Příliš demokracie nás dnes dostane leda na pitevnu. Nechte vládnout lékaře! říká Doležal

Lenka Petrášová

10. 04. 2020 • 08:00

Jako vojenský lékař zažil epidemii tyfu v Československu, současnou pandemii ale považuje za něco bezprecedentního. „Viry tu prostě jsou a budou a my se s nimi musíme naučit žít. Podstatné je chovat se jako smečka, semknout se a přežít,“ říká dvaadevadesátiletý nestor českých porodníků Antonín Doležal v rozhovoru pro INFO.CZ.

Pamatujete leccos, mimo jiné epidemii tyfu v někdejším Československu. Co říkáte na současnou pandemii a na to, jak k ní přistupujeme?

To, co se dnes děje, nemá prakticky obdobu. Je to poprvé, kdy díky globalizaci světa nějaká infekce ve velkém a prakticky naráz zachvátila celou zeměkouli. Takže takové ty chytré řeči, že příště budou potřeba miliardy roušek a že se musíme lépe zásobit… To je přece něco, na co se nikdo nemohl připravit předem. A ano, jako vojenský lékař jsem řešil tyfus a to byla tehdy tak tvrdá opatření včetně zacházení s vodou a jejími zásobami, že si to dnes neumíme představit. Jsme skoro jako v bavlnce v domácí poloizolaci. Ale tehdy se to dotýkalo všech, podniků, dodavatelů i subdodavatelů, nemluvě o obyčejných lidech. Přitom to byla velmi malá omezená epidemie, to se s dneškem vůbec nedá srovnat. Přesto se tehdy nikdo s nikým nebavil a přijala se velmi přísná opatření.

Takže autoritářský režim ke zvládnutí epidemie?

Víte, mikrobi včetně virů se nebojí nikoho, a jsou velmi demokratičtí. Jim je jedno, jestli je někdo ministerský předseda, nebo královský princ. Boj proti infekci je sice stejně důležitý jako ten za demokracii, ale jakou budeme mít demokracii, když vymřeme kvůli mikrobům? To vám bude celá demokracie už jedno. Takže ve chvíli, kdy je to nutné, je něco jako polovojenský režim důležité, abychom vůbec přežili. Jinak ale – co se týče infekcí – jsem pro iatrokracii, tedy pro vládu lékařů, aby do toho prostý lid moc nekecal, protože tomu stejně jako politici prostě nerozumí.

Maďarsko sice nejde cestou lékařů, ale určitou vládou pevné ruky ano. To je podle vás cesta?

V Maďarsku nežiji, takže tu situaci tam podrobně neznám. Jen říkám, že si myslím, že se v kritických dobách nediskutuje, ale jedná, nicméně tu moc mají mít v rukou lékaři. Když vidím u nás ty lidi politické, co stojí u těch pultíků a vyprávějí, co se zrovna děje a bude dít, tak na nich čtu, jak už jsou unavení, rádi by už dělali něco jiného. Stokrát radši by byli sto mil odtamtud, kde zrovna jsou. A ono jim opravdu není co závidět, při tom všem, co mají na krku. Fakt, že se toho u nás nakonec chopil lékař a voják zároveň (epidemiolog Roman Prymula - pozn. redakce), to považuji za velkou výhodu a je to jen dobře, jak je ostatně vidět i na výsledcích, že se koronavirus u nás daří zvládat. On evidentně ví, co dělá a co je v momentální chvíli to podstatné. Na rozdíl od politiků.

Takže nevidíte žádné zásadní pochybení v tom, jak u nás pandemii zvládáme?

To, že se ministrovi nepovedlo dodat roušky, tak to mi vážně nevadí a kritiku by za to schytávat neměl. Maršál Žukov přece taky zodpovídal za výsledek, ne za to, že se nějakému vojákovi na frontě zasekne kulomet. Nevyčítejme těm lidem něco, za co nemohou, toto opravdu nikdo nemohl předvídat. A ještě mi vadí, jak řešíme ekonomiku. Teď je každý přesvědčený, že to jeho kadeřnictví nebo tetovací salon je pupkem světa. Ne, není. Viděla jste Čapkovo Ze života hmyzu? Tak kutálet si to své hovínečko zrovna teď není dobře, teď přežije jen semknutá smečka. Nezasekněme se proto na věcech, které nejsou důležité. Odlišme politické běsnění od objektivní reality a denně si to připomínejme. Jenže u nás mám pocit, že politici jaksi zapomněli na heslo Jana Lucemburského, krále českého, který říkal: „Já sloužím“. To přece není nic hanebného, naopak.

Objektivní realitu asi málokdo dokáže nahlédnout. A upřímně se nedivím, že živnostníci se bojí, co bude a jak se uživí dál, když museli zavřít krám.

Znáte předpis A 1.1.? Ten praví, že „kázeň je hrdé vědomí vojáka o podřízení vůle vlastní vůli vyšší odpovědné“. To není ze současného Maďarska, ale z Československa z první republiky. Trochu toho podřizování se je zkrátka nutné. Přílišná demokracie se v době krize nehodí, protože jinak dříve než dodiskutujeme o nejlepších řešeních, nás odvezou na pitevnu.

Jak z toho ven?

Vakcína. To je jasné. Očkování zachránilo už mnohokrát lidstvo před likvidací. Jenže to je na několik generací, než všechny proočkujeme tak, aby se zvedla imunita lidstva jako celku. A v okamžiku, kdy se tak stane, se ten virus přizpůsobí a zmutuje, protože je to jeho přirozenost. Víte, bavíme se pořád o tom, že klekne celá ekonomika, přibude nezaměstnaných živnostníků, ale to je nesmysl. Budeme-li mrtví, tak nám může být celá ekonomika ukradená. Viry tu prostě jsou a budou a my se s nimi musíme naučit žít. S tím, že před nimi budeme mít respekt.

Dělal jsem kdysi v sanatoriu na Prosečnici, kde byli soustředěni lidé s tuberkulózou. Všichni místní to samozřejmě věděli a chodili kolem velkým obloukem, jak se báli. Ten respekt jsme bohužel trochu ztratili. Říkal jsem kdysi svým medikům – dávejte si pozor na pazoury. A to jsem chodil do pitevny pitvat bez rukavic, a nikdy se nic nestalo, žádná nákaza, ani infekce. Jenže to bylo dáno tím, že my jsme byli vycvičení pořádně si mýt ruce a opravdu se bát mikrobů. Drhli jsme si ruce deset minut kartáčem a koupali je v desinfekci z čistého lihu, takže jsme měli hrubou popraskanou kůži, ale neumírali jsme na nákazu. Jak epidemie a pandemie ukazují, právem máme mít obavy z nedodržování hygieny. Jenže dnešek? Vezměte si, že my jsme vlastně jen taková zoologická zahrada. I tam musí fungovat logika a selský rozum a nutností je dodržování čistoty. V té zoo přece musíte vynášet hnůj a dát těm zvířatům možnost očisty. U lidí je to stejné.

Zvířata v zoo nenosí roušky…

Jaká jsou další pravidla přežití v době pandemie?

Tak třeba tatínek u porodu je hezká věc, nikdy jsem proti tomu nebyl, ale to když je doba míru, to ať dělá na novorozeně ťuťuťu, ale ne prosím teď. Já trpím už jen tím, když vidím i v době bez pandemie všechny ty příbuzné, co se seběhnou k mamince do porodnice a chrchlají něžnosti nad novorozencem. To novorozeně je úplně bezbranné vůči mikrobům a nejprve se musí osídlit těmi od maminky, ta ať ho zlíbá. Ale ne od ostatních lidí. Prostě musíme s těmi mikroby neustále počítat, že projdou naším bakteriologickým filtrem a napáchají škody.

A co máme dělat jako společnost? Vy se ve svých publikacích věnujete i těmto tématům coby darwinista.

Ano, protože Charles Darwin objevil boj o život, který probíhá mezi druhy. To je prostě pravda, která existuje. Druhá je pravda, kterou zjistil anarchista Petr Kropotkin. Ten objevil sociogenezi, tedy společnou pomoc ve svém druhu. Stádo má zkrátka výhody proti jedincům, tlupa má výhody proti jedincům a vzhledem k tomu, že člověk je tvor společenský, je pro něj ta tlupa a to stádo dost podstatné.

Spojenectví sociovazeb proti něčemu je vždycky důležité. A momentálně je nesmírně důležité, abychom posilovali spojenectví proti něčemu, tedy teď konkrétně proti viru. A jako země musíme posilovat neziskové organizace, které to dávno pochopily, ne jim ubírat peníze a stejně tak podpořit ze všech sil ty, co se starají o druhé. Základem člověka je sice dědičnost, ale stejně podstatné je to, co se z toho člověka „uděje“.

Narodíte se jako člověk, ale co z vás bude, je výsledkem života. Fakt, že vytvoříme Národní divadlo, že budeme bojovat za ženská práva a za sňatky homosexuálů, to už je jakási nadstavba. Ovšem ta biologická základna je jasná: přežít a rozmnožit se. Pro ni musíme v době krize udělat všechno. Jistě občas přijdou lidé, kteří to naruší, jako Adolf Hitler. Ale nežijme v iluzorním světě, udržme se v realitě. A ta teď velí, že podstatné je chovat se jako smečka, seknout se a přežít. A ještě něco: varoval bych před lidmi, kteří jsou schopni najít chyby, ale už ne řešení.

 

SDÍLET