Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš KSČM připravil o monopol na protestní hlasy, silná ideologie jí voliče nevrátí, říká expert

Babiš KSČM připravil o monopol na protestní hlasy, silná ideologie jí voliče nevrátí, říká expert

KSČM byla dlouhé roky jediným vyzyvatelem polistopadového režimu a tím pádem také jediným a monopolním příjemcem protestních hlasů. Právě proto nenastalo nikdy to, co ji bylo předpovídáno po roce 1989, tedy že její voliči vymřou. Komunisté nezmizeli, nezestárli nebo nezemřeli, naopak se jim dařilo kontinuálně nasávat voliče střední a starší věkové kategorie, lidi, kteří byli dlouhodobě nespokojeni zejména s ekonomickou a sociální situací. Změnil to až nástup Andreje Babiše. V obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Daniel Kunštát s tím, že straně nejspíš případné vítězství konzervativního proudu voliče znovu nepřitáhne. Důvod je podle něj prostý: starokomunistická část elektorátu, tedy ta, která od KSČM očekává velmi silný ideologický náboj, důraznou doktrinální oponenturu, straně zůstala. Odešli jiní.

Je KSČM ještě pořád antisystémová strana?

Je otázkou, zda KSČM vůbec někdy antisystémovou stranou byla. Bezesporu ale platí, že etiketa antisystémovosti Komunistické straně Čech a Moravy přináležela minimálně v prvních deseti letech po listopadu 1989. Avšak byla to řekněme antisystémovost spíše v tom smyslu, že ta politická strana, respektive její členové, byli vnímáni jako cizorodé těleso v rámci nového či vznikající politického prostředí.

Jinak řečeno: ať už faktická nebo pouze myšlená antisystémovost, byla spíše produktem okolí komunistické strany. Nejsem si zároveň zcela jistý, zda můžeme mluvit o standardním antisystémovém profilu zevnitř KSČM. To znamená, z hlediska politické programatiky, z hlediska politické strategie, z hlediska ideologického náboje, který v sobě strana nese. Zároveň platí, že v jistých aspektech komunistům charakteristika antisystémové strany vždycky vyhovovala.

Vyhovovala jim nikoli na úrovní voličů, ale především na úrovni stranického aparátu a členů strany. Antisystémovost má totiž dvě roviny: v případě KSČM je to určitá pozitivní vazba na předešlý režim, jde o zjevnou pozitivní vazbu, emocionální, politickou, sociální, k předlistopadovému nedemokratickému režimu, tj. k režimu, který představuje jistou antitezi k demokratickému polistopadovému systému. Už to samo o sobě zakládá jistou míru antisystémovosti.

Za druhé je to míra odcizení od demokratického politického systému. Jde o retrospektivní perspektivu, která je zaměřená do minulosti, o kontrastní perspektivu mezi pozitivní vazbou na minulost a negativní na současnost. Je to vysoká míra odcizení, a znova zdůrazňuji, zejména stranické věrchušky a členů strany, ale do určité míry i voličů, od demokratického politického systému. Mají pocit, že demokratický politický systém nereprezentuje jejich autentické zájmy. S tím souvisí vysoká míra kritičnosti nejen pouze k aktuální vládě, nýbrž k celému systému.

Je ale na místě připomenout také argumenty, které problematizují jednoznačné zařazení KSČM – kdykoli po roce 1989 – mezi antisystémové subjekty. Mezi podmínky antisystémovosti, kromě toho, že je taková strana nositelkou cizorodé ideologie v rámci demokratického politického systému, patří také to, že musí vykazovat aktivní jednání směřující k tomu, že tuto cizorodou ideologii prosazuje v rámci politického boje s tím, že jejím konečným cílem je svržení demokratického režimu.

A právě v tomto punktu si nejsem jistý, zda kdy měla KSČM jako celek, tedy pokud pominu jistá její zákoutí nebo frakce, v úmyslu svržení stávajícího demokratického řádu. Anebo jinak: nejsem si jistý, zda komunisté kdy uvažovali o tom, že půjdou revoluční cestou a zlikvidují demokratický politický systém. Myslím si naopak, že tuto ambici nikdy po roce 1989 neměli. Jejich počínání je myslím motivováno jinými aspekty.

Navzdory tomu tady nejméně v oněch 90. letech minulého století existovala jakási nepsaná dohoda o vyloučení komunistů z podílu na moci, jež se zdůvodňovala právě tím, že jde o antisystémový subjekt. Byli jsme také svědky rozličných mobilizací proti levici a strašení návratem před rok 1989. Čím si to vysvětlujete?  

Myslím, že bychom neměli delegitimizovat obavy velké části veřejnosti, potažmo velké části stranicko-politické elity 90. let minulého století, které, zhruba řečeno, stály na předpokladu jakéhosi morálního apelu, že Komunistická strana Čech a Moravy sice může být součástí stranického systému a tedy být volena ve svobodných volbách, avšak její inkorporace do systému v tom smyslu, že by byla zapojena přímo do exekutivy, se vylučovala. Byl to tehdy spíše morální, a nikoli pragmaticko-politický apel.

Zkrátka a dobře, existovaly obavy, a v dané době možná oprávněné, že pokud by byla KSČM například vtažena do her o vládní koalici, v tu chvíli bychom legitimizovali předešlý režim. Patrně to byla jistá sebezáchovná reakce formujících se demokratických sil ve vztahu k minulosti. Ostatně KSČM se od své minulosti ani v symbolické rovině neostřihla, a pokud se odstřihla, tak pro celou řadu politických aktérů nedůvěryhodně.

A je to skutečně tak? Myslím reálně, nikoli pro tehdejší aktéry?

KSČM vždycky ve chvíli, kdy je jí vyčítáno, že se nedostatečně omluvila za minulost, upozorňuje, že vydala celou řadu poměrně explicitních prohlášení. Jedno z nich vyšlo například už v prosinci 1989, a následovalo několik dalších, ve kterých se nějakým způsobem distancovala od své minulosti. Osobně si myslím, že musíme u tohoto tématu odlišovat a přesně si stanovit, koho máme na mysli, když hovoříme o komunistické straně. Máme na mysli její voliče, její stranický personál či elitu, anebo máme na mysli její řadové členy?

V každé této rovině totiž existuje nejenom jiná míra nebo intenzita jakéhosi antisystémového apelu, ale existuje tam také jiná míra toho, o čem jsem již mluvil, tedy pozitivních vazeb ke komunistické minulosti, případně ke komunistickému politickému systému. A já si popravdě nejsem vůbec jistý, aspoň pokud jde o stranickou elitu, zda má zvnitřněno, že byl komunistický režim ne-li ideálním, tak aspoň adekvátním politickým systémem.

Naopak se domnívám, že jejich distance od minulosti je možná větší, než se zdá z veřejného prostoru. A ona nemůže být veřejně známa mimo jiné proto, že jejich legitimita vyplývá právě z toho, že zejména straníci, ale do určité míry také voliči, chtějí, aby stranická elita reprezentovala určitou nostalgii po předlistopadovém režimu. A pokud bych se měl vrátit k otázce, řekl bych, že v každém politickém rozhodování, ve strategii každé politické strany, existují v různém mixu idealistické a ryze pragmatické pohnutky.  

A pro liberální pravici bylo samozřejmě výhodné tímto způsobem de facto „vyautovat“ důležitého politického levicového hráče. Oslabovali tak levici jako celek. Je k tomu ale potřeba dodat, že minimálně v 90. letech na to přistoupila také sociální demokracie. A i v jejím případě v tom byl kus pragmatismu. Sociální demokraté sice neměli důvod oslabovat levici, ale měli důvod oslabovat KSČM, neboť ta usiluje aspoň z části o totožné voliče.

Nejradikálnější kritici KSČM tvrdili, a najdou se tací ještě dnes, že se KSČM měla po listopadu 1989 zakázat. Co si o tomto názoru myslíte?

Musíme odlišit psychologickou nebo emocionální rovinu od roviny politické, případně od politologické analýzy. Psychologicky rozumím náladám na začátku 90. let. Čím více byla česká veřejnost mentálně srostlá a zakořeněná do komunistické minulosti v osobní nebo skupinové rovině, a koneckonců také jako celek, o to tu vznikala větší potřeba se od ní distancovat. Fungovalo to i v jiných postkomunistických zemích, pro Českou republiku to ale platí obzvlášť. Čím více byla společnost prostoupená komunistickou minulostí, tím více jsme se potýkali až s hysterickými hlasy, které volaly po distanci od vlastní minulosti.

Jde o klasické vyvinění prostřednictvím nenávisti nebo odporu k reprezentantům předlistopadového režimu. Pokud se na věc ale podíváme s chladnou hlavou, jako političtí analytici, případně jako politologové, je to jinak. Ostatně politologická subdisciplína tranzitologie právě přechody k demokracii zkoumá a zvažuje optimální podmínky nejen hladkého přechodu k demokracii, ale zejména brzké, skutečné a autentické konsolidace demokratických režimů. A téměř všichni autoři se shodují v tom, že optimální je takový přechod, který je de facto kontinuální.

To znamená, že nenastává něco na způsob absolutního vyrovnání s minulostí. Tedy ne že se politicky, právně a dokonce i trestněprávně vyrovnáme s nedemokratickou minulostí a s jejími exponenty, nýbrž že se naopak budeme snažit inkorporovat co největší část společnosti včetně bývalých i současných komunistů do nového demokratického režimu. Jinak řečeno, ať už si to tehdy Václav Havel nebo Petr Pithart, kteří patřili v rámci nastupující politické elity k těm umírněným, uvědomovali nebo ne, v podstatě lze říct, že jejich kompromisní strategie byla správná.

Osobně jsem hluboce přesvědčený, že zákaz KSČM nebyla cesta. A to mimo jiné proto, že si nejsem jistý, zda by to přineslo kýžené politické důsledky, tedy že by z české politické krajiny zmizel komunismus. Komunistická strana by se pouze nuceně přejmenovala a i nadále by tady vegetovala ve stejném kulturním a ideologickém milieu (prostředí - pozn. redakce). Komunistický elektorát a obecně lidi, kteří mají nějakou pozitivní vazbu na minulý režim, neboť jim ten demokratický v jejich běžných životech nepřinesl mnoho dobrého, by to navíc utvrdilo v jejich distanci k polistopadovým pořádkům. Tento efekt by mohl být daleko nebezpečnější, než to, že tady na politické scéně nějaké komunistické resentimenty přežívaly a vlastně dosud přežívají.

KSČM patří navzdory poslednímu volebnímu výsledku mezi nejstabilnější prvky české politiky v novodobých dějinách České republiky. Zároveň je to jediná strana, která měla v tomto období pouze dva předsedy. Čím si tuto dvojí stabilitu vysvětlujete?  

Ano, KSČM je nejméně od první poloviny 90. let konsolidovaná. Od momentu, kdy se definitivně rozhodla, jakou cestou půjde, tedy že odmítne to, čemu politologové říkají sociáldemokratizace, je její pozice stabilní. Dovnitř i navenek. A jedno vyplývá z druhého. Rozhodnutí nepřistoupit na sociáldemokratizaci a ponechat si minimálně některé programové, politické a ideologické prvky, které vážou současnou KSČM k předlistopadové KSČ, přineslo straně politický úspěch.

Ukazuje se, že to byla voličsky úspěšná strategie, neboť straně přinesla nikoli nevýznamné volební zisky. A dokonce lze říct, že to byla právě a jen tato strategie, která ji mohla tyto volební zisky přinést. No a z této stability elektorátu vyplývá také stabilita vnitrostranická. Jinak řečeno: KSČM neměla do této chvíle – což je nutné zdůraznit – důvod se personálně ani programově měnit. Ta strana dosáhla toho, čeho dosáhnout chtěla.

Svými úspěchy nejen na celostátní, ale také na krajské a komunální úrovni, politicky legitimizovala směřování, které zvolila na začátku 90. let minulého století. A zároveň legitimizovala politický, myšlenkový a ideový obzor svých voličů. Tím, že fungovala v rámci demokratického politického systému a nebyla nevýznamnou parlamentní silou, vtáhla v konečném důsledku, a vlastně paradoxně, také své voliče do tohoto demokratického prostoru.

Což je možná věc, kterou její voliči chtěli. Chtěli si udržet svoji politickou a kulturní identitu i v přeměněných poměrech. A byť se s nimi více či méně smířili, nereformovaná KSČM jim umožnila si tuto identitu zachovat. Což je myslím velice důležitý moment, především z hlediska stability samotného demokratického řádu.

Navzdory tomu se ale situace mění. V posledních volbách totiž komunisté obdrželi vůbec nejméně hlasů v novodobé historii České republiky a oproti volbám v roce 2013 ztratili téměř polovinu voličů. Strana čelí také úbytku členů, před deseti lety jich měla asi 71 tisíc, letos jich je už jen necelých 40 tisíc. Zkrátka a dobře, KSČM nejspíš čelí tomu, co ji předpovídali někteří experti už v 90. letech, tedy že jejich členové a voliči postupně vymřou…

Součástí antikomunistického diskursu, a to říkám bez pejorativního nádechu, byla také přibližně tato teze: „konec konců se nemusíme s komunisty vypořádat právně, neboť politický problém bude nakonec vyřešen biologickou cestou.“ Bylo to ale spíše přání, které se neopíralo o statistická data. Zatímco členská základna totiž skutečně od 90. let minulého století velmi dramaticky stárne, u voličské základny je tomu jinak, stárne velmi pozvolna. Na začátku 90. let byl průměrný věk voličů okolo 57 či 58 let, o dvacet let to bylo jen o čtyři roky víc. Takže sice stárne nejen stranická základna, ale i ta voličská, avšak ta voličská nestárne tak rychle.

A musím také připomenout, že jádrem voličů KSČM v 90. letech nebyli sedmdesátníci či osmdesátníci, ale padesátníci. Ti samozřejmě také stárnou, avšak KSČM dokáže – byť v omezené míře – absorbovat určité nové voličské skupiny, které se velmi často rekrutují z politického, kulturního a rodinného milieu, kde se volí řekněme komunistickým způsobem. KSČM dokáže také v různých volbách v různé míře přitáhnout nevoliče, tedy lidi, kteří pravidelně nevolí, ale jednou za čas se voleb zúčastňují, anebo voliče jiných politických stran, typicky třeba voliče sociální demokracie.

Typologicky se jim dařilo a daří přetahovat voliče, kterým bylo v roce 1990 třicet, manuálně pracující, z venkova, přesto s životními perspektivami, které tehdy mohly být relativně pozitivní. Teprve později se ukázalo, že tomu až tak není. A v čase, kdy se dostali do krizového věku jak z hlediska zaměstnání, tak z hlediska osobních perspektiv, začali aspoň občas volit komunisty. Samozřejmě to nejsou lidé, kteří by KSČM volili kvůli předlistopadové minulosti. Ta motivace je jiná a souvisí s novými poměry.

K tomu je třeba připočíst poměrně velké pevné jádro voličů. Jde zhruba o tři čtvrtiny voličů KSČM. Zkrátka a dobře, komunistická strana byla až do nástupu Andreje Babiše jediným vyzyvatelem polistopadového režimu a tím pádem jediným a monopolním příjemcem protestních hlasů. Právě proto komunisté nezmizeli, nezestárli nebo nezemřeli, naopak se jim dařilo kontinuálně nasávat voliče střední a starší věkové kategorie, lidi, kteří byli dlouhodobě nespokojeni zejména s ekonomickou a sociální situací.

To znamená, že úbytek hlasů pro KSČM v posledních volbách je primárně důsledkem vnějších změn, tedy změn stranického systému, které souvisejí s nástupem nových populistických formací?  

Ještě je potřeba se vrátit také k té vnitřní dimenzi. Jak jsem už říkal, velmi dramaticky klesá počet členů a jejich věk. Průměrný věk členů KSČM by měl být podle mých propočtů přes osmdesát let. Odhaduji to s ohledem na data, která jsem získal někdy v roce 2012. Tehdy to bylo asi 77 let. Proč o tom mluvím? Kromě toho, že roste průměrný věk členů KSČM, strana čelí také jejich úbytku. Jedná se o pět až šest procent členů za rok. Dneska jich je okolo čtyřiceti tisíc.

Má to několik závažných efektů. A u KSČM je dobře vidět, jak je v demokratických systémech důležité disponovat masou lidí, lidským potenciálem, masou aktivistů a straníků, kteří soustavně politicky pracují napříč celou zemí včetně malých měst a obcí. To komunistická strana vždycky dokázala. No, a právě úbytek straníků způsobuje, že jí dramaticky klesá počet základních organizací. Jinak řečeno, lidská infrastruktura, která vytvářela přirozené podhoubí komunistických voličů, mizí. Důsledkem je, že se strana stahuje na místní úrovni často z veřejného prostoru. Je to dramatický důsledek stárnutí, respektive mizení členské základny.

To je interní příčina úbytku voličů. A pak je tu ta externí, o které jsme už mluvili. Přestože tady byly okamžiky, kdy si KSČM nemohla monopolizovat protestní hlasy, v zásadě platí, že většinu z nich měla až do nástupu Babiše téměř jistou. Avšak právě v momentě, kdy přichází hnutí ANO, tento jejich monopol na roli jediného oponenta nebo vyzyvatele polistopadového režimu končí. Andrej Babiš v podstatě zničil tuto jejich superioritu, tuto exkluzivitu protestního hráče. Jinou věcí pochopitelně je, že voličská základna a motivace lidí, kteří ho volí, jsou podstatně širší.

A lze v tomto ohledu říct, že komunisté doplácejí podobně jako ČSSD a ODS na to, že je to také tradiční politická strana?

Jistě, v jistém ohledu platí, že jsou komunisté velmi konzervativní součástí systému. A především pro ty voliče, kteří je nevolili z ideologických důvodů, se stali po nástupu nových protestních stran přece jen méně přitažlivou alternativou.

Vojtěch Filip a jeho vedení na tyto změny zareagoval tak, že KSČM uvažuje poprvé téměř po třiceti letech, že se bude nějakým způsobem podílet na vládnutí. Jak tuto reakci na celkovou proměnu politického terénu hodnotíte?

Předně. Nejsem si jistý, že jde o nějaké novum ve strategii KSČM. Myslím si, že pokud by už v minulých letech existovali adekvátní političtí aktéři a přišli s podobnou nabídkou jako Andrej Babiš, komunisté by s tím neměli nejmenší problém. Naopak. Komunistická strana usiluje o vlastní legitimizaci. Je to jeden z hlavních cílů, který má. A jaký větší symbol legitimizace komunistického hnutí si můžeme představit, než podíl na vládnutí? To bylo jejich cílem vždycky. A tím, že jsou nyní zahrnuti do vládní hry, tohoto cíle definitivně dosahují.

Avšak něco jiného je o to usilovat poté, co uspějete ve volbách, jako třeba v roce 2002, a něco jiného poté, co utrpíte vůbec největší porážku…

Ano, to je fakt. Avšak na druhou stranu: co jiného může stávající vedení nabídnout s perspektivou blížícího se sjezdu nejen straníkům, ale i voličům, než to, že bude mít KSČM konečně po letech možnost podílet se nějakým způsobem na řízení státu. Je to smysl politiky, smysl politické strany. Zúčastnit se voleb, uspět v nich, a podílet se na moci. A neplatí to jen pro komunisty, ale pro každou politickou stranu. A zároveň platí, že to nemusí být motivováno pouze tím, že se blíží sjezd, je to totiž daleko spíše vyvrcholením nějakého dlouhodobého úsilí komunistické strany.

Faktem ale také je, že KSČM – chce-li zůstat dlouhodobě relevantní stranou - musí něco změnit. A ta strana si to evidentně uvědomuje, i uvnitř lze vypozorovat – alespoň teď před sjezdem – jistou dynamiku. Ostatně do vedení kandiduje okolo třiceti lidí. Přitom vůbec nelze vyloučit, že se předsedou stane Josef Skála, tedy reprezentant konzervativního nebo dokonce jakéhosi neostalinistického proudu. Co na to říkáte?

V souvislosti s Josefem Skálou mne napadá, že jsme poprvé mohli zaznamenat jakési ostřejší konflikty uvnitř KSČM. Byl to právě Skála, kdo se veřejně začal jako jeden z prvních vymezovat nejen vůči liberálům, jako je Jiří Dolejš, ale také vůči předsedovi Vojtěchu Filipovi. Je to od časů konfliktů grebeníčkovského a reformního křídla z první poloviny 90. let vůbec poprvé, kdy jsou ze strany slyšet nějaké konkurenční nebo disonantní hlasy.

Ony tam pochopitelně byly vždycky, ale nikdy předtím se nedostaly na veřejnost. Možná se tak v pozměněné konstelaci vracíme k latentnímu konfliktu, který uvnitř komunistické strany vždycky byl, tedy ke konfliktu mezi řekněme pragmatiky a podstatně ideologičtěji vyhraněným proudem. Jako bychom se vraceli nazpátek – vidíme velmi podobný střet, který KSČM výrazně ovlivňoval na začátku 90. let minulého století.

I tehdy totiž to neokomunistické či rigidně marxistické křídlo, tedy křídlo, které je výrazněji více antisystémové, tvrdilo, že si strana musí uchovat svoji politickou identitu. Mysleli tím co nejméně změn oproti naturelu předlistopadové KSČ. Je to tendence, jejímž reprezentantem je dneska právě Skála.

Vůbec si ale nejsem jistý, zda jde o adekvátní reakci strany na volební propad. Pokud převáží uvnitř strany hlasy, dle kterých se dosavadní dlouholeté vedení nedokázalo prezentovat jako jednoznačný, přísný a konfliktní vyzyvatel aktuálního politického uspořádání, nemusí to znamenat, že se voliči ke straně vrátí. Neboť to nemusí být ten důvod, kvůli kterému od KSČM odešli. Anebo jinak: nejsem si jistý, že pokud by tento proud stranu ovládl, že by to znamenalo návrat voličů, kteří stranu opustili.

Z jednoduchého důvodu: domnívám se, že starokomunistická část elektorátu, tj. ta, která od KSČM očekává velmi silný ideologický náboj, důraznou doktrinální oponenturu, straně zůstala. Jsou to ti, kteří ji volí pořád. Od ní naopak odešli lidé, kteří měli jiné motivace k volbě komunistické strany. Patrně pro ně už není nabídka KSČM osobnostně přitažlivá a zároveň je pro ně z nějakých důvodů Andrej Babiš věrohodnější alternativou.

Mám za to, že předpokladem toho, že se KSČM vzpamatuje, není nikoli nějaký ideologický úkrok, nýbrž věc, kterou neovlivní. Záviset to bude daleko spíše na tom, zda se Andreji Babišovi bude i nadále dařit nasávat protestní hlasy. Přitom to nemusí trvat dlouho, a voliči se i od něj začnou odklánět, i jinde populistické formace dříve či později o protestní hlasy začaly přicházet. Obzvlášť pokud byly ve vládě, začala se jejich protestní etiketa po nějaké době rozmazávat. V každém případě je to věc, kterou komunisté příliš neovlivní.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1