Koštoval: Při nákupu vrtulníků z USA převážil zdravý vojenský rozum a český zájem | info.cz

Články odjinud

Koštoval: Při nákupu vrtulníků z USA převážil zdravý vojenský rozum a český zájem

ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) podepsal ve Washingtonu smlouvu vláda-vláda na nákup 12 vrtulníků na platformě UH-1 od firmy Bell – osm kusů v bojově-transportní verzi a čtyři v bitevní verzi. Těchto dvanáct strojů nahradí v české armádě unikátní ruský bitevní vrtulník Mi 24/35. Tato analýza ukáže, proč jde o správný krok a nemělo by zůstat jen u něj a proč projekt nákupu trval kvůli rozpočtovým nejasnostem více než pět let.

Ministerstvo obrany na základě vojenského požadavku armády vybralo americkou platformu UH 1, která byla zavedena americkou námořní pěchotou v období let 2008 až 2010. Dvě verze této platformy, bojově-transportní Venom a bitevní Viper, mají přes 80 procent dílů shodných.

Společně tvoří ucelený bojový systém schopný na bojišti a) ničit i těžké obrněné cíle a celou škálu dalších, b) plnit ochranné úkoly ve prospěch pozemních sil, c) pomoci pozemním silám s manévrováním na bojišti pomocí rychlé přepravy vojáků a d) v neposlední řadě je bitevní varianta Viper schopna působit proti vzdušným cílům.

Tyto schopnosti nejlépe vyhověly vojenskému požadavku české armády, který cílil přesně na uvedené body a) až d) – shrnutí požadavku armády a parametrů Venom a Viper připravené natoaktual.cz je zde (Poznámka: Nejlepší a nejúplnější popis variant Venom a Viper platformy UH 1 čtenář nalzene v článcích časopisu Letectví + Kosmonautika, čísla: 9/2015, 7/2016 a 7/2017.)

Co Česká republika koupila a proč od USA

Pro hlubší pochopení unikátnosti platformy UH 1 a její výhodnosti pro ČR je třeba znát okolnosti jejího vzniku. Platforma je výsledkem vojenského požadavku americké námořní pěchoty, která na počátku 90. let 20. století začala hledat nástupce svých tehdejších vrtulníků. Formulace požadavku námořní pěchotou byla (tradičně) ovlivněna dvěma základními vlivy.

Prvním je požadavek na velkou výdrž v boji a maximální jednoduchost respektive nenáročnost na údržbu a logistiku – vzhledem k působení námořní pěchoty na velkých vzdálenostech od kontinentálních USA či základen s nejistými zásobovacími možnostmi. Druhým byl požadavek získat stroje, které si bude moci námořní pěchota rozpočtově dovolit – námořní pěchota je tradičně nejmenší ozbrojená složka ozbrojených sil USA a tudíž vždy pod velkým tlakem mít za přidělené peníze potřebné zbraňové systémy.

Uvedené vede námořní pěchotu k hledání řešení, která kladou mj. důraz na víceúčelovost. Podmínky a parametry, v nichž se tedy pohybuje námořní pěchota USA jsou paradoxně velmi blízké podmínkám pro českou armádu, zvláště pokud jde o limitované finanční zdroje a tlak na víceúčelovost při existenci vysokých vojenských požadavků na schopnosti potřebné na moderním bojišti.

Proto jsou Venom a Viper z více než 80 procent shodné a vytvářejí tak jednu platformu z hlediska údržby a logistiky, což mj. šetří náklady. Námořní pěchota si tak může dovolit bitevní vrtulník za přijatelnou nákupní i servisní cenu a zároveň mít k dispozici potřebné transportní možnosti. Cena amerického bitevního vrtulníku Apache AH-64 od firmy Boeing nebo evropského Tiger od firmy Eurocopter je zásadně vyšší, zcela mimo rozpočtové možnosti ČR nyní i v dohledné budoucnosti.    

Ministerstvo obrany vybralo platformu UH 1 také proto, že splňovala požadavek na osvědčení v boji, tedy praktické prokázání vojensko-technické hodnoty produktu na bojišti. Platforma šla po zavedení do výzbroje okamžitě do nasazení v Afghánistánu v roce 2008. Požadavek na osvědčenost je prozaický: známe všichni, že firma vychvaluje svůj výrobek, a když si ho koupíme, tak zjistíme, že úplně nefunguje nebo nesplňuje, co firma tvrdí. Žádný škarohlíd nemůže obviňovat současného ministra obrany či náčelníka generálního štábu z jakéhosi vymýšlení si. Právě naopak, jde o příklad, jak by se český stát měl chovat.

Postup současného vedení rezortu obrany totiž odpovídá dnes platné vládní “Strategii vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu České republiky do roku 2025”. Strategie byla schválena vládou v roce 2016, když byl ministrem obrany Martin Stropnický (ANO), náčelníkem generálního štábu Josef Bečvář a premiérem Bohuslav Sobotka (ČSSD). Na str. 8 dokumentu se říká: “Ministerstvo preferuje, z hlediska rychlosti, spolehlivosti a efektivnosti, včetně dosažení urgentní operační potřeby, pořízení dostupného, v praxi ověřeného vojenského materiálu, který je možné získat na globálním trhu s obranným a bezpečnostním materiálem.” (Poznámka: Doporučuji čtenáři přečíst si str. 5-8 dokumentu, celý je zde.)

Je faktem, že žádný evropský výrobce nebyl schopen ani nabídnout vrtulníky (natož aby byly osvědčeny v boji), které by odpovídaly vojenskému požadavku včetně důrazu na víceúčelovost a zároveň splňoval podmínku osvědčenosti v boji. Již 15 let trvající nízké obranné rozpočty v Evropě totiž zapříčinily velmi malé investice do vývoje a výroby prototypů firmami evropského obranného průmyslu. Na rozdíl od firem amerických, ale i ruských či čínských. Takže zřejmě nejvážnější evropský konkurent pro platformu UH 1 – italský primárně civilní militarizovaný stroj AW 139M – nebyl schopen v době výběru (viz řada veřejně dostupných informací) předvést vrtulník, který by měl integrované a certifikované zbraňové systémy.

Přeloženo: vrtulník, který by měl funkční zbraňové systémy v požadované kvalitě a spolehlivosti ověřené formou certifikace na příslušné firmě nezávislou zkušební autoritou. Právě integrace a certifikace jsou velmi drahé záležitosti a praxe ukazuje, že požadovaný výsledek není vždy zaručen, respektive může jít o nepředvídatelně dlouhý proces s nepředvídatelně vysokými náklady – podrobněji zde.

Nákup 12 kusů platformy UH 1 je minimálním smysluplným počinem s ohledem na potřebu podpory brigádního úkolového uskupení. Skutečně smysluplné řešení nastane v okamžiku, kdy ministerstvo obrany pokročí k dalším fázím přezbrojení vrtulníkového letectva a dokoupí dalších 24 kusů. Pak budeme moci hovořit o systémovém řešení pro českou armádu.

Proč byl nákup nutný

Platforma UH 1 nahradí ruské bitevní vrtulníky Mi 24/35, které jsou unikátní tím, že jsou schopné přepravit až osm vojáků. ČR dostala 10 ks (vedle jiného materiálu) v rámci dojednání deblokace ruského dluhu vůči ČR ve výši 22 miliard korun – smlouva byla podepsána v září roku 2004 za vlády sociální demokracie, když byl premiérem Stanislav Gross. Vrtulníky byly dodány v roce 2006. To již byla ČR sedm let členem NATO – a armáda dostala s aliančními standardy operability nekompatibilní byť nové vrtulníky.

Dnes jsou vrtulníky Mi 24/35 zhruba v polovině své životnosti. Z vojenského hlediska jsou to však vlastně primárně hračky pro vojenské přehlídky, protože nenaplňují potřebnou míru interoperability v NATO a nemohou být proto vyslány mimo ČR do žádné operace. Náklady na modernizaci avioniky a dalších systémů, aby bylo dosaženo potřebné interoperability, by byly vysoké a vzhledem ke zbývající životnosti vrtulníků vlastně silně neúčelné. Dalším problémem je sice schopnost používání řízených střel, ty by však bylo nutné kupovat v Rusku, což je dnes prakticky nemyslitelné.

Nárůst ničím nevyprovokovaného nepřátelského chování Ruska, obecně se zhoršující bezpečnostní prostředí a průmyslově-obchodní problémy ruského vrtulníkového průmyslu s dodávkami náhradních dílů učinily nahrazení vrtulníků Mi 24/35 urgentní nutností. Zároveň je po těchto strojích celosvětově stále poptávka, takže by mělo být ministerstvo obrany schopné stroje za cenu úměrnou stáří a opotřebení prodat. 

Nákup od vlády je v tomto nejlepší

Ministr Metnar podepsal kupní smlouvu na platformu UH 1 na úrovni kontraktu vláda-vláda. Tento způsob kvůli respektu ke státní suverenitě a zájmům členských států EU umožňuje legislativa EU. Adekvátně proto kontrakt vláda-vláda kodifikuje i český zákon č. 134/2016 Sb., o veřejných zakázkách.

Ministerstvo obrany zcela v souladu s unijní a českou legislativou zvolilo nejlepší možný způsob pořízení platformy UH 1. Mezi hlavní důvody patří:

- nejvyšší možné garance za zboží po celou dobu jeho životnosti od vlády USA, kterých by žádná firma nebyla schopna;

- absolutně transparentní a antikorupční způsob pořízení;

- česká armáda dostane stejně kvalitní produkt jako námořní pěchota USA, tedy žádnou exportní verzi – proto o prodeji rozhodoval z hlediska bezpečnosti prodeje z hlediska zájmů USA americký Kongres;

- schopnost prohlubování vojenské spolupráce včetně společných jednotek a nasazení;

- možnost dojednat smysluplnou a dostatečně velkou průmyslovou spolupráci, ze které bude profitovat armáda i český obranný průmysl.

Uvedené platí i pro nákup dalších komplexních zbraňových systémů, které mají svým významem pro českou armádu, a proto i pro český stát strategický význam. Bohužel ještě nedávno nebylo výše uvedené srozumitelné a subjektivně přijatelné pro řadu rádoby renomovaných expertů a právníků, politiků a poslanců (i výboru pro obranu v Poslanecké sněmovně) či pro drtivou většinu českých novinářů. Řada osob z výše uvedených kategorií šla dokonce tak daleko, že veřejně i neveřejně tvrdě argumentovala ve prospěch pořízení (neexistujícího) evropského produktu, v podstatě bez ohledu na cokoli.

Mohlo to být rychlejší, kdyby byl jasný rozpočet

Proces pořízení vrtulníků za účelem náhrady Mi 24/35 začal v roce 2014, intenzivně koncem roku 2015. Tento proces se dělí z hlediska pravidel a norem na takzvaný předakviziční a akviziční fázi.

V předakviziční fázi jde o zjištění, co je na trhu vzhledem k prvotně formulovanému požadavku armády a za jaké ceny. Na základě zjištěného a vzhledem k rozpočtovým možnostem daným vládou dochází k finálnímu zformulování vojenského požadavku ve smyslu kvality a rozsahu. Poté následuje přechod do akviziční fáze – určení, jakým způsobem se požadovaný zbraňový systém pořídí, organizace vybrání nejlepší nabídky a dojednání smlouvy s vybraným dodavatelem.   

Proces pořízení nových vrtulníků trval pět let. Pokud by vláda dala ministerstvu obrany v roce 2015 dostatečně velký a garantovaný obranný rozpočet, mohlo dojít k formulaci vojenského požadavku, vybrání dodavatele a dojednání smlouvy rychleji – nejpozději v roce 2017. Jenže především rozpočtová nejistota a nepředvídatelnost způsobená vládou toto neumožnila. 

V roce 2015 byl rozpočet ministerstva obrany na úrovni jednoho procenta HDP a perspektiva, že bude růst dostatečně rychle byla tehdy malá. Nominálně šlo o rozpočet 43,4 miliardy korun a perspektiva růstu pro roky 2016 a 2017 byl v řádu několika málo miliard (což také nastalo). To samozřejmě nedovolovalo reálně uvažovat o nákupu dříve než v roce 2018. Vůle vlády skutečně začít s reálným navyšováním rozpočtu přišla až v roce 2017 při přípravě rozpočtu na rok 2018 – došlo k meziročnímu nárůstu o cca 10 miliard korun a byla perspektiva tohoto růstu i v dalších letech, která pak také nastala (i tak jde o nedostatečně velký obranný rozpočet, který je v roce 2019 na úrovni 1,19 procenta HDP, závazek v NATO jsou dvě procenta – podrobněji zde).

Tento vývoj dovolil armádě poprvé alokovat všechny potřebné finanční prostředky na projekt nového vrtulníku v roce 2018. Teprve pak mohl začít dle pravidel a zákonů ČR akviziční proces. Do té doby mohlo jít jen o nezávazné analyzování trhu a konzultování potenciálních dodavatelů.

Uvedená rozpočtová nedostatečnost a nejistota vedla v letech 2014 až 2017 k řadě bouřlivých debat, jaké vrtulníky by měla ČR pořídit. Jejich emocionalita byla také živena některými velvyslanci z členských zemí EU, kteří šířili lži a pomluvy o konkurentech. Armáda se ve velmi nelehké situaci snažila najít řešení, které by dovolil nízký rozpočtový rámec a zároveň zajistilo pořízení dostatečně kvalitního zbraňového systému. Zřejmě obětí těchto mnohdy emocionálních debat se stala ministryně Karla Šlechtová, která počátkem roku 2018 podala na proces projektu nového vrtulníku trestní oznámení na Vojenskou policii.

Nutno podotknout, že armáda dokázala trvat na vojenském požadavku (primárně vojenský vrtulník s příslušnými parametry a schopnostmi), který zajistí potřebné kvality na bojišti a maximálně možnou ochranu pro životy a zdraví vojáků. Řada politiků lobbovala za neexistující a primárně civilní evropská řešení. Nakonec zvítězil zdravý vojenský rozum a český suverénní zájem – pořídili jsme, co je vojensky potřeba a ne něco, kde jediným parametrem je, že na to stačí malé peníze a ostatní se pak mohou rozdat populisticky jinde. 

Ponaučení

Pro rychlý, efektivní a racionální proces pořizování zbraňových systémů pro českou armádu je na prvním místě nutný dostatečně velký obranný rozpočet a jeho garantovaná předvídatelnost na pět let dopředu. Naši předci byli v tomto ohledu schopnější – v r. 1926 byl přijat zákon o investičním obranném fondu. My dnes stále žijeme jen z roku na rok (zákon o státním rozpočtu na příslušný rok) a indikativnímu odhadu na dva roky dopředu říkáme nabubřele střednědobý rozpočtový výhled. Máme ještě co dělat, abychom byli efektivně a racionálně fungujícím státem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud