Normalizace: pro mnohé doba temna, pro jiné v jádru dobré časy, nepochybuje Kunštát | info.cz

Články odjinud

Normalizace: pro mnohé doba temna, pro jiné v jádru dobré časy, nepochybuje Kunštát

Tento týden uplynulo padesát let od nástupu Gustava Husáka k moci. V dubnu 1969 začala normalizace. Podle politologa Daniela Kunštáta tuto dějinnou etapu sice můžeme chápat jako „příběh bezpráví“, avšak pro většinu lidí měla zároveň mnoho dalších a podle všeho podstatnějších dimenzí. Například tu, jak uvažuje Kunštát v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ, že většina populace „žila dobře“ nebo alespoň tak nějak normálně. „Pro mnohé lidi to byly v jádru dobré časy, kdy se v jejich životě nic převratného ani dramatického nedělo,“ vysvětluje politolog.

Tento týden to bylo padesát let, co se k moci dostal Gustav Husák. Definitivně tak skončilo Pražské jaro a začala normalizace. Zpětně vzato: byla tato událost skutečně takovým zlomem, anebo již spíše kontinuitou potvrzující posrpnový vývoj?

Dubnové plénum představovalo vskutku jen symbolický mezník ve vývoji KSČ a potažmo celé společnosti. Od slavné národní prohry v srpnu předešlého roku získaly události vlastní a zcela jednoznačný spád. Reformní klika - navzdory očekávání veřejnosti – vlastně okamžitě po okupaci rezignovala na jakékoliv známky odporu a dokonce byla stále ochotnější podílet se – spolu s notorickými „konzervativci“, tedy představiteli prosovětské ortodoxie – na nastolování jakéhosi nového politického narativu.

Co tím přesně myslíte?

Na mysli mám narativ, který byl nosným ideologickým pilířem pozdější normalizace a který delegitimizoval Pražské jaro a legitimizoval okupaci. Někteří do té doby progresivisté, kteří se stále ještě těšili obrovské důvěře společnosti, plakali, jiní se instinktivně smiřovali s novou realitou. Pár týdnů po okupaci už vzdorovali vlastně jen jedinci, jako byli František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová nebo Božena Fuková…

Konec roku 1968 se tak už nese ve znamení občanské demobilizace, která byla vcelku přirozeným důsledkem totální odevzdanosti tehdejšího – nominálně reformního vedení strany. Lid si totiž velmi brzy uvědomil, že sice chtěl být s nimi, ale oni s lidem už jaksi nebyli. Konec konců, přesně na to chtěl poukázat Jan Palach svým spektakulárním činem hned v lednu následujícího roku.

Jak vlastně postavu Gustava Husáka hodnotíte? Přece jen, když se vracel na výsluní, měl za sebou dost pohnutý osud…

Husák byl muž moci, mimořádného tahu na branku, nezlomné vůle a neochvějné víry ve vlastní výjimečnost. Zároveň muž autentického komunistického vyznání, který zosobňoval zvláštní alianci nacionalistického étosu s internacionalistickou věrností Moskvě. Na poměry komunistického hnutí byl nadstandardně intelektuálně vybavený a v každém okamžiku své politické kariéry hluboce přesvědčený o své pravdě. Za určitých okolností až do těch hrdel a statků.

Na druhé straně šlo také o člověka schopného a ochotného pragmaticky manévrovat a možná i podléhajícího jistému mesiášskému komplexu. Ať už je jeho proslulý tradovaný výrok „Já tento národ z toho musím zachrániť, aj keby mi všetci mali napľuť do očí!“ autentický či ne, docela dobře odpovídá smyslu Husákova celoživotního veřejného angažmá.

A jak byste v základních bodech tedy charakterizoval režim, který si s jeho postavou spojujeme, normalizační období českých nebo československých dějin?

Petr Pithart ve své knize Devětaosmdesátý dosti trefně napsal, že normalizace představuje jakousi první velkou privatizaci, dobou zahnívání a konzumerismu. Pro počátek 70. let je příznačný úprk do bezpečí soukromí, do privátní anonymity, pryč od všeho veřejného. Rodina se stala doslova základem státu. Společnost byla velmi rychle zpacifikovaná prostřednictvím důmyslných mechanismů sociálních a ekonomických odměn a sankcí. Režim už nepotřeboval teror ani intenzivní ideologickou mobilizaci jako v 50. letech.

O co se tedy opírala disciplinace společnosti?
    
Namísto teroru Husákův režim nastolil tichou společenskou smlouvu s veřejností. Tento neformální kontrakt spočíval v nabídce sociálních jistot, určité úrovně konzumu a relativního růstu blahobytu výměnou za závazek společnosti k vlastní depolitizaci, tedy za vzdání se možnosti aktivně zasahovat do politiky.

Depolitizace se stala novou ideologií: My vám poskytneme minimum jistot, vy budete realizovat vlastní ambice mimo veřejnou sféru. Ve jménu vzývané společensk stability tak došlo ke směně vnějškové konformity za relativní materiální prospěch a „klid na práci“. Co jste si mysleli a co jste říkali za humny domova, bylo každému celkem ukradené.

Lze normalizaci vůbec srovnávat s 50. lety minulého století?

Rozsahem represe byla normalizace relativně mírným obdobím. V 50. letech byla represe plošná a cílila na velké části populace, v 70. letech perzekuce selektivně dopadala na skutečné odpůrce režimu a jejich rodiny. Za činnost v průběhu Pražského jara nebyl nikdo odsouzen do vězení.

Strana však ze svého středu vyhodila třetinu soukmenovců, tedy statisíce lidí. Velká část z nich včetně tisíců nestraníků, kteří se vážněji „namočili“ v tak zvaném krizovém období, musela přejít na méně kvalifikovanou a méně honorovanou práci. Podubnové zřízení se navzdory všem čistkám a různým formám sociálních postihů neudržovalo při životě trvalou mobilizací, která by utužovala v silném smyslu slova brutální režim masově ovládající společnost.

Sociologickou podstatou jeho existence byly naopak oportunismus a apatie občanů, kteří se starají o své privátní blaho, zatímco nomenklatura nenápadně proměnila veřejný zájem, a vlastně jakýkoliv ideový náboj, za prostý princip vlastního udržení se na mocenských postech.

A co všechny ty oslavy 1. máje, říjnové revoluce, anebo volební účast a jiné momenty, které režim legitimizovaly? Účastnilo se jich přece relativně dost lidí…

Je faktem že se normalizační status quo neopíral výhradně o prospěchářství, ekonomickou závislost a různé formy represe, ale i o rozsáhlou a nefalšovanou společenskou podporu a aktivní participaci občanů. Tento široký konsenzus byl vybudován kolem soustavně opakovaných ideologických floskulí o „socialismu“.

Nezanedbatelná část společnosti přitom tento diskurs do určité míry přijala za svůj – z pragmatismu, ale i v upřímném přesvědčení o legitimitě „reálného socialismu“: Fakticky si tak přivlastnila proklamovaný ideologický rámec režimu k vlastním a zcela neideologický cílům, tedy k „uspokojení“ každodenních potřeb a zájmů.

Hranice mezi pouhou pasivitou, rezignovaným přijetím reality, aktivním podílením se na rituálech moci a upřímnými projevy loajality byla velmi nečitelná. Z výhod systému těžili všichni, snad s čestnou výjimkou vyhraněné opozice. Základním pocitem té doby byla spíše lhostejnost, než strach.  

Tím nemá být řečeno, že strach skutečně nesehrál významnou pacifikační úlohu: Obyčejný – a veskrze srozumitelný – strach o sebe i své okolí, který je v každém dějinném okamžiku tolik typický pro většinu lidí. „Většina“ ale nepatřila ani k explicitním prorežimním přisluhovačům, ať už ideologicky zoceleným, nebo naopak bezpáteřním.

Projevy konformity byly vesměs motivovány pragmatismem. Omezovaly se na nutné zlo (udělám jen to, co po mě chtějí) a byly řízeny maximou „žít normálně“ (třeba snahou dostat se na školu, do vysněného zaměstnání nebo na zahraniční cestu). Racionální životní strategií se stal vnějškový souhlas s režimem. Rozšířeným komunikačním kódem pak „double think“: zvyk něco jiného si myslet a něco jiného říkat na veřejnosti.

Taková tedy byla velmi zhruba pravidla hry, která Husákovskému režimu vyhovovala a která se začala drolit až těsně před listopadem 1989.

O normalizaci se často hovoří jako o jednolité době temna. Lze těch dvacet let vůbec nějak periodizovat?

Přinejmenším do poloviny 80. let skutečně můžeme hovořit o téměř dokonalé nehybnosti. Společnost byla „zkonsolidovaná“ velmi důsledně. Vynucené reformní pokusy na sklonku režimu možná trochu proměnily jeho fasádu, ale ne podstatu fungování společenského mechanismu tak, jak byl nastaven na počátku 70. let. Tato podstata zůstala neměnná až do 17. listopadu.

