Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Poučení z let 1945-48? Pokud poddolujeme právní stát, demokracii neudržíme, varuje Spurný

Poučení z let 1945-48? Pokud poddolujeme právní stát, demokracii neudržíme, varuje Spurný

Dějiny se neopakují. Přesto hovoří historik Matěj Spurný s odkazem na naši současnou situaci o letech, které předcházely komunistickému převzetí moci na sklonku února 1948 jako o epoše, která je velmi názorným svědectvím o poddolování právního státu. „Tedy o tom, že když se oslabí jeho instituce, zpochybní ústavní zvyklosti a především se normalizuje živelné a státem posvěcené čištění společnosti od všech, kteří se většině z nějakého důvodu nezamlouvají, není už většinou možné demokratický právní stát dlouhodobě udržet,“ vysvětluje Spurný v exkluzivním rozhovoru, který jsme s ním vedli u příležitosti sedmdesátiletého výročí únorových událostí.

V těchto dnech uplynulo sedmdesát let od únorových událostí roku 1948. Proč má i v roce 2018 smysl si tyto peripetie českých dějin připomínat? Je na nich něco, co by mohlo být i pro naši současnou situaci poučné?

Smysl to rozhodně má. Nejde o moralizování nad dějinami, tedy o to, abychom si donekonečna opakovali, jací byli komunisté zločinci. Chybou by bylo i přenášet tehdejší zkušenost mechanicky do současnosti a varovat před opakováním sedmdesát let starého scénáře. Dějiny se neopakují. Léta 1945 až 1948 ale jsou velmi názorným svědectvím o poddolování právního státu. Tedy o tom, že když se oslabí jeho instituce, zpochybní ústavní zvyklosti a především se normalizuje živelné a státem posvěcené čištění společnosti od všech, kteří se většině z nějakého důvodu nezamlouvají, není už většinou možné demokratický právní stát dlouhodobě udržet.

Kde spatřujete uzlové body, které únoru 1948 přecházely a následně v něj vyústily?

Klíčové byly tři faktory: (1) oslabení důvěry v liberální demokracii v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech, (2) destrukce občanských práv a fyzické násilí proti celým skupinám obyvatelstva v době nacistické okupace a (3) kontinuita obojího - tedy etnicitou podmíněných občanských práv i násilí – v obnoveném Československu po květnu 1945.

Pro konkrétní podobu rozkladu liberálního právního státu po roce 1945 pak byla podstatná specifická podoba omezené parlamentní demokracie v obnoveném Československu – tj. zákaz politických stran napravo od středu včetně nejsilnější prvorepublikové strany, tedy agrárníků, vytvoření Národní fronty, která zprvu vytvořila jakousi pseudo parlamentní demokracii bez opozice a dalekosáhlé ignorování vlastnických práv, jež se mimo jiné již před rokem 1948 projevilo poměrně dalekosáhlým zestátňováním dříve soukromého majetku.  

O komunistickém převzetí moci se často mluví v rovině individuální odpovědnosti jednotlivých aktérů, třeba Petr Pithart se nechal nedávno slyšet, že bychom už měli přestat šetřit Edvarda Beneše, jiní o tehdejších událostech hovoří jako o čemsi importovaném ze Sovětského svazu, případně jako o události, která se rozhodla už dříve během rozdělování sféru vlivů jednotlivých mocností. Není to ale přece jenom aspoň zčásti tak, že KSČ reagovala na poptávku velké části společnosti? Ostatně výsledek voleb v roce 1946, aspoň pokud jde o české země, k podobné tezi doslova svádí…

Vliv Sovětského Svazu po válce, ze které vyšel jako jeden z klíčových vítězů nad fašismem a jako země s největším počtem obětí, byl zejména v zemích, jež z větší části osvobodila Rudá armáda – včetně Československa – obrovský. Srovnatelně důležité byly ale i vnitropolitické faktory: v českých zemích se KSČ stala jednoznačně nejsilnější politickou stranou, a to vlivem předchozích zkušeností a nových nadějí milionů lidí.

Vedle již zmiňované poptávce po specificky pojaté spravedlnosti – obnášející násilnou očistu od všech, kdo neměli patřit do nové společnosti, i radikální zestátňování majetku – je důležité připomenout i to, že řada komunistů se za války zapojila do odboje. Mnozí funkcionáři KSČ na krajské a okresní úrovni se po válce vrátili z koncentračních táborů nebo byli za války prokazatelně zapojeni do různých odbojových sítí. Tito lidé požívali obrovské autority a z toho mocně čerpala i komunistická strana jako celek.  

V této souvislosti se také zmiňuje, že KSČ patřila v mnoha ohledech v letech 1945 až 1948 k umírněnějším formacím. Třeba pokud jde o znárodnění průmyslu, aspoň v nějaké míře s ním souhlasil po zkušenosti s velkou hospodářskou krizí prakticky každý. Třeba Ferdinand Peroutka v té době na adresu velkopodnikatelů a průmyslníků napsal: „Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký.“

KSČ nepatřila k umírněnějším formacím, téměř ve všech ohledech byla nejradikálnější, ale právě to jí u mnohých přinášelo body. Pokud jde o znárodnění, nežádala ovšem pochopitelně absolutní socializaci veškerého soukromého majetku a slibovala například ponechání drobnějšího soukromého zemědělství, včetně soukromého vlastnictví půdy menší výměry. To znamená, že každopádně měla umírněnější rétoriku ve srovnání s politikou, kterou pak prováděla v padesátých letech.

Čím si to vysvětlujete? Byla to strategie, anebo se později přiklonili k radikálnějšímu programu pod tlakem vnitřní i vnější situace?

Z velké části to byla strategie. KSČ se snažila stát se ze strany proletářů stranou všenárodní. V některých bodech ale její čelní představitelé zřejmě neměli zcela jasnou představu, jakou politiku budou nakonec realizovat, v případě, že se jim podaří získat absolutní politickou moc a zavést diktaturu. Například o dobrovolném či naopak vynuceném zakládání zemědělských družstev nepanovala v KSČ jednota ani během padesátých let. Významnou úlohu v té době samozřejmě hrál tlak Sovětského Svazu, do velké míry se ale dá říci, že KSČ se po roce 1948 „sovětizovala“ sama.

Kde vůbec spatřujete příčiny volebního výsledku jednotlivých stran ve volbách v roce 1946?

Největší propad zaznamenala v českých zemích sociální demokracie, v meziválečné éře vedle agrárníků nejvýznamnější politická síla v zemi. Sociálním demokratům se na rozdíl od komunistů nepodařilo identifikovat s žádným z klíčových témat poválečné doby (odboj, odsun, znárodnění). Dopadli hůře než lidovci, kteří krom svých tradičních voličů zřejmě získali i některé hlasy lidí, kteří by jinak volili zrušené středové či pravicové strany.

Národní socialisté byli personálně spojeni s londýnským exilem a byli neformálně stranou prezidenta Beneše, to jim zajišťovalo hlasy nekomunistických levicových voličů – a stali se tak klíčovým protihráčem KSČ. I oni ovšem tahali za kratší konec provazu, protože v klíčových záležitostech přizvukovali KSČ, která se ovšem s úspěchem pasovala do pozice hlavního strůjce změn. Národní socialisté se v lecčems „zasloužili“ o etnizaci občanských práv, vyvlastnění, systém národních výborů nebo o zákaz politické konkurence, tedy o několikanásobné poddolování demokratického právního státu, jenom v tom nebyli tak důslední jako komunisté.

Komunistický program se shodoval s tužbami milionů lidí a prosazovali ho nejvěrohodněji ze všech politických stran tzv. třetí republiky. Je zajímavé, že na Slovensku to k volebnímu vítězství nestačilo, což ukazuje, že rozhodující nebyly vnější faktory (osvobození Rudou armádou a její dočasná přítomnost na území státu, vliv Sovětského Svazu…), ale spíše tužby a předpolitické představy obyvatelstva, jež byly jiné v českých zemích a jiné ve východní části státu.

Jak tehdejší společnost ovlivnil poválečný odsun? Ani mi tak nejde o to, jak se díváte na samotný fakt odsunu a jeho legitimitu či legalitu, nýbrž, jak ovlivnil sociální strukturu společnosti, případně jak ji hodnotově a zájmově vychýlil či změnil a jak se tato změna projevila v politickém vývoji…

Byl to nejradikálnější zásah do struktury obyvatelstva v českých zemích v jejich tisíciletých dějinách. V pohybu bylo zhruba pět milionů lidí, vedle nuceně vysídlených i téměř dva miliony těch, kdo si v pohraničí hledali nové domovy. Princip etnické očisty společnosti i radikální proměna její struktury měly pochopitelně zcela zásadní vliv na její další podobu i na politické rozhodování lidí, to je nepopiratelné.

Můžete uvést nějaké příklady?

V pohraničí se ještě před volbami roku 1946 rozdělovala půda po Němcích a mnoho dříve nemajetných lidí se zde náhle stalo drobnými vlastníky půdy. Nejhlasitějšími hlasateli předání půdy do rukou nových slovanských majitelů byli komunisté, věc v praxi vyřizovaly rolnické komise při národních výborech, v nichž měli často rozhodující slovo zástupci KSČ, noví vlastníci pak dostali dekret o půdě od komunistického ministra zemědělství.

Nové obyvatelstvo v pohraničí postrádalo tradiční vazby a instituce, o to větší byla jeho závislost na státu a také vděk těm, kteří se zasloužili o jednoznačný sociální vzestup těchto lidí. Není vůbec divu, že to byly právě venkovské okresy českého pohraničí, kde KSČ získala ve volbách kolem padesáti procent hlasů.   

Pokud jde o poválečný vývoj, často se připomíná, že byly zakázány pravicové strany, což prý mělo nástup komunistů usnadnit. Na druhou stranu je ale dobré říct, že už v meziválečném období byla levice silná. Ostatně první volby v roce 1920 vyhrála sociální demokracie se ziskem 25,7 procent hlasů a po rozkolu na levici a vzniku KSČ byli komunisté v prvních volbách, kterých se účastnili, tedy v roce 1925, těsně druzí. Jinak řečeno: inklinace velké části společnosti – a také elit – k levici, tu byla dlouho před únorem. Jak se díváte na vývoj české společnosti právě v tomto punktu a kde spatřujete příčiny tohoto jevu. Ptám se na to mimo jiné proto, že ani po listopadu KSČM nezmizela ze scény, naopak patří navzdory dlouholetým antikomunistickým kampaním mezi stabilní prvky české politiky…  

Levicová politická identita skutečně již od dob meziválečného Československa zejména k české společnosti patří. Na druhou stranu KSČ zejména po své stalinizaci na přelomu dvacátých a třicátých let nebyla vyloženě zásadní politickou silou v zemi a, jak jsem již zmiňoval, zásadně ji posílila až postupná proměna politického myšlení, zapojení do odboje a role Sovětského Svazu v posledních letech války.

Zákaz části dřívějšího politického spektra jistě nebyl nejdůležitější příčinou síly komunistů v poválečném Československu, část voličstva ale mohl dezorientovat. Je poměrně pravděpodobné, že komunisté dokázali zejména na venkově oslovit některé voliče, kteří dříve volili nyní zakázané agrárníky.

Od voleb v roce 1946 k únoru 1948 byla ještě relativně dlouhá cesta. Necelé dva roky. Zpětně vzato: kolik a jaké udělali demokraté během této doby chyb, jež – zpětně viděno – nástup KSČ k moci usnadnily? A bylo v jejich možnostech se jich vyvarovat a tudíž v této klíčové době trend završený únorem 1948 zvrátit?

Historik není soudce. Nevíme, kam by se vývoj ubíral, kdyby ten či onen politik jednal jinak, než jak jednal. Klíčové kroky byly navíc podniknuty ještě před volbami v roce 1946 a vycházely z politického myšlení, které sdílela většina politiků všech politických stran s většinou obyvatelstva. Touha po národní a sociální homogenizaci obyvatelstva byla i u nekomunistických politiků – a jejich voličů – silnější než instinkt, který by bránil rozkladu institucí právního státu. A to přinejmenším první dva roky po válce. Poté už oslabeným nekomunistickým silám chyběly nástroje, o něž se předtím sami připravili.  

Na všech převratných politických událostech je důležité sledovat nejen diskontinuity, nýbrž možná především kontinuity s přecházejícími poměry. Kde spatřujete vy kontinuity a kde diskontinuity před a poúnorového režimu?

Hovořil jsem již o podstatných diskontinuitách mezi tzv. první a třetí republikou – nebyla zcela obnovena klasická parlamentní demokracie s celým spektrem politických stran a především byl poddolován právní stát. Vznikla jakási etnokracie, tj. stát, v němž měli občanská práva jen příslušníci vybraných etnických skupin. Právě v tom, ale i ve vysoké míře fyzického násilí proti různým skupinám obyvatelstva a v celkové ignoranci vůči pravidlům právního státu, spatřuji ovšem i prvek kontinuity – totiž s nacistickým panstvím na českém území.

Proti tomu se sice, jak známo, mocenské elity tzv. třetí republiky ostře vymezovaly (od plošné diskriminace a následného nuceného vysídlení Němců až po trestání kolaborantů v rámci tzv. retribučního soudnictví), ale zároveň již během příprav právního rámce obnovené republiky v Londýně nereflektovaně přejímali některá základní východiska nacistického panství, zejména rezignaci na univerzální platnost občanských práv.

V pokvětnové praxi pak akceptovali i kontinuitu vysoké míry fyzického násilí ve společnosti. Spíše diskontinuitní naopak byl vztah k vlastnickým právům, tedy plošné zestátňování, i když i tam můžeme sledovat jistou inspiraci válečným hospodářstvím a samozřejmě vyvlastňování na základě etnické příslušnosti vlastníků, zjednodušeně řečeno: za války Židů, po válce Němců či Maďarů.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1