Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš KSČM připravil o monopol na protestní hlasy, silná ideologie jí voliče nevrátí, říká expert

Babiš KSČM připravil o monopol na protestní hlasy, silná ideologie jí voliče nevrátí, říká expert

KSČM byla dlouhé roky jediným vyzyvatelem polistopadového režimu a tím pádem také jediným a monopolním příjemcem protestních hlasů. Právě proto nenastalo nikdy to, co ji bylo předpovídáno po roce 1989, tedy že její voliči vymřou. Komunisté nezmizeli, nezestárli nebo nezemřeli, naopak se jim dařilo kontinuálně nasávat voliče střední a starší věkové kategorie, lidi, kteří byli dlouhodobě nespokojeni zejména s ekonomickou a sociální situací. Změnil to až nástup Andreje Babiše. V obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká politolog Daniel Kunštát s tím, že straně nejspíš případné vítězství konzervativního proudu voliče znovu nepřitáhne. Důvod je podle něj prostý: starokomunistická část elektorátu, tedy ta, která od KSČM očekává velmi silný ideologický náboj, důraznou doktrinální oponenturu, straně zůstala. Odešli jiní.

Je KSČM ještě pořád antisystémová strana?

Je otázkou, zda KSČM vůbec někdy antisystémovou stranou byla. Bezesporu ale platí, že etiketa antisystémovosti Komunistické straně Čech a Moravy přináležela minimálně v prvních deseti letech po listopadu 1989. Avšak byla to řekněme antisystémovost spíše v tom smyslu, že ta politická strana, respektive její členové, byli vnímáni jako cizorodé těleso v rámci nového či vznikající politického prostředí.

Jinak řečeno: ať už faktická nebo pouze myšlená antisystémovost, byla spíše produktem okolí komunistické strany. Nejsem si zároveň zcela jistý, zda můžeme mluvit o standardním antisystémovém profilu zevnitř KSČM. To znamená, z hlediska politické programatiky, z hlediska politické strategie, z hlediska ideologického náboje, který v sobě strana nese. Zároveň platí, že v jistých aspektech komunistům charakteristika antisystémové strany vždycky vyhovovala.

Vyhovovala jim nikoli na úrovní voličů, ale především na úrovni stranického aparátu a členů strany. Antisystémovost má totiž dvě roviny: v případě KSČM je to určitá pozitivní vazba na předešlý režim, jde o zjevnou pozitivní vazbu, emocionální, politickou, sociální, k předlistopadovému nedemokratickému režimu, tj. k režimu, který představuje jistou antitezi k demokratickému polistopadovému systému. Už to samo o sobě zakládá jistou míru antisystémovosti.

Za druhé je to míra odcizení od demokratického politického systému. Jde o retrospektivní perspektivu, která je zaměřená do minulosti, o kontrastní perspektivu mezi pozitivní vazbou na minulost a negativní na současnost. Je to vysoká míra odcizení, a znova zdůrazňuji, zejména stranické věrchušky a členů strany, ale do určité míry i voličů, od demokratického politického systému. Mají pocit, že demokratický politický systém nereprezentuje jejich autentické zájmy. S tím souvisí vysoká míra kritičnosti nejen pouze k aktuální vládě, nýbrž k celému systému.

Je ale na místě připomenout také argumenty, které problematizují jednoznačné zařazení KSČM – kdykoli po roce 1989 – mezi antisystémové subjekty. Mezi podmínky antisystémovosti, kromě toho, že je taková strana nositelkou cizorodé ideologie v rámci demokratického politického systému, patří také to, že musí vykazovat aktivní jednání směřující k tomu, že tuto cizorodou ideologii prosazuje v rámci politického boje s tím, že jejím konečným cílem je svržení demokratického režimu.

A právě v tomto punktu si nejsem jistý, zda kdy měla KSČM jako celek, tedy pokud pominu jistá její zákoutí nebo frakce, v úmyslu svržení stávajícího demokratického řádu. Anebo jinak: nejsem si jistý, zda komunisté kdy uvažovali o tom, že půjdou revoluční cestou a zlikvidují demokratický politický systém. Myslím si naopak, že tuto ambici nikdy po roce 1989 neměli. Jejich počínání je myslím motivováno jinými aspekty.

Navzdory tomu tady nejméně v oněch 90. letech minulého století existovala jakási nepsaná dohoda o vyloučení komunistů z podílu na moci, jež se zdůvodňovala právě tím, že jde o antisystémový subjekt. Byli jsme také svědky rozličných mobilizací proti levici a strašení návratem před rok 1989. Čím si to vysvětlujete?  

Myslím, že bychom neměli delegitimizovat obavy velké části veřejnosti, potažmo velké části stranicko-politické elity 90. let minulého století, které, zhruba řečeno, stály na předpokladu jakéhosi morálního apelu, že Komunistická strana Čech a Moravy sice může být součástí stranického systému a tedy být volena ve svobodných volbách, avšak její inkorporace do systému v tom smyslu, že by byla zapojena přímo do exekutivy, se vylučovala. Byl to tehdy spíše morální, a nikoli pragmaticko-politický apel.

Zkrátka a dobře, existovaly obavy, a v dané době možná oprávněné, že pokud by byla KSČM například vtažena do her o vládní koalici, v tu chvíli bychom legitimizovali předešlý režim. Patrně to byla jistá sebezáchovná reakce formujících se demokratických sil ve vztahu k minulosti. Ostatně KSČM se od své minulosti ani v symbolické rovině neostřihla, a pokud se odstřihla, tak pro celou řadu politických aktérů nedůvěryhodně.

A je to skutečně tak? Myslím reálně, nikoli pro tehdejší aktéry?

KSČM vždycky ve chvíli, kdy je jí vyčítáno, že se nedostatečně omluvila za minulost, upozorňuje, že vydala celou řadu poměrně explicitních prohlášení. Jedno z nich vyšlo například už v prosinci 1989, a následovalo několik dalších, ve kterých se nějakým způsobem distancovala od své minulosti. Osobně si myslím, že musíme u tohoto tématu odlišovat a přesně si stanovit, koho máme na mysli, když hovoříme o komunistické straně. Máme na mysli její voliče, její stranický personál či elitu, anebo máme na mysli její řadové členy?

V každé této rovině totiž existuje nejenom jiná míra nebo intenzita jakéhosi antisystémového apelu, ale existuje tam také jiná míra toho, o čem jsem již mluvil, tedy pozitivních vazeb ke komunistické minulosti, případně ke komunistickému politickému systému. A já si popravdě nejsem vůbec jistý, aspoň pokud jde o stranickou elitu, zda má zvnitřněno, že byl komunistický režim ne-li ideálním, tak aspoň adekvátním politickým systémem.

Naopak se domnívám, že jejich distance od minulosti je možná větší, než se zdá z veřejného prostoru. A ona nemůže být veřejně známa mimo jiné proto, že jejich legitimita vyplývá právě z toho, že zejména straníci, ale do určité míry také voliči, chtějí, aby stranická elita reprezentovala určitou nostalgii po předlistopadovém režimu. A pokud bych se měl vrátit k otázce, řekl bych, že v každém politickém rozhodování, ve strategii každé politické strany, existují v různém mixu idealistické a ryze pragmatické pohnutky.  

A pro liberální pravici bylo samozřejmě výhodné tímto způsobem de facto „vyautovat“ důležitého politického levicového hráče. Oslabovali tak levici jako celek. Je k tomu ale potřeba dodat, že minimálně v 90. letech na to přistoupila také sociální demokracie. A i v jejím případě v tom byl kus pragmatismu. Sociální demokraté sice neměli důvod oslabovat levici, ale měli důvod oslabovat KSČM, neboť ta usiluje aspoň z části o totožné voliče.

Nejradikálnější kritici KSČM tvrdili, a najdou se tací ještě dnes, že se KSČM měla po listopadu 1989 zakázat. Co si o tomto názoru myslíte?

Musíme odlišit psychologickou nebo emocionální rovinu od roviny politické, případně od politologické analýzy. Psychologicky rozumím náladám na začátku 90. let. Čím více byla česká veřejnost mentálně srostlá a zakořeněná do komunistické minulosti v osobní nebo skupinové rovině, a koneckonců také jako celek, o to tu vznikala větší potřeba se od ní distancovat. Fungovalo to i v jiných postkomunistických zemích, pro Českou republiku to ale platí obzvlášť. Čím více byla společnost prostoupená komunistickou minulostí, tím více jsme se potýkali až s hysterickými hlasy, které volaly po distanci od vlastní minulosti.

Jde o klasické vyvinění prostřednictvím nenávisti nebo odporu k reprezentantům předlistopadového režimu. Pokud se na věc ale podíváme s chladnou hlavou, jako političtí analytici, případně jako politologové, je to jinak. Ostatně politologická subdisciplína tranzitologie právě přechody k demokracii zkoumá a zvažuje optimální podmínky nejen hladkého přechodu k demokracii, ale zejména brzké, skutečné a autentické konsolidace demokratických režimů. A téměř všichni autoři se shodují v tom, že optimální je takový přechod, který je de facto kontinuální.

To znamená, že nenastává něco na způsob absolutního vyrovnání s minulostí. Tedy ne že se politicky, právně a dokonce i trestněprávně vyrovnáme s nedemokratickou minulostí a s jejími exponenty, nýbrž že se naopak budeme snažit inkorporovat co největší část společnosti včetně bývalých i současných komunistů do nového demokratického režimu. Jinak řečeno, ať už si to tehdy Václav Havel nebo Petr Pithart, kteří patřili v rámci nastupující politické elity k těm umírněným, uvědomovali nebo ne, v podstatě lze říct, že jejich kompromisní strategie byla správná.

Osobně jsem hluboce přesvědčený, že zákaz KSČM nebyla cesta. A to mimo jiné proto, že si nejsem jistý, zda by to přineslo kýžené politické důsledky, tedy že by z české politické krajiny zmizel komunismus. Komunistická strana by se pouze nuceně přejmenovala a i nadále by tady vegetovala ve stejném kulturním a ideologickém milieu (prostředí - pozn. redakce). Komunistický elektorát a obecně lidi, kteří mají nějakou pozitivní vazbu na minulý režim, neboť jim ten demokratický v jejich běžných životech nepřinesl mnoho dobrého, by to navíc utvrdilo v jejich distanci k polistopadovým pořádkům. Tento efekt by mohl být daleko nebezpečnější, než to, že tady na politické scéně nějaké komunistické resentimenty přežívaly a vlastně dosud přežívají.

KSČM patří navzdory poslednímu volebnímu výsledku mezi nejstabilnější prvky české politiky v novodobých dějinách České republiky. Zároveň je to jediná strana, která měla v tomto období pouze dva předsedy. Čím si tuto dvojí stabilitu vysvětlujete?  

Ano, KSČM je nejméně od první poloviny 90. let konsolidovaná. Od momentu, kdy se definitivně rozhodla, jakou cestou půjde, tedy že odmítne to, čemu politologové říkají sociáldemokratizace, je její pozice stabilní. Dovnitř i navenek. A jedno vyplývá z druhého. Rozhodnutí nepřistoupit na sociáldemokratizaci a ponechat si minimálně některé programové, politické a ideologické prvky, které vážou současnou KSČM k předlistopadové KSČ, přineslo straně politický úspěch.

Ukazuje se, že to byla voličsky úspěšná strategie, neboť straně přinesla nikoli nevýznamné volební zisky. A dokonce lze říct, že to byla právě a jen tato strategie, která ji mohla tyto volební zisky přinést. No a z této stability elektorátu vyplývá také stabilita vnitrostranická. Jinak řečeno: KSČM neměla do této chvíle – což je nutné zdůraznit – důvod se personálně ani programově měnit. Ta strana dosáhla toho, čeho dosáhnout chtěla.

Svými úspěchy nejen na celostátní, ale také na krajské a komunální úrovni, politicky legitimizovala směřování, které zvolila na začátku 90. let minulého století. A zároveň legitimizovala politický, myšlenkový a ideový obzor svých voličů. Tím, že fungovala v rámci demokratického politického systému a nebyla nevýznamnou parlamentní silou, vtáhla v konečném důsledku, a vlastně paradoxně, také své voliče do tohoto demokratického prostoru.

Což je možná věc, kterou její voliči chtěli. Chtěli si udržet svoji politickou a kulturní identitu i v přeměněných poměrech. A byť se s nimi více či méně smířili, nereformovaná KSČM jim umožnila si tuto identitu zachovat. Což je myslím velice důležitý moment, především z hlediska stability samotného demokratického řádu.

Navzdory tomu se ale situace mění. V posledních volbách totiž komunisté obdrželi vůbec nejméně hlasů v novodobé historii České republiky a oproti volbám v roce 2013 ztratili téměř polovinu voličů. Strana čelí také úbytku členů, před deseti lety jich měla asi 71 tisíc, letos jich je už jen necelých 40 tisíc. Zkrátka a dobře, KSČM nejspíš čelí tomu, co ji předpovídali někteří experti už v 90. letech, tedy že jejich členové a voliči postupně vymřou…

Součástí antikomunistického diskursu, a to říkám bez pejorativního nádechu, byla také přibližně tato teze: „konec konců se nemusíme s komunisty vypořádat právně, neboť politický problém bude nakonec vyřešen biologickou cestou.“ Bylo to ale spíše přání, které se neopíralo o statistická data. Zatímco členská základna totiž skutečně od 90. let minulého století velmi dramaticky stárne, u voličské základny je tomu jinak, stárne velmi pozvolna. Na začátku 90. let byl průměrný věk voličů okolo 57 či 58 let, o dvacet let to bylo jen o čtyři roky víc. Takže sice stárne nejen stranická základna, ale i ta voličská, avšak ta voličská nestárne tak rychle.

A musím také připomenout, že jádrem voličů KSČM v 90. letech nebyli sedmdesátníci či osmdesátníci, ale padesátníci. Ti samozřejmě také stárnou, avšak KSČM dokáže – byť v omezené míře – absorbovat určité nové voličské skupiny, které se velmi často rekrutují z politického, kulturního a rodinného milieu, kde se volí řekněme komunistickým způsobem. KSČM dokáže také v různých volbách v různé míře přitáhnout nevoliče, tedy lidi, kteří pravidelně nevolí, ale jednou za čas se voleb zúčastňují, anebo voliče jiných politických stran, typicky třeba voliče sociální demokracie.

Typologicky se jim dařilo a daří přetahovat voliče, kterým bylo v roce 1990 třicet, manuálně pracující, z venkova, přesto s životními perspektivami, které tehdy mohly být relativně pozitivní. Teprve později se ukázalo, že tomu až tak není. A v čase, kdy se dostali do krizového věku jak z hlediska zaměstnání, tak z hlediska osobních perspektiv, začali aspoň občas volit komunisty. Samozřejmě to nejsou lidé, kteří by KSČM volili kvůli předlistopadové minulosti. Ta motivace je jiná a souvisí s novými poměry.

K tomu je třeba připočíst poměrně velké pevné jádro voličů. Jde zhruba o tři čtvrtiny voličů KSČM. Zkrátka a dobře, komunistická strana byla až do nástupu Andreje Babiše jediným vyzyvatelem polistopadového režimu a tím pádem jediným a monopolním příjemcem protestních hlasů. Právě proto komunisté nezmizeli, nezestárli nebo nezemřeli, naopak se jim dařilo kontinuálně nasávat voliče střední a starší věkové kategorie, lidi, kteří byli dlouhodobě nespokojeni zejména s ekonomickou a sociální situací.

To znamená, že úbytek hlasů pro KSČM v posledních volbách je primárně důsledkem vnějších změn, tedy změn stranického systému, které souvisejí s nástupem nových populistických formací?  

Ještě je potřeba se vrátit také k té vnitřní dimenzi. Jak jsem už říkal, velmi dramaticky klesá počet členů a jejich věk. Průměrný věk členů KSČM by měl být podle mých propočtů přes osmdesát let. Odhaduji to s ohledem na data, která jsem získal někdy v roce 2012. Tehdy to bylo asi 77 let. Proč o tom mluvím? Kromě toho, že roste průměrný věk členů KSČM, strana čelí také jejich úbytku. Jedná se o pět až šest procent členů za rok. Dneska jich je okolo čtyřiceti tisíc.

Má to několik závažných efektů. A u KSČM je dobře vidět, jak je v demokratických systémech důležité disponovat masou lidí, lidským potenciálem, masou aktivistů a straníků, kteří soustavně politicky pracují napříč celou zemí včetně malých měst a obcí. To komunistická strana vždycky dokázala. No, a právě úbytek straníků způsobuje, že jí dramaticky klesá počet základních organizací. Jinak řečeno, lidská infrastruktura, která vytvářela přirozené podhoubí komunistických voličů, mizí. Důsledkem je, že se strana stahuje na místní úrovni často z veřejného prostoru. Je to dramatický důsledek stárnutí, respektive mizení členské základny.

To je interní příčina úbytku voličů. A pak je tu ta externí, o které jsme už mluvili. Přestože tady byly okamžiky, kdy si KSČM nemohla monopolizovat protestní hlasy, v zásadě platí, že většinu z nich měla až do nástupu Babiše téměř jistou. Avšak právě v momentě, kdy přichází hnutí ANO, tento jejich monopol na roli jediného oponenta nebo vyzyvatele polistopadového režimu končí. Andrej Babiš v podstatě zničil tuto jejich superioritu, tuto exkluzivitu protestního hráče. Jinou věcí pochopitelně je, že voličská základna a motivace lidí, kteří ho volí, jsou podstatně širší.

A lze v tomto ohledu říct, že komunisté doplácejí podobně jako ČSSD a ODS na to, že je to také tradiční politická strana?

Jistě, v jistém ohledu platí, že jsou komunisté velmi konzervativní součástí systému. A především pro ty voliče, kteří je nevolili z ideologických důvodů, se stali po nástupu nových protestních stran přece jen méně přitažlivou alternativou.

Vojtěch Filip a jeho vedení na tyto změny zareagoval tak, že KSČM uvažuje poprvé téměř po třiceti letech, že se bude nějakým způsobem podílet na vládnutí. Jak tuto reakci na celkovou proměnu politického terénu hodnotíte?

Předně. Nejsem si jistý, že jde o nějaké novum ve strategii KSČM. Myslím si, že pokud by už v minulých letech existovali adekvátní političtí aktéři a přišli s podobnou nabídkou jako Andrej Babiš, komunisté by s tím neměli nejmenší problém. Naopak. Komunistická strana usiluje o vlastní legitimizaci. Je to jeden z hlavních cílů, který má. A jaký větší symbol legitimizace komunistického hnutí si můžeme představit, než podíl na vládnutí? To bylo jejich cílem vždycky. A tím, že jsou nyní zahrnuti do vládní hry, tohoto cíle definitivně dosahují.

Avšak něco jiného je o to usilovat poté, co uspějete ve volbách, jako třeba v roce 2002, a něco jiného poté, co utrpíte vůbec největší porážku…

Ano, to je fakt. Avšak na druhou stranu: co jiného může stávající vedení nabídnout s perspektivou blížícího se sjezdu nejen straníkům, ale i voličům, než to, že bude mít KSČM konečně po letech možnost podílet se nějakým způsobem na řízení státu. Je to smysl politiky, smysl politické strany. Zúčastnit se voleb, uspět v nich, a podílet se na moci. A neplatí to jen pro komunisty, ale pro každou politickou stranu. A zároveň platí, že to nemusí být motivováno pouze tím, že se blíží sjezd, je to totiž daleko spíše vyvrcholením nějakého dlouhodobého úsilí komunistické strany.

Faktem ale také je, že KSČM – chce-li zůstat dlouhodobě relevantní stranou - musí něco změnit. A ta strana si to evidentně uvědomuje, i uvnitř lze vypozorovat – alespoň teď před sjezdem – jistou dynamiku. Ostatně do vedení kandiduje okolo třiceti lidí. Přitom vůbec nelze vyloučit, že se předsedou stane Josef Skála, tedy reprezentant konzervativního nebo dokonce jakéhosi neostalinistického proudu. Co na to říkáte?

V souvislosti s Josefem Skálou mne napadá, že jsme poprvé mohli zaznamenat jakési ostřejší konflikty uvnitř KSČM. Byl to právě Skála, kdo se veřejně začal jako jeden z prvních vymezovat nejen vůči liberálům, jako je Jiří Dolejš, ale také vůči předsedovi Vojtěchu Filipovi. Je to od časů konfliktů grebeníčkovského a reformního křídla z první poloviny 90. let vůbec poprvé, kdy jsou ze strany slyšet nějaké konkurenční nebo disonantní hlasy.

Ony tam pochopitelně byly vždycky, ale nikdy předtím se nedostaly na veřejnost. Možná se tak v pozměněné konstelaci vracíme k latentnímu konfliktu, který uvnitř komunistické strany vždycky byl, tedy ke konfliktu mezi řekněme pragmatiky a podstatně ideologičtěji vyhraněným proudem. Jako bychom se vraceli nazpátek – vidíme velmi podobný střet, který KSČM výrazně ovlivňoval na začátku 90. let minulého století.

I tehdy totiž to neokomunistické či rigidně marxistické křídlo, tedy křídlo, které je výrazněji více antisystémové, tvrdilo, že si strana musí uchovat svoji politickou identitu. Mysleli tím co nejméně změn oproti naturelu předlistopadové KSČ. Je to tendence, jejímž reprezentantem je dneska právě Skála.

Vůbec si ale nejsem jistý, zda jde o adekvátní reakci strany na volební propad. Pokud převáží uvnitř strany hlasy, dle kterých se dosavadní dlouholeté vedení nedokázalo prezentovat jako jednoznačný, přísný a konfliktní vyzyvatel aktuálního politického uspořádání, nemusí to znamenat, že se voliči ke straně vrátí. Neboť to nemusí být ten důvod, kvůli kterému od KSČM odešli. Anebo jinak: nejsem si jistý, že pokud by tento proud stranu ovládl, že by to znamenalo návrat voličů, kteří stranu opustili.

Z jednoduchého důvodu: domnívám se, že starokomunistická část elektorátu, tj. ta, která od KSČM očekává velmi silný ideologický náboj, důraznou doktrinální oponenturu, straně zůstala. Jsou to ti, kteří ji volí pořád. Od ní naopak odešli lidé, kteří měli jiné motivace k volbě komunistické strany. Patrně pro ně už není nabídka KSČM osobnostně přitažlivá a zároveň je pro ně z nějakých důvodů Andrej Babiš věrohodnější alternativou.

Mám za to, že předpokladem toho, že se KSČM vzpamatuje, není nikoli nějaký ideologický úkrok, nýbrž věc, kterou neovlivní. Záviset to bude daleko spíše na tom, zda se Andreji Babišovi bude i nadále dařit nasávat protestní hlasy. Přitom to nemusí trvat dlouho, a voliči se i od něj začnou odklánět, i jinde populistické formace dříve či později o protestní hlasy začaly přicházet. Obzvlášť pokud byly ve vládě, začala se jejich protestní etiketa po nějaké době rozmazávat. V každém případě je to věc, kterou komunisté příliš neovlivní.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Výsledky 1. kola voleb 2. kolo Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Dění a výsledky ve druhém kole senátních voleb vám přinášíme i v online přenosu>>>

Komunální volby 2018

Výsledky voleb Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Volby 2018 - Volební videa a bohaté galerie najdete na Blesk.cz>>>

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Většinu velkých měst získalo ANO, neovládlo ale Prahu. Významně ztratila ČSSD

Hnutí ANO získalo v letošních komunálních volbách nejvíce velkých měst. Ztratilo ale Prahu, kde vyhrála ODS před Piráty, ANO tam skončilo páté. V Brně, Ostravě a řadě dalších měst však zvítězilo. Významné ztráty zaznamenala sociální demokracie. V celé republice pak tradičně nejvíce zastupitelských křesel získala nejrůznější místní sdružení nezávislých kandidátů. Volební účast se pohybovala mírně nad 47 procenty, což je zhruba o tři procentní body víc než v roce 2014. Vyplývá to z údajů na volebním serveru.

Občanští demokraté sice v Praze vyhráli, ale mohou i tak skončit v opozici. O koalici chtějí totiž další subjekty, jež v hlavním městě uspěly - hnutí Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) - jednat s Piráty. Do pražského zastupitelstva se poprvé od roku 1990 nedostanou zástupci ČSSD a KSČM. Sociální demokraté nebudou poprvé od roku 1990 ani v zastupitelstvech některých dalších měst, kde dosud měli vliv na chod radnic. Platí to například pro Hradec Králové, Ústí nad Labem a Zlín.

ODS, která v Praze vyhrála komunální volby, získala v 65členném zastupitelstvu 14 mandátů. Druzí Piráti mají 13 mandátů stejně jako třetí Praha Sobě a čtvrtá koalice TOP 09 a STAN. Hnutí ANO, jež mělo v minulém období primátorku, v Praze skončilo na pátém místě. Bude mít 12 křesel.

Volby

V Brně vyhrálo hnutí ANO s 23,03 procenta voličů a v pětapadesátičlenném zastupitelstvu získalo 18 mandátů. Na druhém místě skončila ODS s podporou Svobodných s výsledkem 18,55 procenta, což znamená zisk 14 mandátů. Primátor a lídr ANO Petr Vokřál jednal už s jedničkou ODS Markétou Vaňkovou. Ani jeden spolupráci nevyloučil, ale ani ji nepotvrdil.

V Ostravě vyhrálo ANO s velkým náskokem. Získalo 32,72 procenta hlasů a 21 mandátů v zastupitelstvu, které má 55 členů. Na druhém místě skončilo hnutí Ostravak, volilo ho 11,49 procenta lidí a má sedm mandátů. Ostravský primátor a lídr vítězného hnutí ANO Tomáš Macura už před volbami tvrdil, že by uvítal pokračování nynější koalice s hnutím Ostravak, ODS a lidovci. Dnes ČTK řekl, že to platí.

ANO zvítězilo ve valné většině krajských měst, na prvním místě skončilo také v Plzni, Olomouci, Jihlavě, Hradci Králové, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích a Zlíně. V Liberci skončilo ANO druhé, vyhráli tam Starostové pro Liberecký kraj.

Link

Z dalších statutárních měst zvítězila například v Karviné a ve Frýdku-Místku ČSSD. V Třinci vyhrálo sdružení Osobnosti pro Třinec, v Kladně Volba pro Kladno a v Mostě hnutí ProMOST. Občanští demokraté zvítězili v Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi a Teplicích. ANO vyhrálo v Chomutově, Přerově, Prostějově, Havířově, Děčíně a Opavě.

Drahoš a Čunek se můžou smát, o Senát zápolí ODS s ANO. Rath s Paroubkem propadli>>>

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš označil výsledky v krajských a okresních městech za úspěch. ANO podle něj mění Česko k lepšímu. Pražský výsledek předseda ANO a premiér považuje za důsledek toho, jaké bylo působení zástupců hnutí v hlavním městě v uplynulých čtyřech letech. Neočekává, že by výsledek voleb ovlivnil fungování koaliční menšinové vlády ANO a ČSSD.

Podle předsedy ODS Petra Fialy občanští demokraté ve volbách jasně posílili a ukazuje se, že strana jde krok po kroku správným směrem. V příštích volbách do Poslanecké sněmovny by podle něj měla ODS bojovat o směřování Česka proti "levicovému hnutí ANO". Babiš předtím při hodnocení voleb levicovou orientaci svého hnutí odmítl a Fialu kvůli podobným vyjádřením kritizoval.

Link

Předseda ČSSD Jan Hamáček bere výsledek voleb jako signál, že se sociální demokracie už odrazila ode dna, na které dopadla v loňských sněmovních volbách. Úspěchy se dostavily tam, kde je strana konsolidovaná, řekl. Vyzdvihl výsledky v Karviné, Frýdku-Místku či Náchodě, naopak pro velká města chce hledat nová témata, za vhodné považuje dostupné bydlení.

Volby se podle komisí obešly bez větších problémů. V Ústeckém kraji ale policie přijala několik podnětů kvůli podezření z možného pokusu o ovlivnění voleb, všemi se zabývá. Kriminalisté zasahovali ve volebních místnostech v Ústí nad Labem a Bílině na Teplicku, podrobnosti ale zatím policie sdělovat nebude.

Sto třicet mega v hajzlu a Prahu nemáme. Komentář čtěte zde>>>

Po volbách už padají hlavy. Rezignovat se chystá místopředseda ČSSD Foldyna>>>

-1