Svědectví prvních nakažených na jihu Itálie: Zemřel tchán i strýc, ani jsme se nerozloučili | info.cz

Články odjinud

Svědectví prvních nakažených na jihu Itálie: Zemřel tchán i strýc, ani jsme se nerozloučili

Svědectví prvních nakažených na jihu Itálie: Zemřel tchán i strýc, ani jsme se nerozloučili
 

Má za sebou měsíc života, kdy si pamatuje den po dni snad každou hodinu. Její rodina je první, u níž se na jihu Itálie potvrdila nákaza koronavirem. A také první, kde kvůli tomu někdo zemřel. Hlas má unavený, ale odhodlaný. A přesto, že Jana Richterová předminulý týden přišla o dva blízké, jimž nikdo z rodiny nemohl ani na pohřeb, na moji otázku, zda by se nebála stát v první linii, odpovídá bez zaváhání: „Naopak! Jsem přece zdravotní sestra a to ze sebe nikdy nesmyjete. Jen co budeme uznáni za zdravé, půjdu se přihlásit jako dobrovolnice k ošetřování,“ říká pro INFO.CZ v rozhovoru, který vznikal na začátku minulého týdne.

 

Váš příběh první nakažené rodiny na jihu Itálie dostal poměrně rychle dramatický spád...

Ano, pětašedesátiletý tchán zemřel v sobotu 28. března, ani ne měsíc po nákaze.

My jsme o vás psali na INFO.CZ čerstvě poté, co vaše rodina onemocněla. Mimochodem tchán onemocněl ve stejný den, kdy i Česko ohlásilo svého prvního nakaženého. Připomeňte - jak to začalo? Lékaři vás napoprvé „vyhodili“, že?

Ještě v neděli dopoledne 1. března jsme byli všichni na velkém pohřbu, který se u nás konal. A pohřeb je v Itálii vždy veliká událost. Na to se sjedou tak dvě stovky lidí, aby šli zesnulému vzdát úctu, tím spíš, že to tentokrát byl mladý jedenadvacetiletý kluk, který se zabil na Novém Zélandu. Nikoho z nás nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečné, vždyť u nás na jihu ještě nebyl prokázaný ani jediný případ nákazy. A jak jsou Italové družný národ, tak jsme se samozřejmě objímali, podávali si ruce, symbolicky se líbali. Nebyli jsme nezodpovědní, ale něco, co je zakořeněno v národu tak hluboce, ze dne na den prostě nezměníte.

Co se dělo pak?

Už ten den večer se tchánovi udělalo zle a naráz mu vyskočila horečka. Jako zdravotní sestra jsem mu podávala paralen na sražení teploty. Tchán, ač jinak zdravý a statný, měl dlouhodobé a vzácné imunitní onemocnění, proto jsem věděla, že se musíme snažit horečku srazit.

Nepovedlo se. V pondělí ráno byla horečka skoro čtyřicet a špatně se mu dýchalo, tak jsme jej vezli k lékaři. Sami jsme navrhli, že by to mohl být koronavirus, ať mu udělá testy. Lékař se zasmál, že v regionu ještě není hlášený žádný případ nákazy, takže určitě nebudeme první. Notabene když jsme nikam necestovali. A poslal nás domů.

Večer už tchán začal modrat, tak jsme na nic nečekali a volali sanitku. V nemocnici se ukázalo, že je skutečně první nakažený u nás na jihu. Skončil na umělé plicní ventilaci a uvedli jej do umělého spánku. Od té chvíle jej nikdo z nás už neviděl. Vlastně ne. Ještě manželovi druhý den povolili přivézt otci kufr s věcmi. Bizarní je, že nám, celému zbytku třígenerační rodiny, která žije spolu pod jednou střechou, v tu chvíli nikdo testy neudělal. Poslali nás normálně domů. Radši nemyslím na to, koho všeho jsme mohli nakazit cestou a po celé dva dny, kdy jsme ještě normálně fungovali.

Pustili vás, i když nemocnice už věděla, že tchán je pozitivní?

Ano. Jenže ve středu ráno se udělalo zle už i manželovi, vyskočila mu horečka na devětatřicet, tak jsme rovnou vyrazili do nemocnice. Teprve napodruhé nás otestovali všechny. Samozřejmě jsme byli všichni pozitivní. Manžel v nemocnici už zůstal, taky jej napojili na umělou plíci a je tam doteď. Nikdo z nás ho čtyři týdny neviděl. Můžeme se bavit jen po telefonu. Zrovna dnes jsou narozeniny našeho syna a poprvé táta doma není.

A vy jste na tom jak?

My jsme s dětmi i s tchyní přežili v karanténě doma. Dětem kromě nudle u nosu a toho, že zlobily víc než obvykle, jak nebyly ve své kůži, prakticky nic nebylo. Nepoznala bych to, jen starší dcera měla zvýšenou teplotu. Mě hodně bolela hlava, cítila jsem se strašně unavená, bolely mě i všechny svaly a všechno mi trvalo třikrát tak dlouho. Řekla byste viróza, nebo jarní únava. Jen to trvalo hrozně dlouho.

Teď už by nám měla končit karanténa, jenže všechno je nějaké zpomalené. První test vyšel negativní, ale je nutné jej po čase opakovat, jinak nás ven nepustí. Druhé stěry máme za sebou, ale na výsledek už víc než týden čekáme marně.

Nebožtíci leží doma i celý den, rakve se nestíhají vyrábět

Čím to je?

V nemocnici San Perino v Brindisi, která je tu vlastně jediná, je teď všechno komplikované, sami totiž mají hodně nemocného personálu. A kromě toho v našem regionu Puglia je nemocných už přes dva tisíce lidí, o které se zdravotníci musí starat. Nejprve se však nemocnice rozhodla otestovat lékaře a zdravotní sestry, takže všechno ostatní má zpoždění.

A co se týče těch, co umírají, situace vypadá jak?

Tchán zemřel kolem sedmé osmé hodiny večer. Ve čtyři odpoledne ve stejné nemocnici zemřel i náš strýc. Bohužel umírá i hodně mladých, kolem třiceti až devětatřicet let. Nedělám si iluze, že pohřbů nepřibude. Hrozné je, že jsme se nemohli s tchánem ani rozloučit. Pohřbili jej jen za účasti kněze a starosty obce, fotky jsme si prohlíželi až v deníku The Sun. Manžel novinářům povolil, že mohou pohřeb nafotit – měli o to totiž zájem, když šlo o první oběť na jihu. Jinak bychom vlastně ani neměli památku.

Pro tchyni to bylo hrozné, vědět, že se nemůže s mužem rozloučit. Zvlášť tady, kdy je pohřeb velká událost. Nebožtíci zůstávají po smrti doma celý den, aby mohli přijít příbuzní a ti, co se s nimi chtějí rozloučit a vzdát jim úctu. Když člověk zemře večer, tak je celou noc doma, druhý den chodí do domu procesí lidí, aby se rozloučili a teprve pak, v podvečer si zemřelého odváží pohřební služba. Takže to bylo opravdu těžké, tohle všechno škrtnout. Teď ovšem zůstávají zemřelí doma také celý den, i když se jim nikdo nepřijde poklonit. Pohřební služby nestíhají, takže zemřelí jsou doma nuceně a pohřební služba si je vyzvedne až třeba za dvanáct hodin. Na severu se nestíhají vyrábět rakve, jsou přeplněná krematoria, takže vojáci mrtvé odvážejí po celé Itálii do regionů. Vezměte si, že zemře za jediný den skoro tisíc lidí (v posledních dnech jsou již počty mrtvých mírně nižší, zhruba kolem 600 úmrtí denně – pozn. redakce) tak kam je dáte? To prostě nemá řešení.

Ještě pořád se u vás dezinfikují silnice? Když vaše rodina onemocněla a musela do karantény, tak u vás ve vsi dezinfikovali celou vaši ulici, pokud se dobře pamatuji.

Ano, a dělali to už dvakrát. Ukázalo se totiž, že virus se drží i na betonu, takže na jihu jsme se poučili z opatření, která dělali na severu a obce rychle pochopily, že to má význam.

A už alespoň víte, kdy se domů vrátí manžel?

Dokud nebude mít oba testy negativní, tak jej nepustí. Už ho přemístili do takzvané „post Covid“ nemocnice a teď čekáme, co bude. Díkybohu je snad z nejhoršího venku, už nemusí být na plicní ventilaci.

Co byste po svých zkušenostech a po tom, co vidíte v Itálii, řekla na úvahy rozvolnit některá opatření – konkrétně nošení roušek?

Myslím, že tady neexistuje správná, nebo špatná cesta. Jisté je, že dosud není vakcína a léky, které jsou, tak, pokud vím, nezabírají na všechny pacienty. Bohužel se obávám, že postupně se nakazí lidé na celé planetě a je velmi individuální, kdo přežije. Vidím to u nás. Jsou tu babičky a dědečkové, kterým je 94 nebo i 100 let a přežili nákazu. Mému manželovi je 38 let, je zdravý a má dobrou kondici, a přesto skončil v nemocnici v těžkém stavu na umělých plících a strávil tam takto čtyři týdny.

Koronavirus nezmizí ze dne na den

Myslíte, že jste již z nejhoršího venku?

Bohužel si myslím, že virus jih Itálie teprve naplno zasáhne. V Česku to vidím podobně. A v tom mě nepřestane udivovat – jak to říct slušně – neinteligence některých lidí. Znám situaci v Anglii, protože jsem tam pracovala. A to, co předvedl Boris Johnson, na to pro mne neexistují slova. Myslím, že si absolutně neuvědomuje, o co jde a jak je to vážné. Na severu Itálie jsou rodiny, které v jednu chvíli ztratily tři čtyři členy rodiny. Děti zůstaly bez rodičů, bez sourozenců. Nerozumím tomu, že to některým politikům nedochází.

Kolem koronaviru je řada mýtů a výmyslů, pro někoho může být těžké se v tom orientovat. A i v Česku byly minimálně dva případy, kdy se lidé dostali do konfliktu při nakupování, které mohlo minimálně ze začátku, když se objevovaly zprávy o vyprodaných obchodech, být pro některé občany stresující. Jak jste tohle vnímala v Itálii?

Chápu, že lidé jsou zoufalí, protože jíst se musí. Pomoc státu sice je nastavena, ale všechno je hrozně zdlouhavé a trvá to týdny, než nějaké peníze přijdou. Naštěstí to obchodníci pochopili a před každým obchodem stojí nákupní košík s tím, že do něj každý může odložit cokoliv, co může postrádat a jinému to pomůže. Přispívají i obchody samy tím, co se nestihlo spotřebovat. A Charita a Červený kříž to pak rozdělují potřebným lidem. Teď k nám doputovalo například 80 tisíc eur na to, aby se přerozdělily lidem z Czisternina, kteří nemají na jídlo. A týká se to i lékáren. Ty zase dávají zdarma ochranné pomůcky všem dobrovolníkům. Založil se fond pomoci, kam teď i má tchyně přispěje, protože mnozí jsou na tom hůř.

Kdybyste nebyla na mateřské, tak byste taky stála v první linii, jako zdravotní sestra a starala se o nakažené lidi...

Pozor, já už nejsem na mateřské. Jen se zadrhla administrativa s uznáním mého vzdělání sestry, protože jsem maturovala v roce 2005, tedy v době, kdy jsme čerstvě vstoupili do Evropské unie, a nikdo na ten poslední ročník zdravotních sester nemyslel, že by se předem nastavila jednotná pravidla, co se týče zkoušek platných pro celou EU. Odjížděla jsem hned poté pracovat do Anglie a to ještě šlo udělat tam jako sestra z Česka slušnou kariéru. Jenže tam je jiný systém zdravotnictví. Tady v Itálii to trochu vázne, takže doposud řeším papíry.

Já jsem spíš mířila tam, jestli byste se nebála dělat zdravotní sestru v současné situaci?

Ne, vůbec! Proboha. Vždyť to není zaměstnání, to je cíl, smysl života, poslání. Žádný ze zdravotníků, kteří dnes pečují o nemocné nakažené pacienty, není schopen to vzdát. Zradil by sám sebe. Já říkám, že každý člověk se narodí pro nějaké povolání. Tak jako já bych nebyla schopná sedět za počítačem v kanceláři, ale jsem jako ryba v moři, když můžu dělat, co mám ráda a co jsem vystudovala, tak chápu, že zase jiní by se asi báli jít teď ošetřovat lidi, protože jejich místo je za tím počítačem. Chci nastoupit. Jakmile budu moct a uznají nás za zdravé, tak začnu pracovat. Buď jako dobrovolník, nebo nejspíš hned po skončení karantény zamířím nechat se zapsat na Červený kříž, jen abych mohla pomáhat. Jsme lidi a já jsem zdravotní sestra, tak přece musím.

Když se bavíme o pomoci, tak trochu odbočím. Vím, že v Itálii vzbudil velkou vlnu nevole fakt, že v Česku byla zabavena zásilka s humanitární pomocí – konkrétně s rouškami a respirátory, která směřovala právě do Itálie. Poškodilo to obraz Česka hodně?

Manžel mi to pravda dal trochu „sežrat“, ale říkala jsem mu: Víš co, počkej, až se zjistí všechny ty okolnosti, jak to doopravdy bylo. Je to totiž přinejmenším zvláštní, jak se připletla humanitární zásilka k ochranným pomůckám, které byly zcela jasně určeny pro černý trh. Takže kdoví, jak to bylo doopravdy.

Spíš bych ráda řekla, že Čechy obdivuju, protože uměli rychle zareagovat a třeba z dýchacích masek určených pro potápění, začít vyrábět ochranné masky pro personál nemocnic. Nebo mladí kluci, co mají firmy se 3D tiskárnami, tisknou ochranné štíty, jiní šijí roušky. Rychle zareagovaly i „nano“ firmy. Zkrátka ta solidarita je skvělá. Jediné, co nechápu, je, proč česká vláda tahá ochranné pomůcky z Číny za drahé peníze, když máme dobré české výrobce, kteří jsou nastartovaní vyrábět.

Řekněte, co budete dělat, jako první věc, až budete moc ven z karantény?

Budu šít další roušky. U nás nejsou povinné, ale už se o tom diskutuje. Já ji určitě budu nosit, protože nechci, abych někoho nakazila. Počkejte… Teď jsem se zase lekla, protože za oknem projíždí sanitka. To je loterie: pro koho ze sousedů jedou? Vždycky mě zamrazí v zádech. Ale zpět k otázce. Jakmile dostaneme povolení vyjít, tak s tchyní vezmeme děti na naše pole a na naše pozemky, ať si tam alespoň chvíli hrají a proběhnou se. Doma je jim po tom měsíci už hodně těsno a zlobí.

Co byste po svých zkušenostech s koronavirem vzkázala do Česka?

Aby si lidé dávali pozor na příznaky. Další věc je, ať proboha vydrží co nejdéle dodržovat všechna opatření, tedy nestýkat se ani s nejbližší rodinou, žádné grilování na zahradě se sousedy, i když tam běhají taky zdravé děti. Nikdy nevíte, jestli nejsou přenašeči a chcete si to vzít na svědomí, že kvůli zábavě či sportu se někdo jiný nakazí a zemře? Izolace jde vydržet dlouhé týdny.

A taky bych ráda vzkázala, aby se lidé co nejvíce spojili, tak jak to jen v současné situaci je možné, a pomáhali si navzájem. Když totiž člověk přemýšlí, co nás tato zkušenost učí, tak je to právě solidarita. A také soběstačnost, protože kdo má dnes zahradu a může si něco vypěstovat, tak ten vyhrál v loterii, což brzy pochopíme. Nevím, jestli si to lidé teď uvědomují, ale ovoce ani zelenina nebudou. Cokoliv, co Itálie dřív vyvážela a co se ještě povedlo zasadit a pěstovat, zůstane v zemi, to nepůjde na vývoz a ostatní země to budou mít zcela jistě taky tak.

V každém případě nás virus donutí probrat si, co je skutečně důležité a co ne. A bude nutné to i vysvětlit dětem, co má v životě váhu a co ne. Rajčata v zimě z druhé strany světa? Hroznové víno v lednu? Zapomeňte! Nechci šířit špatnou náladu, ale pořád jsme teprve na začátku a myslím, že bude ještě zle. Řadě lidí i firem dojde, že bazén na zahradě a saunu v domě fakt nepotřebují. Zato potřebují pekaře, který umí péct chleba a má z čeho. Hodně profesí zanikne a přibudou nové, jiné.

Chcete říct, že koronavirus nám změní hodnoty?

To zcela jistě. I svět kolem nás, tak jak jsme jej znali. Když to přežijeme, což je teď nejdůležitější. Je dobré to mít pořád na paměti, až vás někdo pozve na grilování na zahradu, jako se to teď stalo mému bratrovi v Česku. Odmítl. On ode mne ví, že jde opravdu v prvé řadě o život.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud