Slačálek: Nemluvme o extremismu, ale o rasismu. Největší hrozby vytváří liberální demokracie sama | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Slačálek: Nemluvme o extremismu, ale o rasismu. Největší hrozby vytváří liberální demokracie sama

Slačálek: Nemluvme o extremismu, ale o rasismu. Největší hrozby vytváří liberální demokracie sama

Převládající pojetí extremismu je podle politologa Ondřeje Slačálka nevyhovující, neboť nedokáže zachytit, že si ty největší hrozby produkuje liberální demokracie sama ve svém středu. Proto navrhuje nehovořit o extremismu, nýbrž o rasismu. „Tato společnost se z dobrých důvodů rozhodla, že bude potírat rasismus v různých jeho podobách a bez ohledu na to, zda se objevuje v mainstreamu nebo na okrajích,“ připomíná politolog. Podle něj je přitom jasné, že se asi každý stát bude nějak bránit anarchismu či některým jiným proudům humanistické, ale radikální levice. Avšak zdůrazňuje, že by takový stát měl umět rozlišovat. „Anarchisté či marxističtí humanisté nepřicházejí ústavní práva drasticky omezit, tak jako krajní pravice, ale přinejmenším ze svého hlediska rozšířit. Stejně tak jistě důsledně pojatý environmentalismus představuje civilizační výzvu, ale nikoli jako snaha omezit práva a svobody, ale jako snaha je zachránit před ekologickou katastrofou,“ říká Slačálek v rozhovoru pro INFO.CZ.

Jak byste charakterizoval to, čemu někteří experti říkají extremismus středu?

Existují dva různé přístupy. Tento pojem se objevuje u Seymoura Martina Lipseta (americký sociolog a politolog, pozn. redakce). Lipset fašismus nebo nacismus, tedy fenomény, které máme sklon řadit ke krajní pravici, sociologizuje. Říká, že to byl extremismus, extremistická politika středních vrstev. Těch samých středních vrstev, o které politická sociologie opírá demokracii. Dodnes se často opakuje: čím silnější a spokojenější střední vrstvy, tím stabilnější demokracie.

Lipset na to říká, stejně jako někteří další, třeba současná maďarská socioložka Agnes Gagyi: dobrá, ale taky tam je něco temného. Pokud jsou střední vrstvy vyděšené, pokud cítí nějakým způsobem ohrožení svých pozic, tak se hodnoty, které byly v umírněné proporci historicky zárukou stability demokracie, včetně umírněného nacionalismu nebo měšťácká úzkoprsosti, stanou excesem. Tehdy ve své vyděšené podobě mohou být zdrojem totalitárních hnutí nebo politického extremismu.

Souhlasíte s Lipsetem?

Ano, myslím, že to je geniální vhled. Už v 90. letech minulého století ho do české debaty vnesla socioložka Klára Vlachová, která upozorňovala na to, že tzv. krajně pravicové hodnoty jsou bližší středu více, než by se mohlo zdát. Hovořila o tom, že jde do značné míry o mentalitu zdivočelého živnostnictva. Strach z cizího, konspirační teorie, rasismus. Jistý darwinovský biologismus, který je ve své excesivní podobě zdrojem Hitlera, je zároveň něco, co je velmi silně přítomno v maloburžoazní imaginaci, je biologickou a přehnanou verzí morálky konkurence.

Pojem extremismus středu zní šokantně. Což je zapříčiněno tím, že máme sklon k exotizaci nacistické zkušenosti. Nejgeniálněji byla předvedena, když si někteří lidé na film Pád třetí říše stěžovali s tím, že tam Hitler vypadá jako člověk. On ale přece nebyl UFO! A jediné smysluplné poučení z nacismu spočívá právě v tom, že si uvědomíme, že se tohle všechno stalo lidem, lidem, od kterých nejsme v čase ani prostoru zase tak moc vzdáleni. S touto exotizací souvisí, že máme tendenci si extremismus umisťovat kamsi vně, někam do bezpečných okrajů. Namísto toho, abychom si přiznali, že je to zesílená verze toho, co dobře známe, toho, co běžně žijeme. Což ne každý rád slyší.

A pokud bychom nemluvili o společnosti, nýbrž o politice. Může tento fenomén souviset s tím, že si mainstreamové nebo okolo politického středu oscilující strany osvojují postoje a názory, které byly ještě donedávna na okraji, případně v onom extrému?

Určitě. Nejsem si ale jistý, že jde o trend, který se týká výhradně politických stran. Je to primárně společenský posun, který se v politických stranách projevuje. Má to hlubší zdroje a příčiny.

Kde je spatřujete?

Dobře to popisují Boris Buden a Gáspár Miklós Tamás. Oba hovoří o rozpadu společnosti a jejím nahrazením kulturou a představou o „přirozenosti“. Buden klade větší důraz na kulturalizaci všeho, což znamená, že skončíme u nepřevoditelnosti. Namísto sociálních konfliktů, kde je představitelný dialog jednotlivých pozic a zájmů, se ocitáme v prostředí různých kultur, které se spolu nemohou dohodnout, protože mají odlišné, nepřevoditelné základy.

Nejvýstižněji to ilustruje popularita bestselleru Samuela Huntingtona Střet civilizací. Tamás zase zdůrazňuje, že diskurs přirozenosti je vlastní tržnímu liberalismu, viz jeho „přirozená“ soutěž, „přirozená“ konkurence, „přirozené“ pojetí života jako boje, což v sobě skrývá brutální jádro.

Ministerstvo vnitra zveřejňuje každoroční situační zprávy o stavu extremismu v České republice. Dokážou tyto oficiální dokumenty podchytit posuny ve společnosti i v politice, o kterých hovoříme?

Asi je férové říct, že se minimálně někteří autoři těchto zpráv o něco podobného snaží, i do těch nešťastných přehledů zahrnuli například islamofobii. Nechci jejich práci tudíž odsuzovat en bloc. Avšak jejich optika je stále značně problematická.

„Extremistologie“, ona paravěda pojednávající o tom, kdo má být sledovaný policií, která může být skandální i z pohledu liberálně-demokratických hodnot, rozhoduje o tom, kdo má být vymístěn na okraj. Nedokáže přitom zachytit, že si ty největší hrozby produkuje liberální demokracie sama. Selhává tak v jedné z rolí společenské vědy, jíž by měla být společenská sebereflexe.

Ten problém je ale širší. Už Lipset si stěžoval, že extrémním proudům je věnována mnohem větší pozornost než onomu středu. A třeba Cas Mudde (holandský politolog, pozn. redakce) říká, že zatímco před rokem 1989 vzniklo relativně málo textů o krajní pravici, po něm se z ní stal jakýsi privilegovaný ďáblík na politickém okraji. Dokonce tvrdí, že vzniklo víc textů o krajně pravicových stranách, než o všech ostatních dohromady.

Je v tom jistá fascinace vyzyvatelem, případně zlem, které vede k vychýlení pozornosti. Výsledkem je, že jsme prakticky všichni sledovali okrajové, mnohdy až bizarní skupinky, a utekl nám střední proud. V mainstreamových novinách pak mohou vycházet horší texty o rasových či náboženských „Druhých“, než jaké by si dovolila kdekterá neonacistická kapela.

Což se musí projevovat i v reálné politice. Třeba v Brně bude v komunálních volbách kandidovat spolek Slušní lidé. Politolog Miroslav Mareš sice tvrdí, že to nejsou extremisté, na druhou stranu je fakt, že jejich příznivci jsou schopni napochodovat do města a minimálně v náznacích vyhrožovat svým oponentům…

Tak kolega Mareš takto nevnímá ani Tomia Okamuru. Vlastně to dává logiku: pokud je zastánce pojmu extremismus a odmítá „extremismus středu“, je logické, že hledá ohrožení demokracie na jejích okrajích a příliš si neví rady se situací, kdy se rasistické postoje, brutalizace a zastrašování či směřování k vládě silné ruky stávají součástí středního proudu. Pokud vnímáte stoupence Pinocheta jako oživující hlas ve veřejné diskusi a součást legitimní plurality názorů, je vaše citlivost pro nedemokratické postoje poněkud omezena…

Já chci ale říct, že to má praktické důsledky. Na jedné straně máme kauzu Fénix, kdy se před soudem ocitla skupina levicových aktivistů v podstatě na základě policejní provokace, na druhé se nám Brnem producírují agresivní skupinky lidí, kteří jsou schopni vyhrožovat těm, se kterými nesouhlasí…

Řečeno s Járou Cimrmanem, věda o extremismu je taková věda o „sprostých podezřelých“. Dopředu zkrátka očekáváte, že nějaké názorové skupiny, které si dopředu nadefinujete, jsou hrozbou. Což vám mimo jiné skýtá možnost tyto skupiny homogenizovat, což je velmi užitečná strategie. Fašisty a antifašisty pak považujete za stejnou verbež, ekologové jsou taky něco jako neonacisti, krajní levice je totéž co krajní pravice…

Jde o metodu, která je dost výhodná pro rasisty, a nevýhodná pro jejich oponenty. Navíc legitimizuje permanentní policejní zájem, který má v sobě kus sebenaplňujícího proroctví. Pokud někoho permanentně sledujete a kriminalizujete i takové aktivity, jako jsou koncerty, je téměř jisté, že nastane konflikt a radikalizace. Podle mého soudu jde o přístup, který je do jisté míry deliktotvorný, a sociologie to ostatně dlouho popisuje etiketizační teorií autorů jako Becker, Cohen a další.

Velmi dobře to ukázala právě kauza Fénix, kde soudy nakonec smetly s velkou slávou prezentovaná obvinění z terorismu. Ať to bylo jakkoli, dokazuje to, že tady došlo k masivnímu nasazení policejních sil na relativně malou skupinu lidí, která nepůsobila ani tak nebezpečně, jako spíše trochu bizarně. Přesně se na této kauze ukazuje, kam může tento typ pozornosti vést. Možná může vytvořit delikventy, ale nepodchycuje to, co je dneska skutečně nebezpečné.

Co s tím?

Podle některých expertů, jako je třeba Klára Kalibová, právnička s dlouhou zkušeností s pomocí obětem rasistického násilí, nebo znalec české krajní pravice Jan Charvát bychom měli koncept extremismu opustit a něčím nahradit. Jako nejpravděpodobnější kandidát se nabízí koncept hate crime (zločin z nenávisti, pozn. redakce).

V čem tento koncept spočívá?

Podle něj se musíme zaměřit čistě na trestné činy z nenávisti, nezaměřovat pozornost na dopředu vytypované skupiny, nýbrž na konkrétní trestnou činnost a také na její oběti, které z optiky extremismu zcela vypadávají. Musela by se změnit definice útoku na ústavnost a ochoty používat násilí. Jako doporučení ke změně policejní práce to je asi dobré, ale jako nástroj k politické analýze mi to přece jen přijde trochu málo. Problematické na tomto konceptu totiž je, že depolitizuje a psychologizuje. A až příliš se zaměřuje na skutek, na zločin. A zase je tam homogenizace – v extrémním případě by tedy „zločinem z nenávisti“ byl útok neonacistů na Romy i útok Romů či antifašistů na neonacisty.

Co byste tedy navrhoval?

Podobně jako kolega Charvát si myslím, že musíme mluvit o obsahu oněch názorů a odmítnout homogenizaci. Místo ní je třeba se zaměřit na celospolečenský kontext. Nepředpokládejme bezproblémovou a „dobrou“ společnost, proti níž kují pikle skupinky zákeřných „extremistů“. Nemluvme o extremismu, ale o rasismu. Tato společnost se z dobrých důvodů rozhodla, že bude potírat rasismus, v různých jeho podobách a bez ohledu na to, zda se objevuje v mainstreamu nebo na okrajích. Ze stejných důvodů si umím představit potírání stalinismu.

Ale vzhledem k tomu, že se nacházíme snad v jediné zemi, kde stalinisté vyhráli relativně demokratické volby a kde největší básník své doby napsal knihu Stalin, tak to bude asi obtížnější. Navíc mnoho lidí, kteří požadují kriminalizaci stalinismu, mluví spíše o komunismu, přičemž tak dosti blátivě označují vše od Marxe až po Dienstbierovo Občanské hnutí.

Je také jasné, že se asi každý stát bude nějak bránit anarchismu či některým jiným proudům humanistické, ale radikální levice. Měl by nicméně umět rozlišovat. Anarchisté či marxističtí humanisté nepřicházejí ústavní práva drasticky omezit, tak jako krajní pravice, ale přinejmenším ze svého hlediska rozšířit. Stejně tak jistě důsledně pojatý environmentalismus představuje civilizační výzvu, ale nikoli jako snaha omezit práva a svobody, ale jako snaha je zachránit před ekologickou katastrofou.

Co by to znamenalo prakticky? Třeba SPD a Slušné lidi by pak bylo možné označit za extremisty?

Jak jsem řekl, ten pojem extremista je problematický a dal bych přednost mluvit o tom, zda jsou rasisté a xenofobové či zda vnášejí do politiky brutalizaci a násilí, vylučování, lži a konspirační teorie. To je jednoznačné. Pokud bych měl přijmout definici, podle které je extremismus útok na základní ústavní hodnoty a je tam přítomna vůle užít při tomto útoku násilí, což by myslím mohla být nejkonsensuálnější definice extremismu, tak u Slušných lidí není o jejich extremismu pochyb. A u Okamury není pochyb o první podmínce, i když se zatím nikde nepřihlásil k fyzickému násilí. Nicméně způsob, jakým atakuje některé menšiny, jednoznačně splňuje charakteristiky verbálního násilí.

Zároveň musím říct, že jsou Slušní lidé a Okamura něco jako postavičky v obludáriu. Pokud se ale pan prezident Zeman vyfotil v tričku se škrtnutou mešitou a vystoupil na akci organizace, která se jmenuje Islám v České republice nechceme, tak tím zcela jednoznačně vystoupil proti jednomu ze základních ústavních principů této země, tedy proti náboženské svobodě. Tím splňuje minimálně tu první podmínku extremismu. Druhá podmínka je sporná kvůli definici násilí, ale opět, některé prezidentovy výroky lze označit za verbální násilí velmi jednoznačně.

Zemanova současná pozice je napravo od Marine Le Penové, která klade velký důraz na to, aby od sebe odlišovala muslimy a muslimské radikály. Zeman říká, že neexistuje něco jako umírnění muslimové. To je verbální násilí, co jiného? Pokud je srovnává s nacisty a říká, že neexistovali umírnění nacisté, co tím říká? Implikuje tím násilí, protože s nacisty přece také nešlo jednat, museli být na hlavu vojensky poraženi. Okamuru a Slušné lidi tedy můžeme označit za extremisty, za důležitější ale považuji, že jsou pouze o trochu excentričtější verzí kategorie, kam patří Miloš Zeman nebo Václav Klaus mladší a řada dalších politiků, novinářů a mluvících hlav středního proudu.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.