KOMENTÁŘ PAVLA HAVLÍČKA | Když 13. října dala lídryně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská ultimátum Alexandru Lukašenkovi a jeho režimu, aby do neděle 25. října odstoupil z vedení státu, propustil na svobodu desítky politických vězňů a přestal násilně potlačovat základní práva a demokratické svobody svých obyvatel, nikdo si nedokázal představit, že by se tím opozici mohl podařit politický comeback. Ve vleklé krizi, která trvá už více než 80 dní, jsou obě strany konfliktu již značně unavené a sázka na ultimátum, které opět zmobilizovalo stovky tisíc lidí po celé zemi, se ze strany opozice ukázala jako takticky správný krok. Aktivizace Bělorusů tak opět dosáhla srpnových čísel z prvních víkendů po masově zfalsifikovaných výsledcích prezidentských voleb a následném zmlácení a zadržení tisíců pokojných demonstrujících.
Jak připomíná běloruský politolog Artem Šrajbman, v tuto chvíli je klíčové, která ze stran drží otěže prakticky rovnocenného přetahování mezi opozicí a běloruským režimem. A ty teď přešly do rukou běloruské opozice v čele s Koordinační radou a Cichanouskou, což Šrajbman považuje za úspěch a vykročení správným směrem do dalších týdnů. Jakkoli je více než nejisté, jak dlouho se podaří režimu vzdorovat prostřednictvím generální stávky, kterou opozice vyhlásila po nenaplněném ultimátu od pondělí 26. října a k níž se podle všech informací připojila celá řada univerzit, větší část soukromého sektoru, ale pouze část zaměstnanců velkých státních podniků, již sám fakt této národní mobilizace lze považovat za silný signál podpory opozice a její síly zmobilizovat běloruskou společnost.
