Páteční večer přinesl vyvrcholení dlouhodobých sporů mezi ruskou armádou a Jevgenijem Prigožinem. Ruské ministerstvo obrany, logicky, začalo požadovat, aby se všechny dobrovolnické skupiny, a to včetně té Prigožinovy, staly součástí ruské armády. Až doposud totiž stály zcela mimo, a to i mimo zákon. Ostatně i proto pro ně odpovídal název „žoldnéřské“. Měly i svoje velení, které s ruskou armádou spolupracovalo, ale oficiálně se jí nepodřizovalo. Rusko je využívalo pro špinavou práci, o jejich ztrátách se nereportovalo. Jediné smysluplné vítězství od první fáze války, tedy dobytí Bachmutu, zařídili právě oni. V tom může být i částečné vysvětlení Putinových slov o desetinásobných ztrátách ukrajinské strany. Wagnerovci se prostě nepočítají.
Nešlo samozřejmě o první spor. Prigožin si dlouhodobě stěžoval na neschopné ruské velení v čele s Gerasimovem a Šojguem, které jim navíc nedodávalo potřebný materiál. Armáda jim to vracela, třeba jako v Sýrii, kde wagnerovci v roce 2018 zaútočili na jeden bod, i když armáda dostala od Američanů varování, že tam jsou a budou se bránit. Prostě informaci nepředala.
Prigožin se netajil tím, že zatímco třeba Surovikina má za schopného velitele, Šojgu, Gerasimov a Lapin jsou pro něj tupci. A netajil se ani tím, že „důvody“ pro válku byly od samého počátku vylhané. Ani bombardování pozic wagnerovců nebylo novinkou, ostatně není to tak dlouho, kdy zajali podplukovníka ruské armády, který nařídil jejich bombardování. Prigožin si stěžoval i na miny v jejich ústupových cestách. Zjevně nešlo o standardní šlendrián, ale o snahu wagnerovce zlikvidovat.
Pokud chtěl Prigožin v pátek v Rostově zajmout Šojgua či Gerasimova, zjevně neměl nějak sofistikovaný plán, natož pokud jeho cílem bylo přímo svrhnout Putina. Když špičky ruské armády nenašel, nebylo moc jasné, co vlastně dělat, neměl plán B.
A i kdyby se tažení na Moskvu nějak povedlo, nebyl jasný cíl. Došel by třeba do Kremlu, ale vlastně moc nechtěl. Nebylo ani vlastně jasné, co by dělal s Šojguem či Gerasimovem. Standardní wagnerovské řešení s perlíkem by moc pozitivního nepřineslo, představa, že je donutí k rezignaci, a tím vše skončí, by byla z hlediska státu katastrofou. Prigožin ani nevyvíjel snahu přidat na svoji stranu vojenské jednotky v Rostově. Prostě si obsadil město, armáda se o to nezajímala.
U Prigožina šlo zjevně o problém s rozpuštěním wagnerovců, respektive jejich vytlačením z ukrajinského bojiště, i vzhledem k načasování. Ukrajinská ofenziva nemá zrovna závratné výsledky na to, aby způsobila masovou nespokojenost s Kremlem, která by mu dodala možné spojence. Zjevně takto nekalkuloval, protože by musel na příhodnější chvíli počkat. Pokud tedy vůbec nastane, což je ale jiná otázka.
