání konfliktu měly obě strany v druhé polovině 90. let, střízlivě uvažující část arménského politického a vojenského establishmentu však nedokázala kompromis na domácí scéně prodat. Významnou úlohu v konfliktu sehrála i arménská diaspora (zatímco vlastní Arménie demograficky osciluje kolem počtu tří milionů obyvatel, v zahraničí se k arménská národnosti hlásí až 12 milionů lidí). Diaspora na jednu stranu podporovala chudou Arménii finančně i morálně, na druhou stranu většinově zastávala stanovisko, že Arménie by se neměla vzdávat území, které de facto kontroluje. V tomto přesvědčení se mohl projevovat i téměř zapomenutý romantický nacionalismus 19. století, kdy arménští obrozenci snili sen o Velké Arménii, jejíž hranice by se dotýkaly Černého i Kaspického moře.

V novém tisíciletí bylo ázerbájdžánské straně čím dál více jasné, že Arménii jde o udržení statutu quo a Minská skupina, ve které minimálně Rusko a Francie stály skrytě spíše na arménské straně, neprosadí žádné řešení, které by pro Ázerbájdžán bylo přijatelné. Opakovaná varování z ázerbájdžánské strany, že konflikt může rozhodnout nová válka, vedla v Arménii spíš k větší neochotě k ústupkům. Panovalo přesvědčení, že slabší Arménie může podobně jako v 90. letech zvítězit díky údajným vyšším bojovým schopnostem a morálce arménského vojáka a horskému terénu ideálnímu pro obranu.

Že situace spěje k válce, mohlo být zřejmé po nástupu arménského premiéra Pašinjana v roce 2018. K moci se nedostal ve volbách, ale prostřednictvím arménské verze oranžové revoluce. To poškodilo jeho pozici vůči klíčovému a jedinému spojenci, kterého Arménia měla: putinovskému Rusku, které má v arménském Gumri vojenskou základnu a s Arménií smlouvu o společné obraně proti napadení. Ohledně Náhorního Karabachu zastával stanovisko, že se jedná o arménské území, což umocnil ještě tím, že svého syna poslal ostentativně jako dobrovolníka v rámci základní vojenské služby do Náhorního Karabachu.

Pašinjan dával Ázerbájdžánu jednu záminku za druhou k vojenské akci. Situace byla přitom zásadně odlišná od války v 90. letech, kdy se Ázerbájdžán potýkal s vnitropolitickou i ekonomickou krizí a jeho vojenští velitelé věnovali větší pozornost situaci v Baku než na frontě. Ázerbájdžán je pod vedením autoritářského prezidenta Ilhama Alijeva konsolidovaný stát, který má nad Arménií naprostou demografickou, ekonomickou i vojenskou převahu. Zatímco Arménie se mohla v dodávkách zbraní spoléhat pouze na Rusko, které dodávalo Jerevanu vojenský materiál zadarmo nebo na dluh, Ázerbájdžán si mohl dovolit platit za dodávky špičkových vojenských technologií z Turecka, Izraele, ale i ze států EU a samozřejmě také z Ruska.

Navíc se Ázerbájdžán mohl opřít o strategické spojenectví s erdoganovským Tureckem, které se opírá o etnickou a jazykovou příbuznost obou zemí. Arménie má vztahy s Tureckem silně poznamenané úsilím o mezinárodní uznání genocidy Arménů v Osmanské říši během 1. světové války. Jakkoliv se jedná o legitimní historickou otázku, třímilionovou Arménii staví do velmi nepřátelské pozice vůči svému největšímu sousedovi s 80milionovou populací dnes a bezesporu i do budoucna.

I když platí, že po bitvě je každý generál, není přehnané říci, že Arménie v geopolitické partii posledních let a měsíců vsadila na velmi slabé karty a střet s Ázerbájdžánem prohrála dříve, než 27. září loňského roku padl první výstřel druhé otevřené války o Karabach.

Tzv. chytrá válka

Podzimní válka o Náhorní Karabach získala pozornost jako válka dronů a obecněji řečeno moderních technologií. Zejména na ázerbájdžánské straně drony ve velké míře zajišťovaly průzkum bojiště, sdílení informací, navádění palby a okamžité vyhodnocení jejího účinku. To samo o sobě ale nestačí pro označení této války za „chytrou“. Rozhodující je správně zvolená strategie, která zahrnuje cíl války, volbu prostředků k jeho naplnění, strategii samotných bojových operací, strategii doprovodné informační války i odhad, jaká situace zavládne po ukončení aktivních bojových operací.

Válka o Náhorní Karabach byla jednoznačně omezeným konfliktem po stránce cílů i prostředků. I když je zřejmé, že se jednalo o konflikt mezi dvěma státy, Arménií a Ázerbájdžánem, cílem nebylo obsazení cizího území. Ázerbájdžánu šlo o opětovné ovládnutí vlastního okupovaného teritoria v rámci mezinárodně uznaných hranic. Ázerbájdžán nevnikl na arménské území, nemohlo tedy dojít ani k naplnění arménsko-ruské spojenecké smlouvy, i když se politické špičky Arménie po celou dobu konfliktu snažili přimět Kreml k přímému zásahu. Ruská vláda upozorňovala, že dohoda s Arménií se týká pouze případů přímého vojenského ohrožení vlastního území Arménie.

Po stránce vojenské strategie se zřejmě podařilo velení arménské armády částečně oklamat, co se týče hlavního směru ofenzívy. Zatímco čekalo úder ve střetu fronty ve směru na Ağdam (arménsky Agdam) a Chocavend (arménsky Martuni), odkud vede nejkratší cesta do karabašských center Şuşa (arménsky Šuša) a Chankendi (arménsky Stěpanakert), rozhodující průlom ázerbájdžánské armády přišel na jihu u hranic s Íránem. Po překonání tří obranných linií už v jižním sektoru nestálo ázerbájdžánské armádě téměř nic v cestě, takže rychle obsadila území až k arménským hranicím a poté zahájila ofenzivu na sever, do týlu silně opevněné linie v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžánská ofenziva se zastavila až v okamžiku, kdy bylo dobyto město Şuşa, jež ovládá klíčovou silnici mezi územím Arménie a městem Chankendi, hlavním městem Náhorního Karabachu. Obsazením města Şuşa, ze kterého během války v 90. letech uteklo ázerbájdžánské obyvatelstvo, byl splněn vojenský cíl celé války a Ázerbájdžán přistoupil na příměří zprostředkované Ruskem, které se v zásadě dodržuje dodnes.

Dá se říci, že Ázerbájdžán zvládl i doprovodnou informační válku. Jejím prostřednictvím chtěl především obhajovat podle něj legitimní cíl války, jinými slovy dokázat, že není agresorem. Přestože západní média rozhodně nebyla na ázerbájdžánské straně, nemohla ignorovat fakt, že se válka vede na ázerbájdžánském území proti arménské armádě, která podle mezinárodního práva okupuje území cizího státu. Stejně tak nešlo opomenout realitu, že Arménie po svém vítězství v 90. letech násilím donutila statisíce Ázerbájdžánců odejít z okupovaných území a zanechat tam své majetky. To ovšem potkalo i převážnou část příslušníků několika set tisícové arménské menšiny v Ázerbájdžánu na přelomu 80. a 90. let; většina jejích příslušníků v důsledku perzekuce i přímého násilí utekla do Arménie. Dnes se v Ázerbájdžánu hlásí k arménské národnosti 1 až 2 procenta populace, naopak v Arménii je oficiální počet občanů ázerbájdžánského etnika na statistické nule.

Ázerbájdžán je autoritářský stát, což v podstatě brání úspěšné a efektivní komunikaci se západními novináři. Proto se stal hlavním mluvčím na ázerbájdžánské straně jediný činitel, který má neomezenou svobodu projevu: prezident Ilham Alijev, který s kvalitní angličtinou zvládl sérii mimořádně ostrých rozhovorů se západními žurnalisty. V žádném z nich neopomněl zdůraznit, že Ázerbájdžán podle jeho slov loňskou podzimní válku nezačal, že během roku 2020 údajně Ázerbájdžán čelil několika ozbrojeným výpadům a že impuls k velkému ozbrojenému střetu přišel 27. září nejprve z arménské strany (jakkoliv o tom můžeme pochybovat).

Všechny indicie naznačují, že k etnické čistce a masovému vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu nedošlo a nedochází. Ázerbájdžán navíc přistoupil na přítomnost pozorovatelské mise dvou tisícovek ruských vojáků na území Náhorního Karabachu, tedy příslušníků ozbrojených sil pro Arménii spojeneckého státu, kteří mají dohlížet na plnění příměří oběma stranami. Nyní oficiálně deklarovanou politikou Baku je proměna Náhorního Karabachu v autonomní celek v rámci Ázerbájdžánu, přičemž jeho arménští obyvatelé budou ázerbájdžánskými občany. Jde tedy o dohodu o autonomii a začlenění území zpět do z Baku řízené státní správy, nikoliv o vyhnání arménského obyvatelstva. Je ale otázkou, jak se k těmto plánům postaví běžní Arméni. Již během bojů a bezprostředně po vyhlášení příměří velká část dosavadních obyvatel části Karabachu, které připadly zpět Ázerbájdžánu, opustila, řada z nich zničila svá obydlí a odešla do Arménie. Prohraná válka i současný vnitropolitický boj v Arménii pro ně byly důkazem, že Arménie nemá geopolitické postavení, které by jim garantovalo bezpečnost. Většina z nich jsou také pamětníci konfliktu z první poloviny 90. let, a tedy jejich nedůvěra vůči Baku je logická. Až čas ukáže, zda ji překonají a do Náhorního Karabachu se vrátí, což je samozřejmě podmíněno tím, že Ázerbájdžán zachová současný přístup. Vše by pak mohlo položit základ k obroušení hran a pomalu nasměřovat arménsko-ázerbajdžánské vztahy na jinou kolej.