Na druhou stranu, některá sociologická šetření vypovídají o tom, že je tady nemalá část společnosti, pro kterou není předlistopadový režim pouhým zlem…

Jistě, kdykoliv se snažíme mluvit o normalizačním režimu, vstupujeme do prostoru, v němž spolu soupeří různé pravdy a odlišné vzpomínky. „Temno“ normalizace mělo pro mnohé docela dost světlých momentů. Lidská paměť je individualizovaná, odvozená od vlastního, svébytného příběhu. Vzpomínky jednotlivců, rodin i celých sociálních skupin zdaleka ne vždy odpovídají konvenčnímu pohledu katedrové historiografie, politologů, převažujícího veřejného diskursu nebo mediálnímu mainstreamu.

Rozličné paměti na individuální i skupinové úrovni mají někdy dost odlišné či dokonce protichůdné akcenty. Komunistickou éru jen zřídka kdy popisují v kategoriích čirého zla a o roce 1989 neuvažují jako o radikálním konci dějin. Občas třeba relativizují zločinnou podstatu komunistické vlády a velmi často připouštějí existenci lecčeho dobrého za „totáče“ (např. hmotně zajištěnější časy, pohodlný život). A je to zcela logické a přirozené.

Právě jsem chtěl říct, že to je nejspíš přirozená věc…

Nějaká hlubší, sofistikovaná analýza společenské i osobní minulosti je vlastní málokomu – nehledě na to, že odlišit hodnocení povahy režimu a podoby vlastního života (a třeba i privátních radostí), tedy nalézt jasnou hranici mezi osobním a veřejným v tomto režimu, není pro „běžného člověka“ úplně jednoduché. Každý pamětník má svůj vlastní obraz normalizačního komunismu a „vypráví“ jiný příběh; pro jednoho představuje hospodářskou devastaci a útlak, pro jiného osobní vzestup na společenském žebříčku nebo možnost sebeuplatnění.

Relativita historických pravd a existence osobních narací minulosti jsou faktem, se kterým se musíme smířit. I ve vztahu k historické etapě, na které lze objektivně vzato nalézt vskutku jen málo pozitivního.

Dneska často slýcháme hlasy o tom, v jak ponuré politické situaci se nacházíme. Vždycky v duchu přemítám, kde nebo v čem asi tak lidé spatřovali naději v takových letech 1982 nebo 1983. V Sovětském svazu se u moci střídali starci typu Andropova a Černěnka, u nás to byl čas politické stability. Změna poměrů v nedohlednu, přesto tady byli lidé, kteří se angažovali v opozici…

Současnost a realita počátku 80. let opravdu není souměřitelná. Obávám se, že tehdy se jen málokdo trápil tím, v jak truchlivé době žije. Češi patrně byli – alespoň ve své většině – „za komunistů“ docela spokojeni. Režim – vlastně jakýkoliv režim – koneckonců nemohl dokázat zcela znehodnotit obyčejné lidské životy. Otravný policejní stát vyžadující poslušnost a účast na přihlouplých rituálech ponechal docela rozsáhlý prostor osobní svobody.

Normalizaci sice můžeme chápat jako „příběh bezpráví“, ale pro většinu lidí měla zároveň mnoho dalších a podle všeho podstatnějších dimenzí. Například tu, že většina populace „žila dobře“ nebo alespoň tak nějak „normálně“. Byla to namnoze léta ekonomického zlepšení (například pro dělníky), politika a soukromí lidé striktně oddělili a o nic „veřejného“ se raději nestarali. Pro mnohé to byly v jádru dobré časy, kdy se v jejich životě nic převratného ani dramatického nedělo.

Byly vykolíkovány poklidným rodinným vegetováním a velkoryse pojednaným volným časem, stráveným s kolegy, sledováním televizních seriálů nebo věnovaným zájmům a zálibám (neobvykle rozšířený fenomén „koníčkaření“ a rozličného kutilství byl doslova znamením doby!). Uzavírala se manželství a plodily děti, vesele se dovolenkovalo. Skoro každý měl dost důvodů být alespoň někdy, a třeba i často, jednoduše šťastný a spokojený.

Přesto se nakonec Gustáv Husák dočkal hořkého konce, když v prosinci 1989 jmenoval první polistopadovou vládu. Kde spatřujete příčiny toho, že se stará nomenklatura u moci udržela navzdory perestrojce a nástupu Michaila Gorbačova v tehdejším Sovětském svazu?

Legitimita jádrové vládnoucí kliky KSČ - Husáka, Indry, Biľaka, Jakeše, Hoffmana a dalších - byla odvozena od posrpnového statu quo a spojena s ostře odmítavým vztahem k „demokratizačnímu“ Pražskému jaru, respektive k jakékoliv liberalizaci vůbec. Každé, třeba i kosmetické reformní „otevření se“ režimu směrem k nějakému typu omezeného pluralismu by totiž nutně znamenalo podlomení či rovnou erozi smyslu existence a samotných základů legitimity Husákova (a Jakešova) vedení, které de facto bylo instalováno okupačními vojsky a se sovětskou invazí stálo a padalo.

Interpretace roku 1968 pro komunistické funkcionáře zůstávala do poslední chvíle klíčovou otázkou. Intervence měla na věčné časy zůstat bratrskou internacionální pomocí v boji proti kontrarevoluci. Komunisté proto usilovali o zabetonování stavu, jehož výklad byl zakotven v Poučení z krizového vývoje. Dílčí reformy na konci 80. let - ostatně více méně importované z Moskvy - váhavě dávkovali shora a při tom trnuli hrůzou, aby neotevřeli Pandořinu skříňku a neodstartovali nežádoucí liberalizační proces.

Režim do poslední chvíle poměrně účinně používal dva pacifikační nástroje: ve vztahu k širokým vrstvám uplatňoval masivní propagandistický tlak v médiích spojený s permanentní sociální kontrolou a propracovaným systematickým dozorem na různých úrovních, v kombinaci se selektivní perzekucí izolované, politicky nevýznamné a nepočetné opozice (i v době, kdy se Sacharov v Sovětském svazu stal poslancem).  

To mělo za následek, že se stranická věrchuška do poslední chvíle mohla opřít o veskrze širokou společenskou podporu, ať už motivovanou nefalšovanou spontánní loajalitou, mlčením z obyčejného strachu nebo třeba jen zbytnělou lhostejností.

Jak toto všechno ovlivnilo polistopadový vývoj? Jak normalizace determinovala nové poměry na společenské, a jak na politické rovině?

Normalizace samozřejmě dalekosáhle ovlivnila životy několika generací. Kromě jiného tím, že hluboce poznamenala mentální mapy širokých společenských vrstev. Předurčila mnohé politické, mravní a duchovní hodnoty, petrifikovala specifická myšlenková schémata a modely jednání jak občanů, tak i držitelů moci.

Jak se to prakticky projevuje?

Dědictví tohoto „normalizačního vědomí“ se v praxi projevuje například občanskou pasivitou, paternalistickými nároky na stát, nedůvěrou v politiku a demokratické mechanismy, distancí od vrchnosti, té pražské nebo třeba té bruselské, ve zdánlivě paradoxní kombinaci s podléháním aktuálním mocným. Za normalizace byla ztracena nejedna stará dobrá občanská ctnost, třeba elementární důvěra uvnitř společnosti, vzájemná solidarita, dodržování dohod a smluv atd.

Přechod k demokracii v roce 1989 i další vývoj našeho pluralitního systému v mnohém naznačují koexistenci prvků kontinuity s inovacemi, která je charakteristická pro všechny velké systémové změny a zvraty. Revoluce jako radikální rozchod s „minulým“ a nastolení „nového“ je iluzí. Formální transformace systému je jedna věc a transformace takříkajíc hlubinná, psychologická, jejímž důsledkem je věrohodná adaptace společnosti – nebo alespoň její valné většiny – na způsob života v demokracii a tržním prostředí, věc druhá.

K období normalizace je v tomto smyslu i dnešní česká společnost pevně připoutána. Jsme zkrátka dědici celých dějin, reality a mentality pozdního komunismu v řadě nejpřednější. Ať se nám to líbí, či nikoli a přestože jsme v lecčems dědici zapíranými…

Často se hovoří o tom, že se měl nastupující režim o mnoho tvrději zachovat ke komunistům. Jak realistický byl a je podle vás požadavek, že jsme měli komunistickou stranu zrušit?

Realistický nebyl a není. Ponechme stranou, že pro stabilitu i kvalitu naší demokracie vždy byla větším rizikem nevěrohodnost politiky „systémových“ stran, než nostalgie, překrucování historické pravdy či touha po sociálních jistotách následovníků Grebeníčka a Filipa.

