3. DÍL SÉRIE CO (NE)SLIBUJÍ NEJVĚTŠÍ STRANY. Na evropské ekonomice – a tudíž sjednoceném, spolupracujícím kontinentu – jsme bytostně závislí, přesto patříme mezi největší euroskeptiky. To reflektují i politické strany, které unijní agendu buď nemají, a nebo ji ladí na populistickou notu. Program férově pojímající sílu i slabiny EU a zároveň české zájmy tak nabízejí jen dvě partaje. Příčiny a důsledky tohoto stavu diskutovali ekonom České spořitelny Petr Zahradník a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Níže jsou jejich hlavní teze doplňované o expertní ohlasy.
Politici a Unie: Vládne nicota či demagogie, konstruktivní agendu nabízejí dvě strany
Analýza přístupu dvacítky největších stran k EU [z dílny P. Zahradníka] nám dá tristní obrázek: Pozitivní a sebevědomý program má jedna, maximálně dvě. Velmi opatrnický, sice ne odmítavý, ale víceméně pasivní tři, čtyři strany. U jedné (ANO) je velký rozpor mezi tím, co je v programu a co je hlásáno na předvolebních mítincích. A pokud – pro zajímavost – okomentujeme i politiku Hradu, nebude ji možné nazvat jinak než demagogickou karikaturou, která se snaží přesvědčit občany o tom, že klíčovým tématem diskuze o EU je zákaz výroby tuzemského rumu. V některých ohledech to koresponduje s postojem řady stran, které se ostře vyhraňují vůči Unii a operují i tak riskantními nástroji jako je referendum, nejrůznější výjimky a podobně. Reflektuje toto skutečné postoje politiků, a nebo jde jen o snahu nasbírat politické body? V Česku jsou [podle R. Špicara] politici, kteří věří, že EU je zlo (těch je málo); pak jsou tu ti, kteří si uvědomují, co vše dnes v Unii nefunguje – a není toho málo – a od toho odvozují svoji politiku, což je v pořádku; a do třetice, jsou tu ti, kteří v prvoplánové kritice či přímo odmítnutí EU vidí možnost jak generovat politický kapitál – a těch je dost.
