Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

I dřív byly volby, parlament, vláda. Rozhodovala ale KSČ. Za Babiše je to obdobné, říká Kalousek

I dřív byly volby, parlament, vláda. Rozhodovala ale KSČ. Za Babiše je to obdobné, říká Kalousek

Podle Miroslava Kalouska z TOP 09 byly dva měsíce vlády Andreje Babiše promarněným časem. Vláda podle něj v podstatě nemá žádný program, a i kdyby nějaký měla, tak ho nebere vážně. „Jejich program je to, o čem se ráno rozhodne Andrej Babiš, že bude realizovat.“ I tak je podle jeho slov situace vážná, neváhá ji dokonce přirovnávat k předlistopadovému období. „I za komunismu jsme měli parlament, vládu a volby. Akorát se rozhodovalo na ÚV KSČ, případně v Moskvě. A nám hrozí něco na podobný způsob. Budeme mít sice parlament a vládu, ve skutečnosti se bude ale rozhodovat v Agrofertu a někdy v Moskvě,“ myslí si a dodává: „Děkuju pěkně, nechci.“

Tento týden to byly dva měsíce, co prezident Miloš Zeman jmenoval vládu Andreje Babiše. Jak byste jako jeden z lídrů opozičních stran zhodnotil její působení?

Jako promarněný čas. Celé dva měsíce neudělal vítěz voleb nic pro to, aby mohl sestavit vládu s většinovou podporou v Poslanecké sněmovně. Ať už většinovou nebo menšinovou vládu. Celé ty dva měsíce vítěz voleb – a zdůrazňuji, že má právo vládnout, voliči tak zkrátka rozhodli – namísto toho, aby se poctivě snažil sestavit vládu s nějakým mandátem dolní komory, tak si myslí, že když dostal třicet procent hlasů, tak má právo vládnout sám. A ten, kdo mu v tom chce bránit, tak mu rozkopává bábovičky. Ale třicet procent hlasů ještě nepředpokládá vládu většiny. K tomu musí sehnat partnery, se kterými bude seriózně jednat, což je věc, kterou zatím neudělal. Proto to byly promarněné dva měsíce.

Faktem je, že v minulosti vždycky politické strany, které se chystaly spolu vládnout, sestavily expertní týmy a ty hledaly programový průnik v jednotlivých resortech nebo programových oblastech…

Ten postup, jak sestavit většinovou vládu, je poměrně standardní a poměrně otevřený. Andrej Babiš se rozhodl, že to bude dělat jinak, což by nebylo nic proti ničemu, kdyby to opravdu nějak dělal a vedlo to k cíli. Ale on doopravdy žádná seriózní jednání o většinové vládě nevede. Což je samozřejmě trošku problém, protože země nějakou vládu potřebuje.

A pokud on říká, že je úplně jedno, zda vláda důvěru má nebo nemá, neboť je důležité, že bude pracovat pro lidi, tak je třeba říct, že vláda, která nemá důvěru, nemůže pracovat pro lidi. To je protimluv. Vláda, která nemá důvěru, musí odejít a musí přijít nějaká jiná, která důvěru získá, aby mohla vládnout pro lidi. Tento moment on moc nechápe, stejně jako pan prezident. Oni ho tedy chápou oba dva, ale tak nějak cudně ho překračují a spolu s nimi bohužel i výrazná část veřejnosti.

Předkládá a schvaluje vláda vůbec nějaké vlastní zákony, anebo vládne čistě administrativně?

Oni v podstatě žádný program nemají, a i kdyby nějaký měli, tak ho neberou vážně. Jejich program je to, o čem se ráno rozhodne Andrej Babiš, že bude realizovat anebo to, v čem změní svůj dosavadní postoj. Dobře víte, že předseda hnutí ANO je schopen změnit svůj postoj o 180 stupňů třeba třikrát. To se pak špatně píše střednědobý program vlády.

Tudíž nenapsali program, ale něco na způsob smíšené bonboniéry - komu chutná nugát, ten ho tam najde, komu chutná kokoska, tak ji tam taky najde. Ve skutečnosti je to ale nerealizovatelné, protože se to nemůže vejít do rozpočtového rámce. S tím si ale oni také žádný problém nedělají, protože si nemyslí, že by ten program měli realizovat. Napsali do něj zkrátka jen nějaká šidítka pro všechny strany, od komunistů po ODS a říkají: „Teď nám podepište bianco šek na vládnutí, protože my chceme pracovat pro lidi.“ Dalším stupněm by byl už jenom zmocňovací zákon.

Jak dlouho může tato fáze podivného vládnutí trvat?  

Já tomu říkám bezčasí. A toto bezčasí je možné a udržitelné jenom proto, že na Hradě sedí osoba, která to toleruje. Víte, česká Ústava předpokládá odpovědné jednání, když ne státníků, tak aspoň odpovědných politiků. Předpokládá také jisté samočistící schopnosti uvnitř jednotlivých stran a jejich soutěž, která tvoří rámec demokratické politiky. Tady mají ale premiér a prezident odpovědnost jenom vůči sobě a své touze po moci a v hnutí ANO nejsou žádné samočistící mechanizmy. Pokud by tam byly, nemohl by v jejím čele stát registrovaný „estébák“ a dotační podvodník. To by si prostě žádná demokratická strana nemohla dovolit. No a protože tu absentují tyto pocity odpovědnosti, je toto bezčasí možné.

Někteří kritici tradičním politickým stranám a jejich lídrům vyčítají, že ihned po volbách trvali na principiálním postoji a odmítali vládnout s hnutím ANO. Podle nich totiž vlastně vyklidili prostor, který pak mohl Babiš pohodlně obsadit. Co na tyto názory říkáte? Neudělali jste po volbách chybu?

Tyto názory znám a respektuji je. My nejsme v situaci, kdy před sebou máme nějaké dobré řešení. V tuto chvíli žádné dobré řešení naší politické situace neexistuje. Také respektuji všechny, kteří spekulují o všech různých variantách. Nijak je neodsuzuji. Ale těm, kteří tvrdí, co říkáte, já říkám apoštolové „nechumelismu“. Protože to jsou novináři, kteří celé ty roky, kdy se tady koncentrovala neuvěřitelná moc, politická, ekonomická, mediální, tak pořád psali, že se vlastně nic neděje. Že demokratické procesy jsou zachovány a že se nechumelí.

Ono se ale chumelilo, protože demokracie a svoboda každého z nás stojí a padá s dělením moci. V okamžiku, kdy se moc nedělí, v okamžiku, kdy je někdo schopen určovat si pravidla, podle kterých se řídí on i jeho konkurenti, aby rozhodoval o tom, na koho budou tato pravidla aplikována více a na koho méně a současně, aby rozhodoval o tom, jak se o tom bude referovat v médiích, tak se ty demokratické procesy a mechanismy stávají spíše formálními.

Řeknu primitivní příklad, aby si to dokázal každý představit - každý, kdo měl sourozence a maminka uvařila talíř krupicové kaše a pak ho nestejnoměrně posypala tehdy vzácným kakaem, tak zná to železné pravidlo, podle kterého jeden sourozenec ten talíř rozdělil a ten druhý si mohl vybrat svoji půlku. Tak tohle my teď nemáme. On ten talíř rozděluje, vybírá si, kterou část si vezme a současně má nástroje k tomu, aby vás usměrnil v případě, že by se vám to nelíbilo.

Je to daleko větší problém, než skutečnost, že je estébák a dotační podvodník. Je to totiž koncentrace moci, která je v přímém rozporu s klíčovou zásadou demokracie, tedy s dělením moci, se systémem brzd a protiváh. No a každá demokratická strana se musí rozhodnout, jestli chce toto legitimizovat a dělat u toho stafáž. Podílet se na tom „nechumelismu“ a říkat: „Vždyť se nic neděje, vždyť máme parlament, vždyť máme vládu nebo volby. Tak o co jde, všechno je v pořádku.“

Na to odpovídám - i za komunismu jsme měli parlament, vládu a volby. Akorát se rozhodovalo na ÚV KSČ, případně v Moskvě. A nám hrozí něco na podobný způsob. Budeme mít sice parlament a vládu, ve skutečnosti se bude ale rozhodovat v Agrofertu a někdy v Moskvě. Děkuju pěkně, nechci. A rozhodně si nepřeji, aby strana, kterou jsem založil, toto jakýmkoli způsobem legitimizovala.

Alternativní a zbývající varianta – pokud tedy nikdo neustoupí – je ale aliance Babiše s komunisty a Okamurou…

To je samozřejmě velmi ošklivá představa. Nicméně stále je v demokratickém procesu potřeba respektovat, že tak rozhodli voliči. Ano, tyto strany spolu můžou vytvořit většinu a mohou spolu vládnout. Je to odpovědnost každého, kdo se pro takovou variantu rozhodne.

Jak se tedy mohou tradiční politické strany podle vás bránit?

Je to běh na dlouhou trať. Poprvé jsem to ale formuloval už v roce 2016 a stále na tom trvám. Celé roky, co jsem v politice, jsem jako konzervativní pravicový politik sváděl zápas na ose levice-pravice a byl to také dlouhá léta ten rozhodující ideový střet. Naivně jsme si totiž mysleli, že jsou některé samozřejmé, že o ně již tudíž není potřeba ten zápas svádět.

Byla to naše vlastní hloupost. Dnes, jakkoli i nadále setrvávám na konzervativních hodnotách, ale tvrdím, že ten hlavní zápas se odehrává na ose východ-západ. Tam je otázka budoucnosti a perspektiv našich dětí a vnuků. A tam je potřeba být schopen se dohodnout a bojovat za to, že jsme demokracie, která patří na západ. Je proto potřeba překlenout řadu překážek, které by jindy byly kruciální, ale tváří v tvář naší dnešní situaci jsou marginální. Protože dneska je potřeba zastavit toho Turka před Vídní.

Proto jsem už v roce 2016 říkal, že je potřeba zakopat celou řadu možná i bolavých osobních příkopů a spojit všechny demokratické síly k tomu, abychom patřili mezi plnohodnotné demokracie. Myslím si to stále a je to koneckonců jedním z důvodů, proč jsem nekandidoval na předsedu TOP 09. Nechtěl jsem, aby moje jméno, tedy mimo jiné jméno bývalého předsedy KDU-ČSL, bylo jakoukoli překážkou. A stále doufám, že k něčemu takovému dojde. Pokud se mě tedy ptáte, co mohou demokratické strany dělat, odpovídám jediné - spojit se a nedovolit to.

Logicky se musím zeptat, zda budete podobnou strategii prosazovat směrem k podzimním senátním a komunálním volbám?

To už je otázka na předsedu TOP 09. Osobně k tomu ale mohu říct, že si uvědomuji animozitu, kterou může KDU-ČSL cítit ke svému bývalému předsedovi a nechtěl jsem proto naši případnou spolupráci zatěžovat. Domnívám se ale, že je nejen pro senátní volby klíčové, aby se tyto strany vzájemně podpořily. Týkat by se to mělo také kandidátek do statutárních měst, za rok nás zase čekají velmi důležité volby evropské. Byť jsou pokládány za volby druhé kategorie, tak v zemích, jako jsme my, kde se zcela vážně začíná mluvit o možnosti referenda o vystoupení z Evropské unie, je pokládám za velmi důležité volby.

V tuto chvíli jsou součástí frakce evropské lidové strany, tedy nejsilnější frakce Evropského parlamentu, tři poslanci TOP 09, jeden poslanec STAN a tři KDU-ČSL. A bylo by absurdní, ani naši partneři a přátelé by tomu moc nerozuměli, pokud bychom v této situaci do takto důležitých voleb kandidovali proti sobě. Měli bychom podle mého názoru naopak kandidovat na jedné kandidátce. A byť jsou mezi námi značné rozdíly, tak jsem přesvědčený, že tyto tři subjekty chtějí patřit do jádra Evropské unie a jednoznačně se nechtějí probudit na Rudém náměstí.

A proto by do Evropského parlamentu měly kandidovat společně. Ale nemluvím o integraci těchto subjektů, to vůbec není potřeba, mluvím o společném postupu a společné kandidátce.

Tento týden ve veřejném prostoru rezonovaly dvě zprávy - kauza údajné spolupráce Andreje Babiše s StB a exekuce. Podle posledních čísel čelí exekuci téměř deset procent lidí starších patnácti let. Co obě tyto informace vypovídají o současném Česku?

Zpráva číslo jedna je, že jsme se nedokázali vypořádat s minulostí. Neumím si představit, že by se v Německu, které prožilo kratší, ale stejně děsivou minulost jako my, mohl bývalý agent gestapa ucházet o post předsedy vlády. I když třeba nikdy nikomu neublížil. Pan ministr školství Plaga říká, že nechce paušalizovat. Ani já nechci paušalizovat, zajisté bylo mnoho agentů gestapa, kteří nikomu neublížili, ale protože se identifikovali s tou hrůzou a byli ochotní ji pomáhat, tak by se neměli angažovat v politice a aspirovat na to, aby jim lidé dali důvěru.

U nás to ale jde. A to proto, že jsme si nikdy neodpověděli na otázku, jak se to mohlo stát. Máme sklony říkat, že nás zaprodaly velmoci a přitom to mnohdy byla naše vlastní oportunistická zbabělost. A protože si ji nechceme přiznat, tak jsme ochotni tolerovat bývalé estébáky ve veřejných pozicích. Něco to vypovídá o české společnosti, ostatně dějepis se v našich školách učí do roku 1945, pak už si nevíme rady s tím, jak se nám to mohlo stát. Což je obrovské riziko, protože když si na to neumíme odpovědět, tak se nám může stát, že to prožijeme podruhé.

Druhá zpráva, tedy exekuce, svědčí o velké míře finanční neodpovědnosti velké části české populace. Tvrdím to jako někdo, kdo ví, že byl nesmírně nepopulární tím, že neustále tvrdil, že všichni musí šetřit, nejenom stát, ale každý občan. Hodně to souvisí také s jistým pocitem rovnostářství: „Když si to mohl dovolit soused, mohu také. Prostě si na to půjčím.“ Je to velká osobní finanční neodpovědnost. Řeknu to natvrdo - finanční negramotnost.

A jsem zásadně proti tomu, řešit to návrhem pana ministra Pelikána, kde je nula. Chápu sice, že se s tím nějak pracovat musí, proces osobní insolvence je asi v řadě případů cesta správným směrem, ale nemůže tam být nula. Říct, že existuje proces nebo mechanismus, na jehož konci nemusím ze svého dluhu uhradit ani korunu, je obrovské morální riziko. Jsem zásadně proti a varuji před tím.

Hovoříte o selháních jednotlivců, bavíme se ale téměř o každém desátém člověkovi. Není to už přece jen systémová záležitost?

V čem systémová? Možná systémová v tom, že tady politici systémově vytvářejí neoprávněná očekávání. Pocit chudoby a bohatství nijak nezpochybňuji. Naprosto chápu, že je tady desetitisíce rodin, které žijí opravdu v tíživých podmínkách. Ale pořád to není něco, čemu se dá říct bída. Každý odpovědný člověk je schopen přežít i s minimem. Aniž by se zadlužoval způsobem, o kterém neví, jak splatí. Někdy je to velmi tvrdé, určitě jsem pro, abychom řešili sociální případy, avšak říkat, že je chybou systému, že si někdo musel půjčit na vánoční dárky nebo letní dovolenou a takových exekucí jsou desetitisíce, tak to není chyba systému. Na vánoční dárky ani na dovolenou si půjčovat nemusím. A zde jsou skutečně desetitisíce případů lidí, kteří spadli do exekucí kvůli spotřebním úvěrům…

Ale třeba matky samoživitelky nejsou v tíživé situaci kvůli spotřebním úvěrům…

Ne. To neříkám. A určitě je třeba tyto případy řešit. Ale paušálně říct, že jde u exekucí o chybu systému, znamená, že se musíme podívat, jak lidé spadli do dluhové spirály. A ve více než polovině případů je to opravdu nesmyslná neodpovědnost: „Chtěl jsem v jistou chvíli něco, co jsem sice nepotřeboval, ale neuměl jsem se bez toho obejít. A tak jsem si na to půjčil.“ To není chyba systému.

Ptám se na to mimo jiné proto, že nástup populistů a jejich expanze může do velké míry právě korelovat s podobnými fenomény. Pokud se podíváte na mapu exekucí a na mapu volebních výsledků, ta podobnost je nápadná…  
 
Pochopitelně. Protože pokud se vlastní vinou dostanete do této situace, která je velmi tíživá a frustrující, tak je pro vás mnohem jednodušší, než si přiznat, že si za to můžete sám svoji vlastní blbostí, říct, že za to může někdo jiný. Nejlépe Kalousek. To je dobrý argument. A na tom pochopitelně populistické strany získávají body, to je pravda.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1