Téma likvidace komunistické strany, respektive radikální dekomunizace má vždy několik možných interpretačních východisek: politických, právních, morálních. A právě morální aspekty v různých diskusích někdy trochu zatemňují politické a právní konsekvence. Politicky vzato by totiž podobný krok zřejmě nepřinesl nic nebo téměř nic.

Snad s výjimkou uspokojení některých radikálních antikomunistů a svého času možná i určitého utlumení vcelku planého protikomunistického diskursu: „strašák komunismu“ by třeba strašil trošku méně. Patrně by došlo jen k vynucenému přejmenování strany a pokračování stejné politiky pod jiným nátěrem, neboť by nepochybně vznikla strana analogického smýšlení a s nenapadnutelným názvem, která by převzala (či udržela) tradiční komunistický elektorát.

Radikální zúčtování s komunistickou stranou by také bylo v rozporu s étosem Listopadu („nejsme jako oni“), a – zcela pragmaticky vzato – by to mohlo podlomit legitimitu revoluce i jejích čelných protagonistů. Dobovými sociologickými průzkumy totiž lze zcela průkazně doložit, že podobný krok neměl širší společenskou podporu. I to je ostatně jeden ze symptomů toho, jak silně byly generace, které zažily komunistický režim, na tento režim více či méně adaptovaní, jak byly s tímto režimem doslova srostlí.

Ani právní rovinu návrhů na „zákaz“ komunistické strany nelze přehlížet. Asi bylo téměř nemožné kdykoli po roce 1989 dokázat, že významná část elektorátu KSČ/KSČM či dokonce strana jako instituce mají sklon k násilným revolučním metodám s cílem podlomení demokratického ústavního pořádku.

Nástupcem Gustava Husáka byl jeho dlouholetý protivník Václav Havel, který proslul mimo jiné otevřeným dopisem právě Husákovi, ve kterém v polovině 70. let minulého století detailně analyzoval normalizační režim. Jak byste obě osobnosti porovnal?

Obě významné historické postavy mají překvapivě leccos společného, jakkoliv podobná přirovnání mohou vyznít poněkud násilně. Oba byli vězni téhož režimu, aby posléze, byť každý ve zcela jiném kontextu, stanuli na Pražském hradě. To je ovšem svým způsobem spíše kuriozita či shoda okolností, než nějaký významný sdílený znak.

Oba se stali nejen symbolickou tváří, ale doslova formativní, zakladatelskou osobností konkrétní etapy našich moderních dějin. A konečně, oběma bychom asi bez větších kontroverzí mohli připsat i solidní politický instinkt a určité vůdcovské nadání, leadership.

V politické praxi, ve fundamentálních předpokladech politického uvažování a v neposlední řadě i v osobnostním ustrojení ale jde o naprosté antipody. Na jedné straně svobodomyslný liberál, pochybující intelektuál, člověk s otevřenou myslí. Na straně druhé bytostně věrný celoživotní komunista neochotný ani o milimetr překročit rigidní ideologická schémata.

Kritici Miloše Zemana a Andreje Babiše mnohdy tvrdí, že jsou ztělesněním všeho, proti čemu lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, že jsou popřením polistopadového konsensu, a že nás vracejí spíše někam do časů normalizace. Souhlasíte s podobnými názory?

Je otázka, co míníme oním polistopadovým konsensem. Máme-li na mysli skutečně masové přitakání pluralitní liberální demokracii a směřování do západního civilizačního okruhu, pak lze říci, že tento konsensus se začal drolit už někdy ve druhé polovině 90. let. Pravdou je, že Zeman a později do jisté míry i Babiš se stali mluvčími těch částí společnosti, které poměrně brzy pochopily, že úplně nepatří mezi vítěze demokratické transformace a v důsledku toho se do určité míry odcizili demokratickému uspořádání.

Z hlediska základních principů fungování politického systému se ale dnes nacházíme v radikálně odlišném rámci než před rokem 1989 a asi by bylo poněkud přitažené za vlasy poukazovat na nějaké silné normalizační reminiscence. To však neznamená, že Zeman i Babiš vůbec nenavazují na jisté dílčí normalizační tradice.

Zeman a jeho nejrůznější političtí přátelé kupříkladu docela pěkně odkazují k brunátnému křupanství okresních zemědělských tajemníků, včetně tak typické fyziognomie a estetického vkusu. Babiš je zase dobrým příkladem kultu expertního řízení a technokratického manažerismu, velmi příznačného právě pro normalizační režim.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí 1. dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí 2. dílu

Game of Thrones s08e03 - shrnutí 3. dílu

Game of Thrones s08e04 - shrnutí 4. dílu

Články odjinud