Sázka na ultimátum vyšla. Běloruská opozice je zpátky ve hře

Pavel Havlíček

28. 10. 2020 • 15:00
KOMENTÁŘ PAVLA HAVLÍČKA | Když 13. října dala lídryně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská ultimátum Alexandru Lukašenkovi a jeho režimu, aby do neděle 25. října odstoupil z vedení státu, propustil na svobodu desítky politických vězňů a přestal násilně potlačovat základní práva a demokratické svobody svých obyvatel, nikdo si nedokázal představit, že by se tím opozici mohl podařit politický comeback. Ve vleklé krizi, která trvá už více než 80 dní, jsou obě strany konfliktu již značně unavené a sázka na ultimátum, které opět zmobilizovalo stovky tisíc lidí po celé zemi, se ze strany opozice ukázala jako takticky správný krok. Aktivizace Bělorusů tak opět dosáhla srpnových čísel z prvních víkendů po masově zfalsifikovaných výsledcích prezidentských voleb a následném zmlácení a zadržení tisíců pokojných demonstrujících.

Jak připomíná běloruský politolog Artem Šrajbman, v tuto chvíli je klíčové, která ze stran drží otěže prakticky rovnocenného přetahování mezi opozicí a běloruským režimem. A ty teď přešly do rukou běloruské opozice v čele s Koordinační radou a Cichanouskou, což Šrajbman považuje za úspěch a vykročení správným směrem do dalších týdnů. Jakkoli je více než nejisté, jak dlouho se podaří režimu vzdorovat prostřednictvím generální stávky, kterou opozice vyhlásila po nenaplněném ultimátu od pondělí 26. října a k níž se podle všech informací připojila celá řada univerzit, větší část soukromého sektoru, ale pouze část zaměstnanců velkých státních podniků, již sám fakt této národní mobilizace lze považovat za silný signál podpory opozice a její síly zmobilizovat běloruskou společnost.

Lukašenkovy vyhlídky

Lukašenkův režim a jeho silové složky se na tuto situaci dlouho a pečlivě připravovaly, aby protestující dokázaly co nejtvrdším způsobem umlčet a následně klíčové státní podniky udržet v chodu. Přesto se Lukašenkovi nepovedlo ukázat, že má situaci úplně pod kontrolou a že má na své straně dostatek podpory obyvatel. Například v pátek před velkým protestním víkendem na poslední chvíli zrušil prorežimní manifestaci, na kterou by však podle odhadů dorazilo maximálně 10-20 tisíc jeho podporovatelů „motivovaných“ se akce zúčastnit. A to oficiálně z důvodů ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti občanů, nicméně ve skutečnosti kvůli výraznému zastínění jeho vlastní akce tou opoziční. Režim se tedy opět musel uchýlit k tradičním represivním prostředkům, včetně masového zatýkání, mlácení demonstrujících, používání gumových projektilů a světelných granátů a dalšímu omezování základních práv a svobod. Žádnou pozitivní motivaci k prokázání své legitimity kromě docházejících finančních prostředků a v minulosti strachem budované loajality totiž nemá.

Tyto problémy se budou dále prohlubovat v následujících týdnech a měsících, kdy Lukašenkově režimu budou docházet finanční prostředky, včetně peněz nutných na splácení mezinárodních dluhů a obligací stejně jako zaplacení silových složek a přežití režimu, ale ekonomika bude také stále více trpět následky koronavirové pandemie, která se v Bělorusku rozjela v druhé vlně. Všechny tyto faktory, stejně jako nedůvěra mezinárodních kreditorů i vlastních občanů, budou běloruský režim paralyzovat ekonomicky a snižovat schopnost postarat se o vlastní občany a jejich blaho. Právě samotní Bělorusové v tom budou hrát klíčovou roli, a pokud se masově rozhodnou bojkotovat produkty státních podniků, vybírat peníze z bank či vykupovat zahraniční valuty a jinak režim paralyzovat ekonomicky, přispěje to k jeho pádu rychleji. Právě na to běloruská opozice spoléhá, a i s tímto motivem plánovala generální stávku a ochromení fungování státu pokojnou cestou. 

Pokud se tedy režim doteď snažil získávat čas a protestující unavit a rozhánět, případně je v poslední době provokovat k násilným akcím, aby proti nim mohl použít sílu, čímž by je delegitimizoval a rozdělil, tato taktika prakticky selhala. Lukašenko proto bude muset přistoupit k jiným krokům za účelem přežití svého režimu. Ani rozdělení opozice a získání její části na svou stranu, čímž chtěl vyvolat zdání nejednotnosti a částečné podpory pro změny ústavy a vedení tzv. politického dialogu v zemi, nebylo Bělorusy přijato a nevyvolalo žádné zásadnější odezvy ve společnosti. Naopak taktika opozice režim „vyhladovět“ a ekonomicky ho ochromit, stejně jako ho delegitimizovat a izolovat na mezinárodní půdě, slaví některé úspěchy, včetně zavedení sankcí proti Lukašenkovi a desítkám představitelů jeho režimu, které chtějí mnozí na Západě ještě dále rozšířit.

Mezinárodní rozměr soupeření

Čím naopak Lukašenkův režim prozatím disponuje, je podpora z Moskvy od ruského prezidenta Vladimira Putina, který se v minulých měsících Alexandra Lukašenka několikrát zastal a prokázal mu svou přízeň. Ta se projevila jak prostřednictvím přímého vyslání ruských vojenských poradců, novinářských štábů či dalších expertů, tak v celé řadě dalších doplňujících kroků umožňujících Lukašenkovi navýšit domácí legitimitu. Mezi těmi bychom našli například opakované finanční půjčky, společná vojenská cvičení či schůzky politického vedení a diplomatickou podporu. Rusko se také přidalo k běloruským protisankcím proti Západu či zařadilo Cichanouskou na svůj vlastní rejstřík stíhaných osob. Na druhou stranu se zejména v poslední době začala ozývat ostrá kritika běloruského vedení za protizákonné jednání silových struktur například od ruského ministra zahraničních věcí Lavrova, což svědčí o vícekolejnosti ruského přístupu a držení si odstupu od Lukašenkova represivního jednání.

Oproti tomu se ze strany EU Lukašenko setkal s tvrdým odsouzením svých represivních praktik, falzifikace voleb, stejně jako jakékoli formy spolupráce, včetně přesunutí evropské pozornosti a podpory od režimu k běloruským občanům, občanské společnosti a nezávislým médiím. Evropa a Západ budou i do budoucna prosazovat opakování prezidentských voleb, zahájení národního dialogu a zapojení běloruské opozice, včetně Koordinační rady, do politického vývoje v zemi, a to ideálně pod patronátem OBSE. Další kroky, včetně sektorových sankcí, se dají očekávat zejména v případě, že se Lukašenkův režim rozhodne domácí situaci eskalovat. V tom případě se může Západ odhodlat k nové vlně sankcí proti klíčovým částem běloruské ekonomiky, bankovnímu sektoru či státním podnikům, což by opět urychlilo ekonomický pád Lukašenkova vedení.

Namísto závěru

Další týdny budou pro budoucí vývoj v Bělorusku klíčové, protože bude střet režimu a opozice gradovat a domácí situace pravděpodobně dále eskalovat, jako jsme toho byli svědky v uplynulých dnech. Česko a Evropa v tom mohou sehrát pozitivní roli, pokud budou správně využívat jim dostupných zahraničněpolitických nástrojů, včetně osobních a ekonomických sankcí, dostatečně silné finanční podpory pro občanskou společnost a nezávislá média či všech možností mezinárodních organizací, včetně OBSE a jejího Moskevského mechanismu či OSN a její Rady pro lidská práva. Silným tlakem a nabídnutím alternativy vůči Lukašenkovi může Západ přispět k pozitivním změnám a demokratizaci Běloruska, nicméně klíčovou roli budou nakonec vždy hrát sami Bělorusové a domácí úroveň vztahu mezi opozicí a režimem. V každém případě bychom na Západě měli být připraveni a bedlivě sledovat domácí vývoj, abychom nebyli zaskočeni nenadálým vývojem v zemi. Protože věci mohou v následujícím období nabrat skutečně rychlý spád.  

Autor je analytik Výzkumného centra AMO se zaměřením na východní Evropu, zejména Ukrajinu, Rusko a Východní partnerství.

SDÍLET