Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Fabri: Současné automobily budou jen pro zábavu jako koně. Nové vozy se samy umyjí i nakoupí

Fabri: Současné automobily budou jen pro zábavu jako koně. Nové vozy se samy umyjí i nakoupí

Český designér, který se podepsal pod modely vozů Tesla S, Tesla X a Faraday Future FF 91, sází na brzký nástup elektrických autonomních vozů. Současné automobily budou stále více sloužit jako kuriozity, ve kterých se občas projedeme o víkendu za městem, říká Otto Fabri v rozhovoru pro magazín InfoLab.

Pracoval jste pro velké společnosti i pro ambiciózní startupovou scénu. Který typ práce vám sedí víc?

Určitě startupy, vyhovuje mi jejich kultura a ta práce mě víc baví. Občas ale není jednoduché rozlišit tu hranici — například když jsem nastupoval k Elonu Muskovi do Tesly, tak tam pracovalo jen pět stovek lidí. Ale když jsem odcházel, tak jich tam bylo 13 tisíc. A nyní už zaměstnává 30 tisíc lidí a je jasné, že se ta firma přerodila v korporát. V Tesle jsem načerpal hodně zkušeností, naučil se, jak rozjet výrobu automobilu od začátku. Ale tyto zkušenosti nyní chci uplatňovat u firem, které začínají na zelené louce.

Z těchto zkušeností vzniknul vůz automobilky Faraday Future — model FF 91. Je to podle vás automobil budoucnosti?

Určitě! U projektu FF 91 byl výborný tým, ale ten projekt mě zaujal především proto, že Faraday Future nedělají žádný přechod mezi současností a budoucností, jako nyní například Tesla. Faraday se musel soustředit na svojí vizi vozu za tři, pět let. Takže ano, myslím, že FF 91 je přesně to, jaká bude budoucnost.

Jaká byla při vývoji FF 91 vaše role? V minulosti jste o tom dost tajnůstkařil.

Moje pozice se jmenovala Principal Design Engineer. To v praxi znamená, že jsem spolupracoval s týmem designérů úplně na začátku, ve chvíli, kdy se navrhovala krása celého vozu. Řešili jsme, jak přesně bude vypadat jeho design a styling, ale i vyrobitelnost a bezpečnost jednotlivých dílů. V další fázi jsem něco podobného řešil s týmem inženýrů, poté se na mou skupinu dílů dělaly formy a zkoušky na ověření kvality, bezpečnosti a spolehlivosti.

Měl jste při té práci vůbec prostor, abyste do dílů vnášel vlastní invenci? Kde jste čerpal inspiraci?

Pro mou práci je nejdůležitější šéfdesignér. Ve Faradayi to je Richard Kim, který navrhoval například BMW i7 nebo i3. To je vždycky člověk, který udává směr, který má na začátku hlavní představu o tom, jaké auto vznikne. Je ale pravda, že ne vždy koncept, který představí automobilky na začátku, je tím, co zákazník na konci skutečně dostane. To se mi líbilo u Muska — systém byl jasně nastavený tak, že to, co se na začátku představilo, musel zákazník nakonec dostat. Alespoň z 90 procent.

A ve Faradayi?

Podobně jako v Tesle. Já jsem každopádně vždy považoval za hlavní náplň své práce to, abych naplnil vizi svého šéfdesignéra. Protože ani já ani ostatní designéři nevidíme produkt jako celek, soustředíme se vždy na jeho část. Proto jsem při své práci vnímal jako podstatné, abych se neodchýlil od toho, co jsme si vytyčili na začátku, aby naši zákazníci skutečně dostali to, co jsme jim na počátku slíbili.

Kdy přesně to zákazníci dostanou?

Do konce příštího roku. Na naší prezentaci v Las Vegas si FF 91 předobjednalo na 60 tisíc lidí, kteří zaplatili rezervační poplatek 10 tisíc dolarů. A ti by své auto měli do konce roku 2018 skutečně dostat.

Ptám se i proto, že okolo Faradaye se v poslední době objevovalo mnoho negativních zpráv. Firma má prý i existenční problémy.

Je pravda, že se toho napsalo opravdu dost. Ale já to přisuzuji tomu, že mediální nedůvěra a podceňování jsou se startupovou scénou obecně spojovány. Pamatuji si, že když jsem pracoval v Tesle, tak těch negativních zpráv bylo strašlivě moc, valilo se to na nás proudem ze všech možných stran. Nešlo tehdy jen o olejové lobby, ale zapojovali se i znudění lidé na internetu. Já bych tak dal Faradayi určitě šanci, mají před sebou nelehký úkol a jejich šance na úspěch není velká. Když Tesla začínala, sám Elon Musk říkal, že byla jen asi 30procentní, u SpaceX dokonce asi jen 10 procent.

Co berete v tomto kontextu jako měřítko úspěchu?

Pro mě je jako pro inženýra a designéra cílem určitě to, že se to auto začne sériově vyrábět. Lidé si totiž často ani neuvědomují, jak velký je rozdíl mezi kusovou a sériovou výrobou. Přitom pokud chcete udělat pět, deset automobilů, tak k tomu potřebujete tři stovky lidí a půl roku práce. Ale když chcete vyrábět sériově desetitisíce vozů, tak těch lidí potřebujete pět tisíc a až pět let práce. Takže to je pro mě ta hranice. Když se podaří jakékoliv automobilce dosáhnout sériové výroby, tak myslím, že jde o velký úspěch. Pak samozřejmě záleží na tom, jak moc je produkt úspěšný, jak dlouho se udrží na trhu nebo kolik aut se prodá.

Tesle se již prodávat daří. Co vás od konceptu Muskova auta odlišuje?

Pokud se nyní podíváte na Teslu, zjistíte, že je to stále auto dělané pro řidiče. Je tak řešené uspořádání interiéru, i když v budoucnu už se tak trochu počítá s tím, že bude sloužit ve sdílené dopravě, má relativně sportovní podvozek. Ovšem automobilová budoucnost podle Faradaye vypadá tak, že nové automobily budou čím dál více orientované na pasažéra. Víte, současné automobily budou v budoucnu jako… koně. Lidé si je budou kupovat pro zábavu, rádi se v nich občas o víkendu projedou, ale opravdu používat se budou již jen autonomní vozy s elektromotory.

Takový přechod se nutně musí projevit i na interiéru vozu.

Ano, to auto musí poskytnout pasažérovi něco jiného. Jiný druh požitků. Současná naše představa je, že mu nabídne to samé jako domov či kancelář. Nově bude zaručena určitá kontinuita, pokud tedy odcházíte z práce, když máte konferenční hovor, tak po příchodu do auta na něj plynule navážete. Budete mít ve voze stejný hardware a stejné možnosti jak k práci, tak k odpočinku.

To vypadá, že se celý koncept automobilu změní.

Automobil se stane službou. Ve chvíli, kdy budou vozy autonomní, budou dělat spoustu věcí samy: dopravu materiálu, zásilek či jídla. Nebo auto bude během dne vydělávat tím, že ho někomu půjčíte. Vy si jen nastavíte, kdo přesně ho bude moct používat — zda například jen vaše rodina, nebo třeba lidé, kteří mají na Uberu pět hvězdiček. Automobil si v budoucnosti budete moci sami nakonfigurovat a on pak bude dělat to, co po něm budete chtít. Pojede se sám umýt, pojede se sám dobít, pojede vám nakoupit.

Řízení tedy podle vás bude naprosto odříznuté od lidských zásahů? Kdy nás to čeká?

Ano, bude kompletně autonomní. Automobily už na to nyní hardware mají, alespoň tedy Tesly. A software se v současné době testuje, první autonomní jízda přes USA, od pobřeží k pobřeží, by měla proběhnout do konce tohoto roku. Takže maximálně začátkem příštího roku bude vyzkoušený hardware i software. Pak záleží na tom, jak rychle to zpracuje legislativa. Neřekl bych, že to bude úplně nejrychlejší proces, rok či dva to potrvá. A následně se musí obměnit vozový park, to je, řekl bych, záležitost deseti či patnácti let.

Myslíte si, že lidstvo takovou změnu bez problému přijme? Že se řidiči nebudou bránit?

Lidé si ale nové autonomní vozy s elektrickým motorem nebudou kupovat proto, že by to měli nařízené nějakým zákonem nebo direktivou. Budou je chtít proto, že to bude výhodnější pro ně samotné. To je obecný princip, který musí nastat u všech přelomových produktů, pokud mají přinést nějakou změnu. Nový produkt musí být o tolik lepší, aby pro lidi nemělo smysl používat  staré věci. Aby místo toho změnili svoje návyky. Stejně tak to bude i nyní.

Existuje nějaký rozdíl v přístupu k revoluci v elektromobilitě mezi USA a starým kontinentem?

Je to trochu paradoxní. Když v Americe někoho napadlo, že spalovací motor by měl skončit, tak se zkrátka pustil do vývoje elektrického auta. V Evropě ale byl ten proces opačný. Tady se zkrátka zakážou spalovací auta. Podle mě však regulační přístup úplně nefunguje, myslím, že zabíjí invenci a zpomaluje celý proces. Oba kontinenty se ve vývoji časem sice setkají, ale ten proces bude v Evropě mnohem pomalejší a daleko bolestivější. Myslím, že čas a peníze by se měly investovat do invence a hledání nových cest, ne do regulací a zákazů.

K novým vozům se však váží i jisté sociální implikace. Když budeme mít samořídící vozy, vymizí proto taxikáři?

Myslím si, že pro velmi blízkou budoucnost je toto velmi důležitá otázka, která se dá zobecnit na nahrazení člověka umělou inteligencí či strojem. Robotika jako technologie opravdu čím dál více zrychluje a my se můžeme těšit, že ty stroje budou v blízké budoucnosti v mnoha věcech lepší než člověk. Nepředstavujte si ale, že by umělá inteligence nahradila jen dělníky a horníky, ona postupně nahradí úplně každého. Chirurga, učitele i mně. Takže je jistě velká otázka pro budoucnost, co s těmi obory, ve kterých budou lidé nahrazováni. Vím, že základní nepodmíněný příjem je jednou z diskutovaných možností.

A co veřejná doprava? Jak zasáhne revoluce elektromobilů ji?

Řekl bych, že veřejná doprava bude v budoucnu hodně v útlumu, už bude postrádat smysl. Běžná osobní doprava bude natolik dostupná, že pro lidi nebude mít smysl platit si jízdenku do autobusu. Tím neříkám, že MHD úplně vymizí, v určitých místech stále bude mít smysl, někde to je i tradice. Například ty historické tramvaje v San Franciscu. Obecně ale bude hromadná doprava na ústupu a lidé se budou orientovat spíše na dopravu individuální, sdílenou a autonomní.

K tomu je ale zapotřebí masivní zlevnění osobní dopravy?

Samozřejmě, čeká nás obrovský pokles cen. Důvodů pro to je strašná spousta. Doprava, kterou zde nyní máme, je velmi neefektivní, je drahá a nebezpečná. V případě, že je teď doprava bezpečná, jako například v letectví, tak nás stojí mnoho peněz. A pokud je levná? Tak se podívejme na silnice. Tam každý rok zemře přes milion lidí. To je přeci ohromné číslo.

Když ale hovoříme o ceně, váš FF 91 by měl stát okolo pěti milionů korun.

To je ale první vlaštovka. Když začínáte se zcela novým produktem, z něčeho ten vývoj zaplatit musíte. Děláte něco nového, přelomového, co tu ještě nikdy nebylo. 
Každá technologie je zpočátku drahá, zkoumáte spoustu slepých cest a omylů a ty samozřejmě stojí peníze. Takže v případě FF 91 nový produkt začíná jako taková hračka pro bohaté, díky čemuž se ale technologie postupně stane dostupnou i v nižších cenových kategoriích.

Tak tomu bylo například i v Tesle.

Ano, stejný princip můžeme pozorovat v segmentu luxusních vozů a model Tesla 3 je perfektní příklad. Všechny automobilky, které vyrábějí luxusní vozy, mají největší podíl zisku z vozů střední třídy, nikoliv ze svého nejvyššího segmentu. Na prémiové kategorii si ale mohou vyzkoušet nové technologie. To kvůli nim postaví továrnu, kde si je zkoušejí a zdokonalují. A potom už je samozřejmě možné ty vyvinuté technologie použít i v levnějších vozech. První produkty u startupů jsou proto většinou malosériové a dražší, FF 91 v tomto ohledu není výjimka. Až v těch dalších fázích přicházejí firmy s levnějšími vozy.

Myslíte si, že se podobná revoluce odehraje i v segmentu letecké dopravy?

Řekl bych, že ano. Mně se to téma každopádně líbí natolik, že jsem si udělal pilotní licenci a tomuto tématu se věnuji. Letectví jako obor je další odvětví, které se vyvíjí velmi inkrementálně. Je to do jisté míry podobné jako v automobilovém sektoru. Tam někdo na počátku minulého století vymyslel auto a od té doby se nic víceméně nezměnilo. Stále jsou to čtyři kola s volantem a spalovacím motorem. Jistě, je to nyní rychlejší a bezpečnější, ale žádná revoluce neproběhla. Podobné je to i s dopravou leteckou. Pokud nyní chceme, abychom v letecké dopravě dosáhli bezpečnosti, musíme do ní hodně investovat — proto je drahá. Jestli si můžu dovolit jednu predikci, tak bych řekl, že v letectví musí dojít k něčemu podobnému, tedy k vývoji letadel na elektrický pohon.

Taková letadla by nejspíše byla o mnoho efektivnější.

Ano, znamenalo by to, že budeme létat výše a rychleji. Letadlo na spalovací motor nedokáže létat v takové výšce jako elektroletadlo, protože potřebuje kyslík. Letadlo poháněné elektřinou kyslík nepotřebuje, takže může létat ve dvojnásobné výšce. A tam již není takový odpor vzduchu, proto lze létat i rychleji. Lidé tak budou létat častěji a dále, což ale přinese ten negativní efekt, že letecká doprava bude čím dál více houstnout. To lze pozorovat už nyní.

Jak podle vás tento problém vyřešíme?

Myslím, že současný systém leteckého provozu už je skoro nereformovatelný, takže bych řekl, že vedle něj bude muset vzniknout nějaký systém nový, který jej pozvolna vytlačí a nahradí. Změna bude i v tom, že nová letadla budou muset startovat vertikálně, protože letiště už takovou hustotu provozu jednoduše nezvládnou. To následně přinese nové nároky na nová letiště, nové prostory. Obecně se ale řízení letového provozu zjednoduší.

Vy osobně se plánujete v tomto segmentu angažovat?

Já se nyní snažím tento obor co nejvíce poznat. Takže létám, sleduji nové trendy, kterých je celá řada, ať v USA nebo v Číně. Pro mě je nynější stav tohoto odvětví, jako bylo elektrické auto před Elonem Muskem. I tady musí přijít někdo s invencí, odhodláním a jasným plánem, aby došlo k intenzivní inovaci a průlomu, jako se to stalo v Tesle.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718