1. DÍL SÉRIE CO (NE)SLIBUJÍ NEJVĚTŠÍ STRANY. Volební programy nejvýznamějších politických hráčů nabízejí solidně zvládnuté PR, o moc dále ale nejdou. Strany zvládají pojmenovat chronické potíže Česka i trendy, které jím budou napříště hýbat, o tom co s tím a jak to zaplatit ale převážně mlčí. Zvláštní kapitolou je pak absence osobností a prostředků, které by dokázali zrealizovat případné dobré nápady. I to vyplynulo z diskuze hlavního ekonoma ČSOB Martina Kupky a hlavního ekonoma Citibank v ČR Jaromíra Šindela. Níže vám nabízíme jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.
V programech stran chybí “detaily.” Například z čeho plánované kroky zaplatí
V případě některých stran jsou programy delší, než v minulosti. Některé jsou velice dlouhé, například program Zelených má přes sto stránek; jiné jsou naopak heslovité. Obecně, strany hodně mluví o tom, co by chtěly dokázat, ale chybí detail. Čtení to tak není nezáživné, člověk si z něj ale neudělá obrázek o tom, co a jak vlastně chtějí dosáhnout. I tak se dá říci, že nenabízejí vzdušné zámky, jejich cíle jsou splnitelné. Bohužel, v tomto kontextu podstatná věc – kolik plány stran budou stát – často v programech chybí. Jen Piráti zohledňují dopady legalizace marihuany na rozpočet a ODS nabízí hrubý odhad výpadku daňové reformy a to, čím by ho chtěla pokrýt. Vyargumentování je ale chabé a v hlubší diskuzi by neobstálo [říká Šindel]. To pak platí i v obecnější rovině: Když člověk čte programy největších stran, vidí, že reflektují mnohá klíčová témata a trendy. To je bezesporu plus, zároveň je ale třeba brát v potaz PR stránku věci, tedy nesporný záměr ukázat, že strana ví, co se děje. Největší vystřízlivění pak v tomto smyslu přinášejí předvolební debaty. Ty (opakovaně) ukazují hrozbu, že strany sice umějí stávající příležitosti a výzvy pojmenovat, nemají ale osobnosti a prostředky umožňující to, co je – a vypadá dobře – na papíře zrealizovat.
