Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Filip: Komunismus tady nikdy nebyl. Dohodu o toleranci budoucí vlády ještě nemáme hotovou

Filip: Komunismus tady nikdy nebyl. Dohodu o toleranci budoucí vlády ještě nemáme hotovou

KSČM s Andrejem Babišem nejedná pouze o toleranci menšinové vlády ANO a ČSSD, ale i o případné jednobarevné vládě, kterou by kromě KSČM podporovala také SPD. V rozhovoru pro INFO.CZ to říká předseda strany Vojtěch Filip. Odmítá přitom, že chtějí změnit zahraničně politickou orientaci země, současně ale kritizuje politiku euroatlantických zájmů. Podle něj mají totiž USA jiné priority, než Evropa. Podle něj by to měla být právě Evropa, kdo vytvoří v budoucnu vedle USA, Ruska a Číny čtvrtý pilíř světového multipolárního uspořádání. Pokud jde o komunismus, podle Filipa nikdy nikde neexistoval a neexistuje.

Začněme trochu ze široka. Co je to dneska vlastně komunismus?

Za prvé: komunismus tady – na celé zeměkouli – nikdy nebyl. Byly tady pokusy o sociálně spravedlivou společnost, které se nazývaly různě, socialismem, lidovou demokracií nebo reálným socialismem. Naše základní představa vychází ze stanov, z našeho základního dokumentu, a z politického programu z roku 1992. V něm se hovoří o sociálně spravedlivé společnosti, která dbá o práva občanů a dává jim možnost, aby se podíleli na správě státu.

Je asi zbytečné, abych tady teď citoval celou příslušnou pasáž, zdůraznit ale musím, že pokud jde o cestu současných komunistických stran ve světě, určitě není cestou zpět. Protože pokud ten pokus v minulosti nevyšel, naše marxistická filosofie, zejména dialektický a historický materialismus, nás učí, že pouze něco z vývoje zůstává. A první pokus zkrátka nebyl přijat, byl naopak po několika desetiletích odmítnut, a proto je potřeba hledat nové způsoby, jak sociálně spravedlivou společnost vytvořit. A na takové cestě se právě nacházíme.

Jedna z mnoha původních komunistických tezí hovořila o třídním boji. Je pořád součástí vaší výbavy?

Jistě. To existuje. Jsou tady velké skupiny lidí, které se liší svým vztahem k výrobním prostředkům a samozřejmě nemají totožné zájmy. Zda to budeme nazývat třídním bojem, konvergencí či divergencí, je teoretická otázka. Avšak rozdílné zájmy vlastníků a nevlastníků výrobních prostředků existují, to nelze zpochybnit. A vůbec to není třeba vykládat podle marxistické teorie, prostě to tak je. Řekne vám to každý sociolog. A je samozřejmě otázka, jakým způsobem chceme jejich spory řešit. Jinak řečeno, je otázka, zda je budeme řešit způsobem, který odpovídá 19., 20., anebo už 21. století. A v této souvislosti musím připomenout, že teorie o ozbrojeném konfliktu je překonána.

Dokonce je překonána i československou historií. Samozřejmě se i dneska tyto konflikty ve světě projevují, a tudíž se vedou lokální války, na druhou stranu se ale také řada konfliktů řeší diplomatickou cestou, anebo cestou voleb. A 21. století ukáže, zda se propadneme o sto nebo dvě stě let zpátky, a povede se opět ozbrojený boj, anebo zda uznají ti, kteří mají jiný vztah k výrobním prostředkům, na mysli mám především nadnárodní koncerny, že lidé chtějí něco jiného, zda budou schopni slevit ze svých nároků a uznat nároky těch druhých.

Mluvil jste o něčem podobném s Andrejem Babišem?

Toto s ním neřeším. My spolu nediskutujeme o teoretických nebo filosofických věcech.

Na druhou stranu je fakt, že je to druhý nejbohatší člověk v České republice a vy s ním vyjednáváte dohodu o toleranci jeho vlády, a v tomto ohledu je otázka rozporných zájmů, o kterých jste hovořil, na místě…

To určitě. Protože KSČM zastupuje zájmy jiných obyvatel České republiky než hnutí ANO. Já ale nejednám s Andrejem Babišem jako s podnikatelem nebo vlastníkem výrobních prostředků, jednám s ním jako s vítězem voleb a předsedou politického hnutí, které volby vyhrálo. A nejsem z těch, kteří by se před jednáním uzavírali, protože jsem přesvědčený, že se případné rozpory mají řešit právě jednáním.

A proto s ním vyjednáváte o dohodě o toleranci vládě…

Jednáme o tom, jak má v České republice vzniknout vláda, která bude mít důvěru Poslanecké sněmovny. A zda to bude vláda jednobarevná, menšinová koaliční, nebo většinová. A my vzhledem k rozdílům v našich programech, a také s ohledem na volební výsledky, do vlády nechceme vstoupit. Jednáme tudíž o tom, že bychom ji tolerovali, umožnili její vznik.

Ta dohoda o toleranci je už hotová? Už jste ji vyjednali?

Ještě ne. Je stále předmětem jednání.

To znamená, že sociální demokraté spustili referendum, aniž by přesně věděli, co s hnutím ANO vyjednáte?

My ale neuzavíráme dohodu o koalici se sociální demokracií nebo s hnutím ANO. My jednáme s vítězem voleb o tom, že jsme ochotni tolerovat vznik a existenci vlády, byť menšinové, kterou bude tvořit buď hnutí ANO, anebo hnutí ANO a sociální demokracie.

Takže počítáte s oběma scénáři…

Já nevím, jak dopadne referendum v ČSSD. Sociální demokraté mohou rozhodnout, že do vlády nechtějí.

Tudíž jste připraveni i na variantu, že podpoříte jednobarevnou vládu hnutí ANO?

Ano. I to je předmětem našeho jednání.

Jsme podle vás ještě pořád parlamentní republikou?

No, někdy si připadám, že tady parlamentní demokracie zas tak příliš nefunguje. Řadu věcí tady spíše ovládají různé skupiny nátlaku, případně médiokracie.

Co tím máte na mysli?

Myslím tím to, že se tady vytváří veřejné mínění pomocí těch, kteří nenesou za rozhodování žádnou odpovědnost.

A to jsou třeba novináři?

Jsou to skupiny nátlaku. Například Rekonstrukce státu. Nikým nevolená skupina lidí, která tady určuje, co mají politické strany dělat. Přitom neprošli volbami. Copak to je v parlamentní demokracii, kde platí svobodná soutěž politických stran, možné? Podívejte se třeba na dvě stě let staré teoretické koncepty, které skupiny nátlaku popisují… Pro stát je to to nejnebezpečnější.

Já se vás ptám proto, že váš kolega Leo Luzar tento týden ve sněmovně prohlásil, že parlament tady není od toho, aby hodnotil přímo voleného prezidenta…

No to teda opravdu není. My jsme přímou volbu prezidenta nepodporovali, jsme pro to, aby Česká republika zůstala klasickou parlamentní demokracií, kde jsou to politické strany, kdo na základě svobodné soutěže vytváří ústavní instituce.

A tady se už od roku 1990 pravidelně odebírá politickým stranám jejich působnost. Postupně u nás zakořenila nepolitická politika, která se zde začala prosazovat v 90. letech minulého století, také kvůli nesmyslům, které tehdy někteří – včetně bývalého prezidenta Václava Havla – hlásali.

A tato nepolitická politika upírá politickým stranám, aby mohly rozhodovat. Přitom jsou to ony, kdo musí nést odpovědnost. Řada lidí, která nechce nést odpovědnost, a nechce se podřídit volbám, do voleb ani nevstupuje, přitom vznáší požadavky, které si nárokuje jako by za občany. My ale přitom neznáme počet občanů, který jejich požadavek vznáší.

Popírá to navíc jednu ze základních funkcí politických stran, a to poznávací. Poznávací funkce strany, ať už pravicové, levicové, liberální, konzervativní nebo socialistické, je součástí její činnosti. A spočívá v tom, že znám zájmy těch, které zastupuji. A je to zkrátka tak, že momentálně nikdo nedokáže nahradit činnost politických stran. A platí to i o přímé demokracii.

Mám dojem, že mluvíte skoro jako Václav Klaus v dobách své největší slávy, když brojil proti občanské společnosti…

Ale já nejsem proti občanské společnosti. A co je na tom divného, že mluvím podobně jako Václav Klaus? Politické strany jsou jak solidaristické, levicové, tak individualistické, konzervativní. A to, že odrážejí nebo představují nějaký dlouhodobý vývoj společnosti, přece není špatně. A pokud existuje ústavní princip svobodné soutěže politických stran, tak je velmi nezdravé a nepatřičné, aby jejich činnost nahrazoval aktivismus.

Navíc mnohdy jednorázový aktivismus, který nemá nic společného s dlouhodobým vývojem společnosti. To ale neznamená, že jsem proti občanské společnosti. Naopak, vždyť občanská společnost tvoří něco mimo politický režim. Nemůže nahrazovat politické strany v jejich zákonodárné iniciativě. A pokud jde o Rekonstrukci státu, přesně toto je její ambicí. Je to skutečně velmi nebezpečná skupina nátlaku, která tady říká, co smíme a co nesmíme dělat. Přitom se nepodřídili volbám. A já se ptám, proč ti lidé nevstoupili jako Rekonstrukce státu do voleb? Protože by jim ti lidé hlasy nedali? To se toho báli?

Vraťme se k vyjednávání o vládě. KSČM předložila sedm podmínek, za kterých je ochotna vznik vlády tolerovat. Pojďme si je postupně probrat. První je růst minimální mzdy. Ten v programovém prohlášení je, i když – řekl bych – vcelku vágně…

Tak nám to stačí. Ten náš bod se přesně jmenoval Čtyřletý plán trvalého růstu minimální mzdy. Přitom existují jenom dva prostředky, dva způsoby, jak v tržní ekonomice zvyšovat mzdu i v soukromém sektoru. A to je růst minimální mzdy a měnová politika. Proto také odmítáme euro, udržení koruny je předpoklad toho, abychom mohli vytvářet prostředí pro české podnikatele, kdy bychom byli schopni při evropských cenách, které jsou v České republice, dosáhnout – nikoli hned, ale postupně – také evropských mezd.

Další podmínkou byla valorizace důchodů…

Valorizace důchodů tam je Není možné nechat penzisty a další skupiny obyvatel v situaci, jako tady byli za Topolánkovy nebo Nečasovy vlády, kdy rozličné sociální dávky nejen stagnovaly, ale šly také dolů. Lidé se začali vinou těchto vlád ocitat v sociální nouzi a nakonec se zvyšoval i počet těch, kteří pracovali a zároveň byli závislí na sociálních dávkách. A ten, kdo pracuje, si přece musí vydělat na základní životní potřeby. Na to, aby měl kde bydlet, měl co jíst, a co si oblékat. A má právo také na odpočinek po práci, to znamená na nějakou dovolenou. A to ty mzdy nezajišťovaly. A sociální dávky už vůbec ne.

Když už mluvíte o sociálních dávkách, nevadí vám, že jejich vyplácení programové prohlášení podmiňuje veřejně prospěšnými pracemi?

Nevadí, protože mi nejsme stranou sociálních dávek, my jsme stranou práce. My chceme, aby lidé měli jako své základní životní právo, právo na práci.

Další podmínkou je ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou…

Ano, to je otázka nejen lithia, ale také toho, jak se zachází například s uhlím. Copak je normální, když stát prodá své přírodní zdroje, nechá je – promiňte mi – vykrádat zahraničními společnostmi? Podívejte se například na OKD a působení pana Bakaly, na vývoz jejich zisku… A pokud srovnáme manažerské řízení privátní společnosti, manažerů pana Bakaly, které bylo v mínusu a šlo do konkursu, a nyní manažerské působení státního podniku, který je v zisku, tak se musím ptát, kde to jsme.

I proto jsme přesvědčení, že přírodní zdroje mají být v rukou státu a spravovat je mají státní podniky, to znamená, že je má stát za jistých okolností také vykoupit. A pokud je budou i nadále spravovat privátní společnosti, tak tady musí být zákon - jako například na Slovensku – o konečném užitku. To znamená, že stát nesmí přijít o prostředky, které by měl, kdyby to dělal sám.

A v tomto ohledu jste s programovým prohlášením také spokojeni?

Náš minimální požadavek to zajišťuje. A jsme přesvědčení, že může v rámci programového prohlášení ještě dojít k posunu, který se týká především konkrétního zákonodárství.

Další bod je o podobném tématu: zvýšení podílu veřejného sektoru, pokud jde o hospodaření s vodou.

Ano. Voda je základní životní surovina. A Česká republika je v tomto ohledu ve složité situaci, protože od nás všechna voda odtéká. Jsme na rozvodí tří moří a musíme s vodou nakládat tak, abychom ji uchránili pro občany naší země. To znamená, že ji nemůžeme liberalisticky svěřovat zahraničním společnostem, nota bene ve chvíli, kdy mají správci vodohospodářských organizací možnost šahat lidem do peněženek. Co je vodné a stočné? I proto musí mít většinu vody ve vlastnictví stát.

Dostáváme se k posledním třem bodům. Všechny jsou podobně zásadní, jako voda. Pátým požadavkem KSČM je zdanění církevních restitucí. Budete mít sílu něco podobného prosadit?

Myslím, že je to věc, kterou můžeme prosadit. Minimálně hnutí ANO je pro. Sociální demokracie to v minulosti slíbila a nesplnila. A já se musím smát, když jim KDU-ČSL vyhrožuje, aby v této nehlasovali s námi, s hnutím ANO a případně s SPD. Vždyť sociální demokracie ztratila důvěru mnoha svých voličů právě ve chvíli, kdy nedodržela slib, že bude revidovat a případně i danit církevní restituce. Nevyslyšeli osmdesát procent obyvatel, kteří byli proti restitucím. A já jsem přesvědčený, že pokud se chce ČSSD vrátit k důvěryhodnosti, musí se na tom zdanění restitucí podílet.

A co námitka pravice, že je to protiústavní?

Je srandovní. Každý příjem je zdanitelný. Každý příjem. Když dostanete plnění od pojišťovny třeba po povodních nebo bouřkách, které vám poškodí dům, musíte odvést daň. Je to váš zdanitelný příjem.

Další bod: zastavení růstu cen bydlení a podpora výstavby obecních bytů?

Právo na bydlení považuji za základní lidské právo. A mám za to, že to nesmí být předmětem pouze bankovní operace. Stavební spoření je bankovní produkt. Hypotéka taktéž.

To znamená, že chcete hledat cestu, která se těmto bankovním produktům vyhne?

Chceme, aby veřejný sektor mohl nakládat s prostředky, které pomohou k výstavbě nových bytů. Obecní byty, družstevní byty. Aby lidé případně mohli na bydlení dostávat něco na způsob dotací a podobně. Je potřeba podporovat obce, aby stavěly byty. Musíme se vrátit k tomu, co se tady zrušilo a co bude skutečnou podporou výstavby bytů a nikoli bankovním produktem. Podpora bank nám zatím byty nestaví. A nájmy, ty se dnes pohybují na hraně vydírání.

Poslední podmínkou je kvalitní a dostupné zdravotnictví. Tam je to asi jasné…

Trváme na tom, aby se neprivatizovalo ve zdravotnictví, aby všeobecné zdravotní pojištění zajišťovalo zdravotní péči pro všechny občany. Chceme také například snížení zdravotních pojišťoven, stát jich určitě nepotřebuje několik.

Který z těch sedmi bodů je – pokud jde o nalezení shody s hnutím ANO – nejproblematičtější?

Myslím, že žádný.

Po nedávném jednání vedení KSČM jste ale vystoupil s tím, že máte problém s navyšováním zahraničních misí…

To je ale otázka rozpočtová.

Opravdu?

No tak my jsme věděli, že do vlády nemůžeme vstoupit, protože se neshodneme na daňových opatřeních a na zahraniční a bezpečnostní politice. Protože my jsme přesvědčení, že bezpečnostní architektura nemůže stát na NATO. Je to pozůstatek studené války, který nesnižuje bezpečnostní napětí, ba naopak ho někdy zvyšuje. Na tom se ale shodnout nemůžeme, a proto do té vlády nevstupujeme. Avšak v rámci té tolerance se tážeme, proč chce vláda utrácet peníze za navyšování vojenských misí, když to není potřeba.

Navíc máme obavu, že některé kroky mohou způsobit, že Česká republika nebude považována za stát, který respektuje mezinárodní právo. To se skládá z bilaterálních a multilaterálních smluv a z autoritativních rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. A pokud budeme jednat mimo takové rezoluce, jak budeme moct být považovány za stát, který respektuje mezinárodní právo?

A jak byste reagoval na námitku, že KSČM zpochybňuje polistopadovou zahraničně politickou orientaci země, že nás chcete vymanit ze západních struktur, a odvléct kamsi nedalo Putinova Ruska?

Že je hloupá. My přece musíme přispívat k tomu, aby měla Česká republika jako středoevropský stát nějaké zakotvení. Tímto zakotvení je referendem schválený vstup do Evropské unie. To také jako strana respektujeme. A Evropská unie musí být do budoucna jedním z hlavních pólů multipolárního světa. A zatím jím není. V tuto chvíli tvoří pevné body multipolárního světa USA, Rusko a Čína. To jsou tři stálí členové Rady bezpečnosti.


A vaši představou je, že Evropa bude čtvrtým?

A také, že budou další dva stálí členové Rady bezpečnosti, tedy Velká Británie a Francie, přispívat k tomu, aby byly respektovány rezoluce Rady bezpečnosti. Jak tomu ale mohu věřit, když se Velká Británie a Francie účastní vojenské akce USA proti Sýrii? Proti suverénnímu státu?

To ale přece není žádné směřování na východ, my bychom jenom chtěli, abychom byli zemí, která toto jednání odsoudí. Není to otázka spojeneckých závazků, ale suverénního rozhodování státu, který si váží mezinárodního práva. Promiňte mi to, ale ten zásah byl navíc z vojenského hlediska velký trapas. A pokud jde o mezinárodní právo, byl to akt agrese. Avšak USA, Velká Británie a Francie, které se akce zúčastnily, použily práva veta, a za agresi to nebylo označeno.

Pokud jde ale tedy o multipolární svět, vašim cílem je, aby jedním z jeho hlavních pólů byla Evropská unie?

Evropa. Neříkáme unie. Evropa si jako kontinent musí vytvořit vlastní politiku. Nemůže být závislá ani na USA, ani na Rusku, ani na Číně. Evropa má přece své vlastní ekonomické zájmy a Evropská unie by je měla umět přesně definovat. Nejtrapnější politikou mi připadá politika tzv. euroatlantických zájmů. Američané mají přece odlišné zájmy. A Evropská unie je největším konkurentem americké ekonomiky, což si Američané velmi dobře uvědomují.

Takže se jednoznačně hlásíte k projektu Evropské unie jako čtvrtého pólu nějakého příštího nebo budoucího světového uspořádání?

Ano, to je potřeba. Naše zájmy jsou přece mnohem bližší se zeměmi, jako je Rakousko, Slovensko nebo Německo, než s USA. Musíme fungovat tak, aby nebylo možné pomíjet Evropu.

Pokud bychom se opět vrátili k vyjednávání o vládě. V tomto asi nakonec shodu s Andrejem Babišem také najdete?

Pokud bude sledovat český národní zájem a zájem Evropy, jejíž jsme součástí, tak si myslím, že ji nakonec najdeme.

Dalším vaším požadavkem je personální zastoupení v rozličných státních firmách a podnicích. Jak přesně ten požadavek zní?

Toto vychází zase z toho, že odmítám už zmíněnou nepolitickou politiku. Pokud má politická scéna garantovat, že státní nebo veřejné podniky budou pod kontrolou veřejnosti, tak v zastupitelské demokracii musí politické strany právo vstupu do těch podniků. To není otázka toho, že to chce KSČM. Já to chci pro všechny.

Já chci, aby tam mohly vstoupit politické strany. Aby měly vliv a informace o tom, jak ty podniky a jejich managment fungují. Buď prostě budeme respektovat politický režim, a pak musejí mít politické strany právo v těch podnicích něco vykonávat, anebo to právo nemají, pak po nich ale nemůžete chtít, aby za ně nesly odpovědnost.

Kolik těch míst požadujete?

Ne, tak to není. Nijak jsme to nespecifikovali. My jsme dlouhou dobu prosazovali, aby tady platilo poměrné zastoupení. To od roku 1993 v Poslanecké sněmovně neplatilo. Vítěz bral vše. Změnilo se to až roku 2002, kdy jsme to prosadili. Politické strany začaly respektovat princip, který odpovídá výsledkům voleb.


A tento princip má být aplikován, i pokud jde o státní podniky?

Ano, i pro státní podniky. Jako to je ve VZP. A podívejte se, dokud tam politické strany nesměly, byla v červených číslech. A teď je v černých. Ne že by nebylo co zlepšovat, to lze vždycky, ale nejsme v těch problémech, které tady setrvale byly. A bylo těžké prosadit, aby tam politické strany měly své zástupce. A ti lidé za to neberou nic, navíc tam politické strany nemusí vysílat třeba poslance, ale své experty.

A v tom shodu také najdete?

Zatím v tom shodu nemáme. My to ale prosazujeme a budeme to prosazovat i nadále. Protože jsme přesvědčeni, že je to součástí zdravého politického režimu. Součástí systému fungování státu. Jakmile máme nést odpovědnost, není možné, abychom do toho nesměli vstoupit.

Už jsme se toho dotkli, ale přece: pokud si ČSSD v referendu odhlasuje, že do vlády nejde, bude asi nejpravděpodobnější variantou vznik vlády, kterou by tolerovali nejen komunisté, ale také SPD…

To by potom nezáleželo jenom na nás, ale také na tom třetím subjektu.

A vám by, jako komunistům nevadilo, že tím třetím subjektem nebude řekněme umírněná levicová strana, ale formace, kterou lze označit ne-li za krajně pravicovou, tak za mnohdy xenofobní a rasistickou?

Musím říct, že s SPD máme mnohem menší programovou shodu než s ČSSD. Takže by to bylo určitě složitější. Ale není nakonec více moji povinností přispět k tomu, aby Česká republika měla stabilní vládu, než abych vyvolával předčasné volby? Tak si já pokládám otázku. Takže pokud je to možná varianta, tak musím říct ano, jsem na ní připraven.

Že to nebude pro toho nebo onoho komfortní, to je pravda. Na druhou stranu nás lidé nevolili proto, abychom se spolu každou chvíli hádali a těm lidem nic nepřinesli. Jsem přesvědčen, že máme využít všechny možnosti, které jsou využitelné k tomu, abychom unesli svou odpovědnost a občanům předložili variantu vlády s důvěrou.

Jaký to je vlastně pocit, dovést stranu po téměř třiceti letech v opozici k podílu na moci?

Tak já myslím, že jsme největší úspěch zaznamenali v roce 2012 v krajských volbách, po kterých jsme dokázali v devíti krajích občanům ukázat, jak se děla poctivá správa země. Pokud jde o aktuální situaci, musím říct, že na centrální úrovni je to mnohem větší odpovědnost. Osobně mám podstatně silnější pocit odpovědnosti.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1