Shrnuto, loňský ostrý střet o Karabach se dá čistě vojenským pohledem označit ze strany Ázerbájdžánu za „chytrou“ válkou, a to nejen kvůli použití dronů či jiných moderních vojenských technologií. Toto označení je na místě především s ohledem na skutečnosti, že Ázerbájdžán sledoval realistický záměr, který dobře načasoval v kontextu vývoje mezinárodních vztahů, pro který dlouhodobě shromažďoval prostředky, aby jej mohl reálně uskutečnit, a který se mu podařilo naplnit disciplinovaným plněním strategie (nejen vojenské, ale i na poli mezinárodních vztahů). Díky tomu Ázerbájdžán nejen že dosáhl vojenských i politických cílů, ale posílil i svou mezinárodní reputaci a v zásadě uchránil svoje dobré vztahy se všemi klíčovými hráči: Ruskem, Tureckem, USA i Evropskou unií. A to je pro malý stát v mimořádně citlivém regionu důležité. Protože na rozdíl od přešlapů, kterých se v geopolitické strategii často dopouštějí velmoci, malému státu se geopolitické chyby neodpouštějí, ba co víc, můžou mít pro něj fatální následky.

Vyřešila válka problém?

Stala se tedy po dlouhých desetiletích válka opět řešením mezinárodních problémů? Může být podzimní konflikt o Náhorní Karabach důkazem? Jakkoliv je to kontroverzní, z ázerbájdžánského pohledu se skutečně o úspěšné řešení jedná. Ázerbájdžán obnovil svrchovanost nad pětinou svého území. Relativně krátký konflikt nepoškodil zásadně ani jeho vojenské schopnosti, ani ekonomiku. Cca milion ázerbájdžánských uprchlíků z Náhorního Karabachu a okolních okresů z prvního války v 90. letech by mohl cítit zadostiučinění a otevřela se jim možnost návratu do svého domova. Mezinárodní prestiž Ázerbájdžánu vzrostla, to samé platí pro jeho autoritářského prezidenta Ilhama Alijeva, který posílil svoji legitimitu i na domácí politické scéně. Arménie naopak utrpěla psychologický šok (přestože jejího území se válka nedotkla) a utápí se ve vnitropolitické krizi.

Dějiny ale nejsou filmem, který by měl začátek a konec, jsou kontinuální řadou na sebe navazujících dějů, událostí, které mají své impulsy, následky a okolnosti. Vyřešení jednoho problému přináší vznik nových. Arménie i Ázerbájdžán se v důsledku podzimního válečného střetu o Náhorní Karabach ocitly na dějinné křižovatce. Arménské straně přinesl dilema, zda pokračovat v konfrontační politice vůči Ázerbájdžánu nebo na pragmatickém základě začít rozvíjet politické a ekonomické vztahy nejen s Ázerbájdžánem, ale i jeho klíčovým spojencem Tureckem, tedy se svými nejbližšími a nejvýznamnějšími sousedy. Výběr je malý a rozhodovaní i s ohledem na historii nebude jednoduché. Pokud Arménie zvolí první možnost, je velmi pravděpodobné, že setrvá v roli obležené pevnosti se slabou ekonomikou a uzavřenými hranicemi u klíčových sousedů.

Výsledek konfliktu přináší osudové dilema i v Ázerbájdžánu. Teď, když byl vyřešen klíčový bezpečnostní problém země, se po období euforie zvýší očekávání občanů ohledně hospodářské prosperity a u části z nich i politických práv. Ázerbájdžán je autoritářská, ale do určité míry i pluralitní země, ve které působí celá řada opozičních stran i vůči vládě kritických médií. Ilham Alijev může využít svůj aktuální politický kapitál k utužení poměrů, ale i jejich uvolnění. Druhá možnost by mu nepochybně získala body u západních zemí, které představují důležitého obchodního partnera i zákazníka u ropy a plynu, které jsou klíčovými ázerbájdžánskými exportními komoditami. Jistou demokratizační vlaštovku může představovat nedávné rozhodnutí poskytnout několika opozičním stranám kancelářské nájemní prostory ve státních nemovitostech. Může to působit jako banalita, ale bez oficiálního sídla se politická strana organizuje těžko a soukromí majitelé nemovitostí měli zatím údajně obavy opozičním stranám kanceláře pronajímat.

Válka o Náhorní Karabach a z ní vyplývající dohoda o jejím ukončení zároveň přinesla Ázerbájdžánu potenciální problém přítomnosti ruských vojáků na jeho území. Jakkoliv zatím ani jedna strana nezpochybňuje jejich profesionalitu při výkonu funkce mírových pozorovatelů, některá ázerbájdžánská média i politici upozorňují na fakt, že ruská armáda málokdy z cizího území odchází a že se může jednat o nástroj posílení ruského vlivu v zemi. Není ale pochyb o tom, že když je řeč o vlivu velmocí, klíčovým a ze strany naprosté většiny Ázerbájdžánců chtěným spojencem je erdoganovské Turecko.

„Chytrá“ válka skončila. Teď nastal čas pro otázku, zda Ázerbájdžán, Arménie i jejich regionální spojenci a partneři zvládnou vybudovat chytrý, nebo alespoň rozumný, mír.

Autor je historik a publicista.