Především musíme začít vnímat Zemi jako živou bytost, upozorňuje ekolog Jan Piňos | info.cz

Články odjinud

Především musíme začít vnímat Zemi jako živou bytost, upozorňuje ekolog Jan Piňos

Nejen o už zase rekordně teplém létě, ale také o nedostatku vody, stavu českých lesů nebo o současném ministrovi životního prostředí Richardu Brabcovi jsme hovořili s legendou českého ekologického hnutí Janem Piňosem. Ač se nejedná zrovna o optimistické povídání, Piňos neztrácí naději. Ta podle něj, pokud jde o budoucnost Země, spočívá jako vždycky v lidech, v jejich vědomí a iniciativě. „V tom, že podstatně přibude těch, kteří budou přírodu vnímat srdcem a budou vědět, že jsme její bytostnou součástí. A že jejím ničením ničíme sebe,“ říká ekolog v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ. Dobré příklady podle něj existují.

Skončilo další nejteplejší léto. Letos se k tomu navíc přidalo nebývalé sucho… Co se to děje?

Dokud tu byly pouze vedra, lidé se mohli ochladit v kašně nebo ve sklepě. Pokud ale nemáte dárkyni života – vodu, utéct není kam. Právě letošní sucho – aspoň doufám – bude spouštěčem nějakého hlubšího uvědomění. To letošní sucho možná udělalo víc pro ekologické vědomí lidí než všechny ekologické vzdělávací projekty za posledních pětadvacet let dohromady. Aspoň pokud jde o masovou veřejnost. Jinak řečeno: pro přírodu bylo letošní léto špatné, hodně špatné, pro širokou veřejnost, pro lepší její uvědomění, ale bylo hodně prospěšné.

Znovu se ukazuje známá pravda: bez krizí se nic nepohne. Učíme se překonáváním překážek, zdoláváním krizí, strádáním, byť se mu mnohdy za každou cenu vyhýbáme. Bez těchto karambolů se nejspíš lidstvo nedokáže poučit. A letos byla podle hydrologů v metrové hloubce pouze deseti procentní vlhkost. Vezměte si, že v srpnu začaly žloutnout některé buky a duby. A těžko říct, zda začaly usychat, anebo zda v reakci na sucho pouze zastavily svůj respirační cyklus, aby to mohly přežít… Bylo mi z toho úzko.

Co s tím? Všechno nasvědčuje tomu, že se frekvence extrémně teplých a suchých období bude zvyšovat. Voda bude strategická surovina, to je už bez debat jistá věc…

Především musíme začít vnímat Zemi jako živou bytost! To je to hlavní. Pokud jde o vodu, je to tak: nikoli fosilní paliva, ale právě voda bude strategickou surovinou 21. století. A neplatí to pouze o střední Evropě, kde je ta situace ještě relativně dobrá. Existují obrovská území, kde jen nepatrný úbytek vody může iniciovat migraci desítek milionů lidí. V některých oblastech zkrátka nepůjde žít. Zvednou se, a půjdou. Člověk, který volí mezi hladem, žízní a smrtí, mezi neznámým rizikem a smrtí, vždycky zvolí neznámé riziko.  

A pokud jde o ta opatření tady u nás?

Vznikají tady sice různé vládní koncepce boje proti suchu, aspoň ministr Richard Brabec to tak říká. A chce zakládat nějakou speciální poradní skupinu pro boj se suchem. Máme také klimatickou strategii na úrovni vlády. Podobných koncepcí jsme měli už hodně. Jsou to ale šuplíkové dokumenty. Reálně se nic neděje.

A co by se mělo dít tedy?

Musíme v první řadě snižovat fosilní zátěž. To se neděje. A to přesto, že s tím počítá státní energetická koncepce. Přestože nejde o nějak progresivní materiál, tvrdí, že máme odstavovat aspoň ty nejzastaralejší uhelné elektrárny. A to se neděje. Musíme zlepšovat stav krajiny a jejího vodního režimu, tedy především pokud jde o zemědělství a lesnictví. Neděje se to. Podle oficiálních údajů jsou naše lesy v nejhorším stavu ve srovnání s celou Evropou.

