Situace kolem Ukrajiny nepřestává být mimořádně napjatá a Západ nadále spekuluje o možných vojenských plánech ruského prezidenta Vladimira Putina. Politolog Steven Blockmans, který je ředitelem bruselského think-tanku Středisko pro výzkum evropské politiky, v rozhovoru pro INFO.CZ tvrdí, že na současné krizi můžeme vidět, jak Putin ignoruje mezinárodní smlouvy a právo na sebeurčení států v postsovětském prostoru. Jaká je nyní role EU a NATO? Co od Putina čekat? A jak v krizi vystupují Američané? Nejen o tom jsou následující řádky.
Současné ruské chování možná u někoho vyvolává historické paralely a vzpomínky, nemyslíte?
Historické paralely jsou ošidné, nikdy nejsou dokonalé, ale v této situaci je lákavé je použít. Britský ministr obrany musel zkrátit svou dovolenou po pouhém jednom dni a vrátit se do Londýna, protože někde ve zprávách poznamenal, že ve vzduchu je „závan Mnichova“. Paralela, kterou se pokusil nadhodit, se netýkala ani tak tehdejší politiky appeasementu Spojeneckých států vůči Hitlerovi ohledně Sudet v roce 1938, ale současného úsilí NATO a západních demokracií za sjednocení a odstrašení diktátora, který je odhodlán k válce.
Putin trvale udržuje tlak. Učinil malý náznak možného ústupku, který by Rusové mohli zvážit, a to v souvislosti s nedávnými komentáři ukrajinského prezidenta Zelenského během návštěvy německého kancléře Scholze – že by prý bylo možné, aby Ukrajina zvážila moratorium na svou žádost o členství v NATO. Pokud je to pravda, pravděpodobně by to Ukrajinu posunulo tam, kde Putin chce, aby byla.
Zašla EU ve vztazích s Ukrajinou příliš daleko a zbytečně tak provokovala Rusko?
V roce 2014, když Rusko anektovalo Krym, se argumentovalo tím, že EU byla strategicky krátkozraká, když nabízela Ukrajině dohodu o přidružení včetně prohloubeného a komplexního ujednání o zóně volného obchodu, aniž by brala v úvahu bezpečnostní a hospodářské zájmy východního souseda Ukrajiny. Dokonce i tehdejší komisař pro obchod Karel de Gucht připustil, že nečekal, že Rusko bude v tak pozdní fázi vyvíjet takový tlak, protože se o tom už pár let jednalo. Tato reakce Komise a samotného komisaře ukazuje, že byli zmateni ohledně špatných ruských úmyslů. Ale říkat, že nebylo legitimní, aby EU usilovala o dohodu o volném obchodu se sousední zemí, která normálně vykonává své právo na sebeurčení, to znamená jít příliš daleko.
Tato epizoda a stávající krize ukazují, že Putin naprosto ignoruje mezinárodní smlouvy, právo na sebeurčení jakéhokoli státu v postsovětském prostoru. Všichni četli jeho historickou analogii, ve které se přirovnává k carovi Vladimíru Prvnímu, který sjednotil všechny rusky mluvící národy. Pokud bude mít tento širší historický plán, pak bude Ukrajina v budoucnu dál trpět ruským tlakem. A ústupek, jakkoliv omezený, který by byl nyní učiněn, bude pro Putina novou základní linií pro další kroky a nároky. Prováděné za pomoci hrozeb a veškerého arzenálu používaného mafií – v tomto případě nikoli „Godfatherem“, ale „Gasfatherem“.
Hodně se mluví a píše o bezvýznamnosti EU v tomto sporu. Pro lidi je často obtížné pochopit zásadní rozdíl mezi EU a NATO v případech, jako je tento. Lidé říkají, ok, EU nemá zuby, ale NATO přece ano a většina evropských států je tak jako tak členy obou organizací...
Baltské státy mají velmi odlišnou historickou zkušenost se Sovětským svazem než ty západoevropské, přesto jsou všechny členy NATO. V rámci NATO neexistuje žádný soudržný evropský pilíř se stejnou strategickou vizí. Členství v NATO je navíc širší a dominuje mu především jeden členský stát, USA, které poskytují bezpečnostní deštník mnoha členům přímo na ruské hranici.
