Historici boří národní mýty: Češi klidně bojovali za Rakousko a do legií je táhl návrat domů | info.cz

Články odjinud

Historici boří národní mýty: Češi klidně bojovali za Rakousko a do legií je táhl návrat domů

Čeští vojáci nastupovali do rakouské armády během 1. světové války celkem spořádaně, odpor byl spíše výjimečný. Do legií pak často vstupovali hlavně kvůli tomu, aby se co nejdříve dostali domů. O všeobecné volební právo se sice dlouhodobě bojovalo, že by ale zajímalo úplně všechny a automaticky se pak také k volbám vydali, rovněž není pravda. Stejně jako to, že by v 19. století všichni začali mluvit česky a přihlásili se k českému národu. To jsou jen některé z mýtů, které vyvrací nedávno vydané Dějiny Česka, za nimiž jako editoři stojí profesoři pražské filozofické fakulty Jan Klápště a Ivan Šedivý.

Pro hodně lidí patrně nebudou Dějiny Česka, vydané v prestižní edici Nakladatelství Lidové noviny Dějiny států, úplně příjemným čtením. Pokud bychom totiž měli najít jednu charakteristiku, která kapitoly pojednávající o českých zemích od časů Velké Moravy až téměř do současnosti spojuje, mohli bychom jmenovat snahu o demýtizaci našich národních dějin.

Vzhledem k tomu, že se v současnosti řada historických paralel používá v poslední době úplně nevhodně, často z neznalosti jejich původce, ale i adresátů, jimž jsou jeho slova určena, je to jen dobře.

„Prosím všechny politiky napříč spektrem, aby si zakázali přirovnávat každou druhou vládní bramboračku k Únoru 1948. Pomalu se z něj stává mýtický totem 20. století. Pro tato přirovnání vám chybí trocha té války předtím, špetka Stalina a pár deka Gottwalda….,“ napsal tento týden na Twitter historik a bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík.

To si evidentně uvědomili i autoři, k nimž vedle zmíněných profesorů patří třeba i legendy oboru jako je Josef Žemlička, Petr Sommer, František Šmahel či Jiří Štaif, ale již i naplno etablovaní historici střední generace, například Martin Nodl, Marie Šedivá Koldinská, Vít Smetana či současný děkan pražské filozofické fakulty Michal Pullmann.

Do dějin patří všechno

Je tak skvělé, že nyní můžeme sáhnout po další knize, v níž se zrcadlí i tato obecná věta editorů z jejího úvodu: „Součástí dějin je vše, dobré i špatné: „sametová revoluce“, „normalizace“, i pankrácká sekyrárna, Jan Hus i Emil Hácha, Jan Žižka, Václav Radecký i Ludvík Svoboda, Přemysl Pitter i Klement Gottwald, Mnichov i bitva u Chlumce.“ Stejně jako to, že: „Zavrhli jsme snad již iluzi, že to, co otevřená společnost potřebuje, jsou univerzální, provždy platné dějiny.“ (str. 9)

Mnichov 38Mnichov 38autor: INFO.CZ

Kniha je tak podle jejích autorů hlavně jakousi pozvánkou k diskuzi, což se daří zejména v případě dějin 19. a 20. století. Při četbě kapitoly Nástup mas. České země v letech 1890-1920 od Rudolfa Kučery se pak člověk neubrání dojmu, jak podobná je doba, v níž žijeme, té na na přelomu předminulého a minulého století. Tehdy lidem život doslova proměnila technika, všechno se zrychlilo, zmodernizovalo a zatímco pro jedny tím i zjednodušilo, pro druhé se to naopak stalo daleko složitějším.

„Ne náhodou se jedním z nejrozšířenějších obchodních artiklů konce 19. století staly kapesní hodinky a jednou z nejčastějších lékařských diagnóz neurastenie. Bez masově rozšířených hodinek by fungování moderních městských společností, vázané na dochvilnost a přesný rytmus, nebylo představitelné a právě tyto prvky pro řadu lidí znamenaly příliš nových impulzů, jež nezřídka ústily až v lehčí nervové poruchy. Mezi zcela nové profese se tak zařadil psychoterapeut a psychiatr,“ píše v knize Rudolf Kučera (str. 191)

Poprvé naplno došlo i ke generačním střetům v současném slova smyslu spojeným i se stále častějším přesunem lidí do měst, které představovaly nový svět, kde bylo možné skoro všechno. Dokonale uspět, ale rovněž naprosto propadnout a dostat se tak na dno sociálního žebříčku. Znovu se tu objevuje i střet „českého“ a „německého“, antisemitismus i pocit, že veřejný život není pro každého a je přece jen rozumnější zůstat v pozadí. 

INFOGRAFIKA DNE: Proces se SlánskýmINFOGRAFIKA DNE: Proces se Slánskýmautor: INFO.CZ

Žijeme v historických mýtech

To pravé sundávání klapek z očí ale nastupuje až se začátkem 20. století. „Většina česky mluvících vojáků tedy zůstala věrná habsburské armádě až do konečného kolapsu celého státu na podzim 1918 a sdílela válečnou zkušenost se svými německy či jinak mluvícími spolubojovníky,“ dočteme se ve výše jmenované kapitole (str. 205-206).

Dále se pak Jakub Rákosník podivuje třeba nad tím, proč tolik lidí tak glorifikuje období první republiky: „Tento mimořádně optimistický obraz můžeme chápat jako paradoxní přinejmenším ze tří důvodů: za prvé, v paměti evropských národů není obvyklé takto pozitivní vnímání nestabilního meziválečného období, v němž vzpomínání na „skvělá dvacátá léta“ (americká dekáda roaring twenties) byla překryta pamětí na mizérii velké hospodářské krize. Za druhé, bylo to naopak právě negativní bezprostřední vzpomínání na první republiku, které vedle dalšího vytvořilo po roce 1945 shodu mezi stranami Národní fronty, že cesta k nějaké podobě socialistické společnosti bude žádoucí vývojovou trajektorií pro obnovené Československo. A za třetí, obraz meziválečného Československa jako ekonomicky vzkvétajícího ostrova demokracie a stability je příliš jednostrannou perspektivou, jež stěží obstojí v konfrontaci s kritickou historickou analýzou.“ (str. 216)

A podobným způsobem autoři pokračují i v dalších, historicky ještě složitějších obdobích.

České komplexy

Nejnovější kniha o dějinách českých zemí tak samozřejmě nezůstává, zvláště pokud jde o moderní dějiny, u pouhé faktografie. Spíše naopak, velmi často ji záměrně opomíjí. Pokud by se tak chtěl někdo seznámit opravdu podrobně zejména s dějinami 20. století, zkrátka si tak nějak zopakovat středoškolský dějepis, nebo dokonce dohnat znalosti z něj, nejsou Dějiny Česka tím nejvhodnějším čtením.

Pražské jaro – časová osaPražské jaro – časová osaautor: Info.cz

Naopak i jen pro trochu poučené čtenáře, kteří se v jednotlivých historických epochách alespoň základně orientují a nepotřebuje ledacos dopodrobna vysvětlovat, jsou ale tím nejlepším, co je v daném žánru v současnosti k dostání. Čeští historici si totiž ještě příliš neosvojili moderní metody, které i k vysvětlení velkých a politických dějin stále častěji překračují hranice jednotlivých věd. Naštěstí to ale není případ přírůstku edice Dějiny států, která nyní čítá již přes 80 titulů.

I díky tomu se na zhruba 300 stranách daří podat celistvý obrázek o historii nejen zdejšího území, ale i českého národa a jeho neustálých a opakujících se problémech i komplexech.


Citováno podle: Klápště, Jan, Šedivý, Ivan (eds.), Dějiny Česka, NLN, Praha 2019.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud