Nízké mzdy vyloučily Čechy z běžného života: „Jsme zválcovaní tím, že máme víc pracovat.“ | info.cz

Články odjinud

Nízké mzdy vyloučily Čechy z běžného života: „Jsme zválcovaní tím, že máme víc pracovat.“

Nízké mzdy vyloučily Čechy z běžného života: „Jsme zválcovaní tím, že máme víc pracovat.“
 

Fenomén tzv. pracující chudoby zná stále více Čechů a mnoha z nich se přímo týká. Jde o lidi, kteří pracují na plný úvazek, ale přesto jen sotva zaplatí to, co zbytek společnosti považuje za standard. Zůstávají v chudobě, nebo se do ní opakovaně propadají. V Česku ve světle těchto problémů nedávno vznikla platforma, která přišla s konceptem minimální důstojné mzdy. O co jde a jak kritická je situace Čechů? Se zástupci platformy o tom diskutoval Vratislav Dostál.

V tuzemské debatě se dlouhodobě používají pojmy průměrná a minimální mzda. Vy přicházíte s konceptem tzv. důstojné minimální mzdy. Proč a o co jde?

Lucie Trlifajová: Protože minimální mzda je politicky vyjednaný kompromis a průměrná mzda je zase jenom popisná statistická položka. Naší ambicí bylo najít číslo, které by vyjadřovalo potřeby reálných lidí tak, aby mohli žít plnohodnotný a důstojný život. Snažíme se tak reagovat na nedostatečně silný hlas pracujících ve veřejném prostoru.

Petr Mareš: Podstatné je uvažovat v kontextu domácnosti a rodiny. Důstojnou mzdou se rozumí, že člověk je schopen dostát svým závazkům. Tedy zabezpečit ještě další osobu. Například dítě.

Kde vidíte příčiny toho, že tady v diskusích o mzdách zcela dominuje perspektiva zaměstnavatelů?

Lucie Trlifajová: Mají zkrátka silný hlas.

Markéta Vinkelhoferová: Naštěstí se to ale mění. Když naše iniciativa vznikala, hodně jsme se inspirovali kampaní odborů Konec levné práce. I hlas zaměstnanců je stále více slyšet. Ta kampaň byla v tomto ohledu hodně úspěšná, i v cizině byla zmiňována. Nám však šlo nejen o perspektivu pracujících, ale především o to, zda lze za naše běžné mzdy žít důstojný život.

Platforma k minimální důstojné mzdě
Koordinační tým platformy, jejímž cílem je pokusit se vyčíslit výši mzdy, kterou by bylo možné označit za důstojnou, tvoří Petr Mareš (dříve působil v organizaci NaZemi, nyní v Centru pro společenské otázky - SPOT), Kateřina Smejkalová (Friedrich-Ebert-Stiftung Prag), Lucie Trlifajová (Centrum pro společenské otázky – SPOT) a Markéta Vinkelhoferová (dříve působila v Ekumenické akademii, nyní ve Fair & Bio družstvu).

Lucie Trlifajová: Pokřivenost debaty o mzdách u nás byla a je způsobena také tím, že se klade důraz na ty, kteří jsou bez práce. Teprve pokud má někdo práci, je slušným občanem – nejsem „nemakačenko“, jsem schopný nebo schopná se o sebe postarat. A ti lidé jako by se styděli říct, že sice mají práci, ale s tím, co si vydělají, těžko vychází. Převládl způsob uvažování, že máš být hrdý na schopnost vyjít s malými příjmy.

Z opačného pohledu je ale zřejmé, že s nízkými mzdami souvisí narůstající frustrace lidí, kteří navzdory tomu, že pracují, nejsou schopni utáhnout běžné potřeby domácnosti. Chyběl nám nástroj, který by dokázal tematizovat problémy skupiny lidí, kteří nejsou úplně chudí, mají práci i pravidelný příjem, ale přesto čelí existenčním tlakům. Mají sice co jíst a z čeho žít, ale mají problém pokrýt náklady, které společnost vnímá jako běžné – a tedy se plnohodnotně, bez stresu zapojit do života.

Jak jste se k částce okolo třiceti tisíc, což by tedy měla být minimální důstojná mzda, dopracovali?

Markéta Vinkelhoferová: Inspirovali jsme se v zahraničí koncepty tzv. living wage, pro který jsme u nás zvolili název důstojná mzda.
 
Petr Mareš: Ve světě existuje celá řada podobných iniciativ. Prakticky všechny na to jdou skrze vymezení základních potřeb, jako je třeba bydlení, strava, vzdělávání, doprava, oblečení a podobně. Rozdíly jsou pouze v akcentech a ve způsobu sběru dat. My jsme se pro potřeby České republiky následně snažili najít optimální a vyvážený model.

A ten je jaký?

Petr Mareš: Metodika by měla splňovat několik parametrů. S důstojností se tam operuje v tom smyslu, že bychom chtěli jít za neuchopitelné a spíše filozofující vymezení. Snažíme se pracovat s většinově vnímaným standardem života. Jednoduše řečeno, pokud většina považuje za součást běžného života možnost zaplatit dětem tábor nebo lyžařský výcvik, nebo dovolenou aspoň jednou za rok, byť nemusí být zahraniční, tak je třeba takové náklady zahrnout. Nelze je zkrátka vnímat jako nadstandard, který si mohou dovolit jen ti movitější.

Není samozřejmě snadné standard definovat. Postupovali jsme po jednotlivých položkách, kde jsme vycházeli z existujících výzkumů a doporučení. Setkávali jsme se k tomu téměř tři roky a jednotlivé parametry diskutovali s odborníky a posléze i se zaměstnanci.

Pro představu: Patří tam mimo jiné schopnost ušetřit na nečekané výdaje, jako je třeba rozbitá pračka, mít základní připojení k internetu a mobilní paušál, dát si třeba jednou za měsíc nějaké jídlo v restauraci nebo zajít do divadla, na koncert či do kina a neřešit existenční tlaky. Patří tam vše, co je podmínkou normálního fungování lidí, třeba aby se mohli také zapojit do veřejného života a nemuseli neustále řešit jen práci a to, zda z výdělku pokryjí ty nejzákladnější potřeby týkající se chodu domácnosti.

Ta hranice vám vyšla někde okolo mediánu, asi 30 tisíc hrubého. Nejde – pokud mluvíme o minimální důstojné mzdě – o přemrštěné číslo?

Lucie Trlifajová: Chceme především nastavit zrcadlo částkám, které jsou dnes stanoveny jako minimum, z kterého by mělo jít vyžít. Podívejme se, jaký je rozdíl mezi minimální důstojnou mzdou a minimální mzdou (ta je letos 13 350 korun – pozn. redakce). Anebo na to, jak daleko je to od základního nezabavitelného minima, které zůstává lidem v exekuci. Kolik lidí tady vlastně žije v ekonomické nejistotě? V některých regionech je to víc než polovina lidí. Je tak překvapivé, že se zadlužují nebo jsou nespokojeni?

Výsledky voleb do Evropského parlamentu 2019 v České republice naleznete zde>>>

My nemáme ambici docílit toho, aby měli zítra všichni důstojnou mzdu. Chceme poukázat na to, jak nízké jsou tady mzdy. Je to téma, které by si zasloužilo výrazně vyšší pozornost. Máme sice nejnižší nezaměstnanost, ale paritní kupní síla české mediánové mzdy – tedy to, co za ní jde skutečně koupit – je na chvostu Evropy.

Petr Mareš: Nad otázkou, do jaké míry jde o přemrštěný požadavek, kroutím vždycky hlavou. Je potřeba si představit rodiče samoživitele s jedním dítětem. Mediánová mzda – tedy 30 tisíc – není přemrštěná. Pokud má člověk dostát svým závazkům, a pokud si spočítáme ceny nájmů, ceny potravin, ceny služeb, tak lze jen těžko zpochybnit, že jde o realistickou částku.

Ta kritika jistě přichází ve chvíli, kdy začneme uvažovat o možnostech zaměstnavatelů, především těch menších, kteří si to – a to si my uvědomujeme – nemohou dovolit. Ale zase: i oni konkurují nízkou cenou práce. Přesto jsem přesvědčený, že když se nad tím odborná i širší veřejnost zamyslí, nikdo v konečném důsledku nemůže vážně tvrdit, že jde o přemrštěnou částku. Naopak, pokud bychom mluvili o výdajích rodiče samoživitele, který má byť jen jedno dítě, každému musí být jasné, že je to na hraně.

Markéta Vinkelhoferová: Osobně to beru jako cestu. To znamená, že by měl každý na tuto minimální důstojnou mzdu někdy dosáhnout. Jiná věc je, zda toho lze dosáhnout tady a teď. My jsme otázku, zda jde o realistický požadavek, čekali. Na druhou stranu jsme to nemysleli tak, že je třeba se ihned na tuto částku masově dostat. Ostatně víme, jak složitě se handluje každá pětistovka při politických vyjednáváních o minimální mzdě. Šlo nám hlavně o to, abychom otevřeli témata: Co je důstojnost? Proč jsou u nás tak nízké mzdy?

Petr Mareš: Pozoruhodné je, jak často tady v debatách o mzdách zaznívá argument, podle kterého pokud má někdo málo, musí se víc snažit. Jako by se to mělo jevit tak, že na mediánovou nebo průměrnou mzdu mají dosáhnout jenom ti nejvýkonnější. Koncept důstojné mzdy na to jde odjinud: pokud člověk pracuje na plný úvazek a odvádí standardní výkon, měl by dostávat důstojnou mzdu. A ne pracovat přesčas nebo hledat další práci, aby se slušně uživil. Ideálně by měl být schopen vydělat tolik, aby pak měl osm hodin odpočinku a osm hodin spánku.

Pracovali jste také s tím, že jsou vždycky podobné koncepty závislé na čase a místě? Konkrétně mám na mysli, že by nejspíš měla být jiná důstojná mzda třeba v Praze, a jiná třeba někde na Jesenicku…

Markéta Vinkelhoferová: Určitě. Měli jsme dvě skupiny, v obou byli výrazně zastoupení lidé z regionů. A rozdíl mezi centrem a venkovem tam byl velký, skoro bych řekla dramatický. Hovořili jsme s nimi o kvalitě bydlení, kvalitě jídla, kvalitě života. A ten rozdíl, pokud šlo o částku, kterou měli respondenti určit jako důstojnou, byl neuvěřitelný.

Jaký byl?

Markéta Vinkelhoferová: Spodní hranice vyšla někde okolo pětadvaceti tisíc, ta horní tuším šedesát.

Lucie Trlifajová: My máme ještě jednu, o něco vyšší částku pro Prahu, které zohledňuje vyšší náklady na bydlení, ale na nižší úroveň už nejdeme. Zároveň je třeba si ale uvědomit, že schopnost vyjít s nižšími náklady na život nás vede k tomu, že máme jednu z nejnižších úrovní mobility v Evropě, protože schopnost pokrýt náklady je podmíněná tím, že člověk má vlastní bydlení – a tedy je vázaný na místo, kde nemovitost vlastní.

Nebo se v rozhovorech v chudších regionech setkáváme s tím, že jsou lidé s nižšími mzdami vázáni na jednu práci, nemají prostředky na to, aby překlenuli období, ve kterém by si mohli třeba hledat lépe placenou práci. Nízká kupní síla na místní úrovni je ale často vidět i na kvalitě občanské vybavenosti, sítí volnočasových institucí nebo možnostech pro rozvoj lokálního podnikání.

Markéta Vinkelhoferová: Do toho si vezměte, že jsou lidé na venkově třeba také daleko více odkázáni na to, že se musí starat o své rodiče.

Petr Mareš: Což – jak už jsem říkal – je jeden ze základních atributů důstojné mzdy. Tedy že se do ní musí promítat, že většina z nás má závazky v souvislosti s dalšími členy domácnosti. A nejde jen o to, že se starají o děti, ale také o své rodiče.

Jaké jsou realistické možnosti, jak mzdy zvyšovat? Kudy vede cesta k tomu, aby se většina společnosti, většina těch, kteří pracují, k té důstojné mzdě aspoň přiblížila?

Petr Mareš: Podle mě je evidentní, že pokud se nebudou zaměstnanci sdružovat, individuálně mají velice omezenou možnost něco vyjednat.

Lucie Trlifajová: A předpokladem takové situace je převrátit nebo posunout společenskou debatu. Je třeba mluvit o tom, co je to ve 21. století v evropském státě standard. A že je legitimní chtít v čase zvyšujících se nákladů vyšší mzdu.

Je potřeba dávat mnohem víc prostor těm lidem, kteří každý měsíc zažívají problémy, protože nejsou schopni vyjít s tím, co vydělají. A když se jim porouchá pračka, musejí si vzít strašně nevýhodnou půjčku. Je potřeba nahlas říkat, že je naprosto v pořádku, pokud si tito lidé začnou říkat o vyšší mzdy.

Petr Mareš: Jsme zválcování tím, že jsme se měli víc učit a víc snažit. Že musíme nejdřív víc pracovat. Jenže my nepracujeme významně méně než jinde v Evropě. S tím je potřeba skoncovat. Lidem je předhazováno, že pracují málo, ale ono to tak prostě většinou není.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud