Summit NATO vstoupí do dějin jako milník. Trump uzavřel s Evropany nový „obchod“

Daniel Koštoval

05. 12. 2019 • 17:15

ANALÝZA | Vznik NATO před sedmdesáti lety byla, měřeno výsledky, historická událost. Podobně dramatické důležitosti nabyl i letošní summit NATO v Londýně. Nová éra velmocenské politiky v multipolárním světě totiž přináší růst třenic a konfliktů mezi aktéry a zároveň vytváří velmi nepřehlednou situaci (psali jsme ZDE). Výsledek bude zřejmě v učebnicích dějepisu jako strategický milník díky novému transatlantickému „obchodu“ – když Evropané podpoří USA vůči Číně, je Washington připraven investovat svůj spravedlivý podíl do bezpečnosti a obrany Evropy.

V předvečer summitu NATO došlo k řadě silných slov a ostrých kroků. Macron deklaroval, že NATO je ve stavu mozkové smrti (podrobněji ZDE) a volá po kooperaci „evropské civilizace“ s Ruskem (psali jsme ZDE). Turecko zase podniklo invazi do Sýrie a s Ruskem v Sýrii prakticky kooperuje. Vztahy USA s Evropany kalí nedostatečné výdaje na obranu (podrobněji ZDE). A prezident Macron zjevně vyprovokoval prezidenta Trumpa k silně pro-aliančním výrokům. Paradoxně v okamžiku, kdy se stále více veřejnými i privátními komunikačními kanály šířily informace o ochotě Trumpa přistoupit na plný izolacionismus USA a klidně i vystoupit z NATO.

Macron a Trump nastolili politickou otázku budoucnosti NATO. Setkání špiček aliance však v daný okamžik nemohlo přinést nic jiného než demonstraci jednoty. Je to první bod krátké a srozumitelné deklarace přijaté na summitu. Nová éra velmocenské politiky je teprve na počátku. Ani USA, ani Evropané nemají zatím k alianci strategickou alternativu a stále ještě si uvědomují, že společně jsme vůči hrozbám bezpečnější než samostatně. Ale velmocenská logika mezinárodních vztahů je v pohybu a bude záležet na politické vůli a leadershipu doslova všech politických lídrů zemí NATO.

Daniel Koštoval

V letech 2013-2018 působil jako náměstek ministra obrany pro zahraniční vztahy, strategie a plánování a následně pro oblast vyzbrojování a akvizic. Předtím byl od roku 1996 diplomatem zodpovědným mj. za bezpečnostní a východní politiku ČR. Působil na Misi ČR při NATO a ambasádách v Moskvě a Washingtonu. Ve Washingtonu byl vedoucím úřadu 2010-11 v pozici Charge d´affaires ad interim.

Jednota je pro NATO po strategické relevanci (smysluplnosti existence) druhou nejvyšší hodnotou. Kdyby k ní nemělo dojít, summit by se ani nekonal. Summit však přinesl důležité poselství ohledně budoucnosti NATO ve smyslu zachování jeho strategické relevance, a tudíž existence. Jde sice o první, ale důležitý krok. Poprvé v historii NATO ve svém oficiálním dokumentu na nejvyšší úrovni říká, že „uznáváme, že čínský rostoucí vliv a mezinárodní politika vytvářejí jak příležitosti, tak výzvy, které potřebujeme oslovit společně jako aliance“. Deklarace také, opět jistě na americký popud, obsahuje explicitní důraz, v rámci národní autority každého členského státu, na bezpečnost komunikací včetně 5G sítí – na obranu proti čínskému Huawei, který má špionážní i kyberneticky útočný potenciál.

Čína je politiky, třeba prezidentem Macronem, i experty na mezinárodní a bezpečnostní politiku vnímána jako strategický vyzyvatel USA, který usiluje o změnu statu quo. Chce změnu ve prospěch mocensky založených mezinárodních vztahů na úkor vztahů založených na mezinárodním právu, pravidlech svobodného obchodu atd. Pro USA je čínská výzva tou absolutně hlavní, daleko před „jen regionálním“ ruským agresorem.

Výsledek summitu NATO tak lze hodnotit jako americkou snahu získat pro řešení čínské výzvy ostatní evropské členy aliance. Pak má NATO pro Trumpa či jakéhokoli dalšího amerického prezidenta zásadní relevanci a smysl. Evropané na americký zájem odpověděli počátečním politickým „ano“. Výměnou za to dostali ochotu USA pomáhat s evropskou bezpečností proti agresivnímu Rusku a proti dalším hrozbám v Evropě.

Pro prezidenta Trumpa má však pokračující transatlantická spolupráce smysl jen tehdy, když budou Evropané schopni nejen politických proklamací, ale v případě potřeby také vojenské akce. Proto opět na úvod summitu kritizoval Německo, které nehodlá splnit závazek vydávat 2 % HDP na obranu nejpozději od roku 2024 – jak zní potvrzení závazku ze summitu ve Walesu z roku 2014. Německo odsunulo splnění tohoto cíle za rok 2030 a bude dle dnešních kroků následováno zhruba polovinou dalších evropských spojenců (podrobněji ZDE). Pokud Evropané nepřidají, je vysoce pravděpodobné, že politická dohoda o smysluplnosti existence NATO nedojde reálného naplnění.

Summit NATO potvrdil ve své deklaraci svoji strategii vojenského odstrašení konvenčními a jadernými silami kombinovaného s diplomatickou snahou o kooperativní bezpečnost a politické řešení problémů. Tato strategie je platná od 60. let 20. století. Její součástí je připravenost ke smlouvám o kontrole a snižování zbrojení – pokud jde o skutečné posilování bezpečnosti. Na novou strategii, která by byla relevantní a efektivní odpovědí na novou generaci ruského válčení (podrobněji ZDE) si však musíme počkat. Specificky jde zejména o nalezení efektivní strategie, jak čelit ruské ochotě použít taktické jaderné zbraně za účelem odrazení protivníka od vojenské reakce na ruské porušení mezinárodního práva, jako např. v případě Krymu. Po strategické relevanci a jednotě NATO to je třetí klíčová věc pro alianci v příštích měsících a letech, na kterou musí najít recept.

Výsledky summitu NATO v Londýně z roku 2019 mohou být jistě udržitelné. Ale kolaps v důsledku vítězství velmocenské politiky a logiky flexibility a suverénních aktů může také nastat. Prezident Macron se své „velké strategie“ osamostatnit se od USA a hrát vlastní nezávislou hru jen tak nevzdá – spojil s ní svůj politický život. Členské státy mají osud ve svých rukou a potažmo tak i voliči v každém členském státu NATO.

V Evropě jde primárně o ochotu voličů podpořit investice do obrany a připravenost vlád k leadershipu v tomto smyslu. Jde také o ochotu Evropanů konat, je-li to potřeba. A Čína bude strategickým testem, zda se podaří naplnit politické deklarace činy, které v konečném důsledku zajistí bezpečnost euroatlantického prostoru vůči Číně a Rusku díky síle plynoucí z alianční jednoty a schopnosti konat. Je v životním zájmu ČR, aby se tak stalo.

SDÍLET