Začátek listopadu byl v Rusku přeci jen o něco jiný než v předcházejících letech. Koronavirová omezení podstatně zmenšila rozsah oslav. V Moskvě byl vyhlášen měkký lockdown a tak připomínka historických událostí probíhala téměř idylicky. V ulicích se objevilo jen pár jedinců z extrémních proudů ruské politiky.
Situace se čtvrtým a sedmým listopadem v Rusku je docela zajímavá. Většina z těch, kteří chodili byť pár let do školy za socialismu, si pamatuje, že 7. listopad byl vyhrazen oslavám „Velké říjnové socialistické revoluce“ s obrazy davů útočících na Zimní palác. Pravda, postupem času vyšlo najevo, že šlo spíše o malý převrat po moci toužící skupiny a že heroická fotografie z dobytí sídla prozatímní vlády pochází z filmu „Říjen“ (teprve posléze přejmenovaného na „Deset dní, které otřásly světem“). To ale nic neměnilo na tom, že 7. listopad se automaticky spojoval s touto událostí.
Roku 2005 byl ale zaveden nový svátek, který
měl oslavu bolševického převratu nahradit. Hledání jeho obsahu nebylo
vůbec jednoduché,
protože se zjevně nedostávalo událostí
zkraje listopadu, které by svým významem
alespoň trochu zasluhovaly státní svátek. Vyhnání Poláků
z Moskvy národní domobranou pod vedením Kuzmy Minina a
Dmitrije Požarského v roce 1612 jako jedno z
mála takovou
podmínku zhruba
splňovalo.
Ačkoli se politologové předháněli v analýzách, nakolik
nový svátek reflektuje zhoršující se vztahy
mezi Ruskem a Polskem, sami Rusové si z něj
utahovali – podle asi nejčastější interpretace šlo prostě jen
o to mít nějaký svátek na začátku listopadu. A vzhledem k tomu,
že 4. listopad v roce 2005 připadl na pátek, cíl v podobě
prodloužení víkendu se tak nějak nabízel. Ještě více pak
spekulace podpořilo to, že z čistě historického hlediska se
4.
listopadu 1612
nic zásadního nestalo.
Ani rozhodující bitva, ani kapitulace, ani samotné vyhnání.
Prostě nic.
