Když jsme na INFO.CZ publikovali poslední rozhovor s bývalým portugalským státním tajemníkem pro Evropu a věhlasným analytikem Brunem Maçãesem, nacházel se v Kábulu, odkud během několika dní utekli nejen Američané, ale i jejich spojenci. Předpovědi autora několika oceňovaných knih o mezinárodní politice a geopolitice byly tehdy velmi přesné. Nyní je v Kyjevě na Ukrajině, kde sílí obavy z ruské vojenské akce. Jan Růžička se proto s Brunem Maçãesem opět spojil a tady je výsledek.
Když jsme spolu na záznam mluvili naposledy, byl jsi v afghánském Kábulu. Nyní, o šest měsíců později, jsi v Kyjevě, dalším místě na pokraji konfliktu. Jaká je tam situace?
Je to dost neskutečné, protože oznámení o blížící se válce se objevují neustále. Přicházejí ze všech mezinárodních médií, počínaje CNN a konče francouzským Le Monde, a přicházejí každý den v posledních třech nebo čtyřech dnech (rozhovor jsme dělali v závěru uplynulého týdne – pozn. redakce). Všechny světové noviny píšou, že válka brzy začne. Ale upřímně říkám, že jediní lidé, kteří je tady v Kyjevě čtou a sledují, jsou zahraniční novináři, nikdo jiný.
Novináři?
Ano, novináři. Místní lidé žijí dál zcela normálně a co se děje, je moc nezajímá. Ale novináři! Ještě nikdy jsem neviděl město tak pokryté novináři. Narážejí na sebe; dělají rozhovory jeden s druhým nebo zpovídají nějaké ztracené turisty nebo expaty, kteří zůstávají. Jsou jich stovky a stovky, protože je tak snadné se sem dostat. Aerolinky fungují pořád, na zemi není žádný problém, tak proč si nepřijet užít trochu adrenalinu a nepřivézt ho lidem domů skrze články a videa. Takže jsem tu viděl lidi z celého světa, jsou tu novináři ze Srí Lanky, jsou tu novináři dokonce z Nového Zélandu.
A co běžní Ukrajinci?
Sami Ukrajinci jsou celkem klidní. Je to pro ně bezpochyby velmi napjaté, ale to se děje už osm let. Takže buď se zblázníte, nebo emigrujete, nebo musíte žít dál. A většina Ukrajinců volí třetí možnost. A přežít to znamená naučit se normálně fungovat.
Povím ti příběh ze včerejška. Seděl jsem v kavárně a sledoval zprávy. Kavárna byla plná, doslova narvaná. No a přesně v tu chvíli Antony Blinken vystoupil v přímém přenosu a mluvil k Radě bezpečnosti OSN o tom, že válka skutečně začne už za chvíli. Umíš si asi představit, že ve mně hrklo. Vždyť americký ministr zahraničí je v televizi a s vážnou tváří říká, že válka je tady! Ve městě, kde zrovna jsem!
Jenže když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že jsem jediný, kdo ty zprávy sleduje – nikdo jiný. Všichni Ukrajinci kolem mě si povídali, smáli se, jedli zákusky. Vůbec se jich to netýkalo. To bylo pozoruhodné.
Mohl bys to více rozvést?
Je pro mě pozoruhodné, že se nacházíš v zemi, na jejíchž hranicích je jedna z největších armád na světě. A může tu být v podstatě za několik minut. A tady nemluvím jen o leteckých útocích a raketách. I tanky jsou půl hodiny od druhého největšího ukrajinského města Charkova. A při tomhle všem jsou místní lidé stále klidní. A stateční.
V tomhle ohledu buďme sami k sobě upřímní: kdyby se takováto situace – takhle vyhrocená, takhle nebezpečná – stala v Evropě, věřím, že by se v takové chvíli mnoho evropských zemí prostě rozpadlo. Byl by tam výjimečný stav, byl by tam možná i policejní stát. Ale ne tady. Jako cizinec chodíš po městě a nikdo nechce vidět tvůj pas nebo občanku. Jsem tu už týden, ale nikdo se mě na nic neptal. Ani jednou. Věřil bys tomu?
Jaké jsou vyhlídky?
Určitě se objeví nějaká naléhavější situace. Ale teď se tu cítíte volně a svobodně. Restaurace jsou tu skvělé a plné lidí, taneční kluby jsou otevřené každý večer. Někdo by mohl cynicky říct, že je to orchestr na Titaniku před potopením. Ale já si to nemyslím a vlastně se mi takovýhle pohled ani moc nelíbí. Naopak, tato země je připravena takto žít desítky let a má správný přístup, jak to zvládnout.