V zemědělské krajině nám chybí zeleň, je zničená chemizací a těžkými stroji. A zlepšovat musíme obojí, snižovat fosilní zátěž a zlepšovat stav krajiny, aby se v ní zadržovala voda. A obojí jde dělat velice konkrétně. Ekologové to říkají roky. Ale vláda pro to kromě silných slov dělá nesmírně málo ve srovnání s tím, co je potřeba.  

Čemu to přičítáte? Silné lobby velkých firem?

Konkrétní příklad: už Sobotkova vláda měla mít na stole protierozní vyhlášku. Nakonec ji nepřijala, důvodem byl odpor velkých zemědělců. A ministerstvo životního prostředí ji proti ministerstvu zemědělství neprosadilo. Pozitivním změnám v energetice zase brání svaz průmyslu, brání tomu tripartita i odbory. Tato uskupení zabránila přijetí antifosilního zákona. Přitom to taky nebylo žádné novum, podobný zákon mělo v té době už osm evropských zemí.

Zmínil jste, že také naše lesy jsou v mizerném stavu. V čem konkrétně to spočívá?

Podle oficiálních statistik jsou u nás tři čtvrtiny jehličnanů a téměř polovina listnatých stromů v nějaké míře nemocných. A vzhledem k tomu, že polovinu našich stromů tvoří smrky, jde o minu, která teď ohrožuje naše lesy. Čelíme největší smrkové kalamitě za dvě stě let.

Co to může znamenat?

Může to znamenat například to, že tady během deseti let ve středních a nízkých polohách neporostou prakticky žádné smrky. Ony do těchto poloh totiž ani nepatří. Daří se jim ve vyšších oblastech. Správně, pokud bych bral v potaz nadmořskou výšku, by měl smrk u nás tvořit jen deset procent lesů. A přitom tvoří padesát procent. A tři čtvrtiny z těchto padesáti procent jsou nemocné.

Jak to je tedy možné, že těch smrků máme tolik?

Protože je tady lesníci dvě stě let sázeli. Od Marie Terezie si tady lesnictví zadělávalo na problém. Dojede na to taky dřevozpracující průmysl, pokud se nezmění. Smrk má mělké kořeny, měl by růst jen na horách. Pokud je sucho a teplo, usychá, nedokáže si vytáhnout vodu z hloubky, potřebuje naopak srážky, zimu a vlhko. Daří se mu horských v mlhách, ze kterých nasává jak houba vláhu.

Co to bude znamenat pro přírodu?

Budou-li lesníci kácet jako dosud, všude tam, kde smrky uschnou, vzniknou obrovské holiny. Nastoupí eroze a změna mikroklimatu. A na těchto holosečích bude velký problém lesy znova vysadit. Poroste tam hlavně bříza, jako pionýrský strom. A je otázka, jak rychle se tam lesy obnoví, může to trvat velice dlouho.

Kdo je Jan Piňos?
Vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzizy J. E. Purkyně v Brně, obor fyzická geografie. Jako občanský aktivista působí od roku 1987, jako ekolog pracuje nepřetržitě od roku 1991 v různých organizacích a na různých pozicích, v neziskovkách i státní ochraně přírody, z toho patnáct let na vedoucích pozicích. Aktuálně zastává pozici tiskového mluvčího Hnutí DUHA. Aktivně se podílel jako pracovník i dobrovolník na desítkách občanských (ekologických, komunitních, kulturních, humanitárních) iniciativ a akcí, řadu z nich inicioval či vedl, například kampaň za záchranu obce Libkovice, blokády výstavby Jaderné elektrárny Temelín, komunální energetické projekty v Horním Jiřetíně, Školu občanské iniciativy, obnovu historických cest na Broumovsku, Týden pro broumovské kostely, Kříž smíření obětem násilí na Broumovsku, Evropské dny Slunce, blokádu kácení na Ptačím potoce v NP Šumava. Angažuje se také v prodemokratických a humanitárních akcích. V neposlední řadě spoluzakládal několik občanských organizací: Nezávislé mírové sdružení (1988), TUŽ se, Broumovsko – regionální pobočka Společnosti pro trvale udržitelný život (1999), Budapešťský klub ČR (2012) a Pomáháme lidem na útěku (2015).

Jak dlouho?

Přesněji řečeno, lesy se samozřejmě obnoví, ale ke kvalitnímu klimaxovému stádiu to může trvat stovky let. Desítky let to bude jistě trvat, než tam vůbec vyroste nějaký vzrostlejší les bůhvíjaké kvality. A celou tu dobu bude trpět vodní režim i živá příroda.

Média tu a tam informují o přemnoženém kůrovci. Jak je to velká hrozba a jak jí čelit?

Kůrovcová kalamita je už v sedmi krajích. Nejvíc na severní a střední Moravě, zasažená je už ale také jižnější oblast Vysočiny. Je pod Šumavou, v západních Čechách, de facto je v celé jižní části republiky. Příčina je prostá: je teplejší a sušší. Neznamená to ale, že není na severu. Letos bylo obrovské sucho třeba také v Podkrkonoší. Průtoky v povodí horního Labe patřily mezi nejslabší v republice.

Zároveň je třeba odlišit chráněné oblasti od hospodářských lesů…

Přesně tak. Mluvíme ale zatím o hospodářských lesích. Důležité je ale toto: proti kůrovci má smysl zasahovat, pokud je to zásah včasný. Musí jít o stromy, ze kterých kůrovec ještě nevyletěl. Pokud je už pryč, a stromy jsou už suché, z hlediska šíření kůrovce je už nemá smysl kácet. Přesně to ale lesníci mnohdy dělají: kácí za kůrovcovou frontou, v jejím týlu. Zásah bude ale efektivní pouze v tom případě, že se budou kácet aktivní stromy.

Zároveň je potřeba zasáhnout osmdesát a více procent stromů tam, kde je ložisko kůrovce. Pokud se skácí třeba jen polovina, nestačí to. A protože ani jedna z těchto dvou podmínek není splněná, kůrovec se šíří dál. V minulosti byla považována kůrovcová kalamita v případě, že byl napaden jeden milion kubíků dřeva, letos to je milionů dvacet, příští rok se čeká padesát. Pokud se to naplní, je jisté, že lesníci nebudou stíhat. A v takovém případě je lepší suché stromy nechat stát i v hospodářských lesích.

Hlavně je ale potřeba podsazovat smrkové lesy listnáči a jedlemi, snížit stavy přemnožené zvěře, která je požírá, nevysazovat už smrky tam, kde hynou, a skončit s holosečemi, jež působí vysušení, ničení a odnos půdy, na níž pak novy les roste mnohem hůř, než tam, kde se ponechají mrtvé stromy. K tomu je vsak potřeba změnit kompletně špatná pravidla, podle nichž se nyní v lesích hospodaří.

A pokud jde o chráněné oblasti?

Tam je to zcela jinak. V malých chráněných územích, v rezervacích, i v těch velkých - chráněných krajinných oblastech a národních parcích - bychom měli volit zcela jiný přístup. No, a pokud se kůrovec lavinovitě šíří republikou, vůbec neplatí to co v minulosti. Tehdy to bylo tak, že se kůrovec šířil třeba v Národním parku Šumava a vlastnící okolních hospodářských lesů se báli, že vletí i na jejich území.

Teď je to naopak: kůrovec je v hospodářských lesích a obkličuje malé ostrůvky, tedy chráněné oblasti se vzácnou přírodou. A klíčová otázka je, co teď udělá státní ochrana přírody. Aktuálně se o této důležité otázce rozhoduje v Jeseníkách, které jsou první na ráně. A bohužel zatím za první půl rok této zkoušky státní ochrana přírody na celé čáře selhala.

V čem to selhání spočívá?

Nepodnikla téměř nic. Kůrovec se rozšířil z podhůří do hor, což bylo jasné nejméně dva roky dopředu. Mohli se na to připravit. Na jaře jsme je varovali, že je kůrovec na samé hranici CHKO, vyzývali jsme je, aby něco začali dělat. Protože pak už je na řadě Národní přírodní rezervace Rejvíz, neobyčejně cenné území. A pak Národní přírodní rezervace Praděd, jedna z největších v republice. A zase se nedělo nic.

Respektive lesníci začali s obrovským zpožděním zasahovat ve třetí zóně CHKO Jeseníky, kůrovec už ale dávno postupoval dál. A dostal se až na Rejvíz, do nejcennějšího území. A k tomu všemu povolila Správa CHKO v této rašelinné rezervaci nejen kácení, ale také použití chemických prostředků. Asi na pěti místech už kácejí a dokonce používají toxické látky, pesticidy. Stříkají je na stromy, deštěm se to smyje, zůstane to ve vodě, která propojuje v rašelinném ekosystému všechno. Kromě kůrovce tak ohrožují všechen život v rezervaci.

Ukazuje se dlouhodobě, že Správa CHKO na tento úkol nestačí. Už v minulosti opakovaně, byť v méně kontroverzních případech selhali. Selhali třeba při schvalování lesních hospodářských plánů, když povolili Státním lesům i soukromým vlastníkům kácet cenné horské bučiny, přestože jsou podle evropské soustavy Natura 2000 chráněné. V bukových porostech, které se samovolně zmlazovaly, vznikaly pak holiny.

Jak bude Česká republika, pokud se podobná selhání budou opakovat, vypadat za deset nebo patnáct let?

Hodně smutně. Pokud se nepřestane kácet, rozšíří se nám tady holiny, které jsou už nyní na severní Moravě. Budou na Vysočině, v jižních Čechách, v Podkrkonoší. Kromě nejvyšších hor vlastně všude. Navíc tady můžeme mít zdevastované perly naší přírody, divočinu, která nám zbyla. Už teď přitom pokrývá jenom 0,3 procenta státu. Hnutí DUHA přitom dlouhodobě požaduje, aby tato plocha byla aspoň desetkrát větší. Teď musí Státní ochrana přírody uhájit aspoň 0,3 procenta. A pokud budou lesníci pokračovat jako na Rejvízu, je otázka, jak to dopadne.

Když to tak poslouchám, situace se mi jeví dost pochmurně: nejen že nám tady třicet let od listopadové revoluce skomírá standardní demokratický provoz, ale taky příroda…

Příroda a krajina trpí a práce Státní ochrany přírody se zhoršuje. Dílem kvůli zvyšující se administrativní zátěži. Profesionální pracovníci tráví víc času v kancelářích, než venku. Dílem je to ale také slabým politickým krytím. V minulosti jsme tady měli na postu ministra životního prostředí lidi, jako Luboš Kužvart, Libor Ambrozek nebo Martin Bursík. Ne že by také oni nedělali chyby nebo i velké politické ústupky, bezesporu byli ale v oboru kompetentní. Když bylo potřeba, byli - ač ne vždy – ochotni podstoupit střet, nasadit vlastní kůži.

A současný ministr?

Myslím, že mu jde především o dobrou pověst, kterou mu vytváří kvalitní PR profesionálové. Reálná politika, jeho činy, ale daleko zaostávají za jeho veřejným obrazem, za jeho pověstí. Chce-li se blýsknout činy, které pomohou přírodě i lidem, měl by ihned zasáhnout ve prospěch chráněných území vzácné přírody. Ministerstvo musí přijít se systémovým řešením při lavině kůrovcové kalamity v hospodářských lesích, zrovna tak musí před ničivými a zbytečnými lesnickými zásahy ochránit také cennou přírodu v rezervacích, chráněných krajinných oblastech a národních parcích. Místní ochrana přírody to sama nedokáže.

A v čem tedy podle vás spočívá naděje na pozitivní obrat?

Jako vždycky, v lidech, v jejich vědomí a iniciativě. V tom, že podstatně přibude těch, kteří budou přírodu vnímat srdcem a budou vědět, že jsme její bytostnou součástí. A že jejím ničením ničíme sebe. Dobré příklady existují. Třeba petici Hnutí DUHA za národní parky podepsalo šedesát tisíc lidí a téměř 300 akademiků. Byl to průlom. Naději lze tedy spatřovat v této aktivní veřejnosti. Čtvrt milionu lidí podepsalo výzvu na odstoupení Andreje Babiše. Ani to není zanedbatelné číslo. Znamená to, že jisté podhoubí tu je. A věřím, že aktivizace těchto lidí, jejich propojování, nabalování a růst časem jistě přispěje k proměně společnosti i přírody.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud