Výběrové základky jsou kontraproduktivní. Děti se musí naučit respektu k jinakosti, tvrdí expertka | info.cz

Články odjinud

Výběrové základky jsou kontraproduktivní. Děti se musí naučit respektu k jinakosti, tvrdí expertka

Výběrové základky jsou kontraproduktivní. Děti se musí naučit respektu k jinakosti, tvrdí expertka
 

Úřad Veřejného ochránce práv tento týden zveřejnil výstupy detailního šetření, jehož cílem bylo identifikovat problémy škol, které mají zkušenost se vzděláváním romských žáků, jsou otevřené společnému vzdělávání nebo se snaží poskytovat kvalitní vzdělání všem bez ohledu na etnicitu. Na základě tohoto výzkumu ombudsmanka připravila sérii doporučení jednotlivým aktérům, kteří mohou zlepšit situaci romských dětí v českém vzdělávacím systému. Politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál při té příležitosti hovořil s jednou z autorek šetření, socioložkou a vedoucí výzkumného oddělení v kanceláři Veřejného ochránce práv Marínou Urbánikovou.

Jsem rodič, mám dítě, které jde do první třídy. Chci pro něj pochopitelně to nejlepší. Znám rizika spojená se segregovanými školami. Co byste mi doporučila?

Doporučila bych vám nejdříve zjistit, která škola je pro vaše dítě spádovou školou, to znamená, která škola vaše dítě musí přijmout – bude to některá ze škol v okolí vašeho bydliště, což je dobré, protože by vaše dítě nemuselo docházet daleko. Pak bych vám doporučila se jít do školy podívat. Promluvit si s ředitelkou nebo ředitelem, případně se podívat, jak škola funguje, podívat se na webové stránky školy.

Rozumím přitom určitému pokušení skenovat pověst školy z hlediska – dejme tomu – její akademické excelence, na druhé straně si ale myslím, že je důležité, aby se děti nezačaly dělit na ty šikovné a perspektivní a ty méně šikovné a méně perspektivní příliš brzy, aby děti přišly do styku i s dětmi z jiného prostředí, než je to jejich, a aby se děti z různých sociálních skupin vzdělávaly společně.

V tom případě je otázka, co je to nejlepší škola?

To je klíčová otázka. Záleží samozřejmě na tom, jaká kritéria zvolíme. Akademická excelence rozhodně není jediná hodnota. Není důležité také to, aby škola své žáky co nejlépe připravila na reálný život v různorodé společnosti, kde budou nutně přicházet do styku s různými lidmi, kteří budou mít různé schopnosti a různé hodnoty? Zcela jistě také existují rodiče, kteří chtějí, aby jejich dětem bylo ve škole rozuměno, aby měly individuální přístup a aby přišly do styku s různými dětmi a naučily se s nimi vycházet.

Existují také jiná kritéria, a nikoli pouze ohled na úspěšnost absolventů a počet těch, kteří uspěli například v přijímacích zkouškách na střední školy. Je potřeba přemýšlet, co pro nás znamená dobrá škola, přičemž to určitě neznamená uplatňovat pouze úzce výkonnostní pohled. Naopak, ten vede k mnoha negativním důsledkům.

Takže pokud někdo s motivací dát svému dítěti to nejlepší vzdělání pro něj vybírá už u základních škol ty, které lze označit za progresivní, prestižní nebo dokonce elitní, tak vy byste řekla, že jedná kontraproduktivně?

Je to kontraproduktivní, zejména pokud opustíme úzce individualistické hledisko. V první řadě je povinností státu, aby zabezpečil, aby všechny veřejné základní školy byly přibližně stejně kvalitní. Neměly by tedy za veřejné peníze vznikat na jednu stranu elitní školy pro děti z dobře situovaných rodin, a na druhou ty pro děti z chudých rodin nebo děti s vyšší potřebou podpory. Pro všechny z nás, pro celou společnost bude nejlepší, pokud budeme moct dávat děti do základní školy, která je k našemu bydlišti nejblíže, aniž bychom zdlouhavě uvažovali nad tím, zda je pro naše dítě dost dobrá.

Za velmi důležité také považuji, a v budoucnu to bude ještě důležitější, aby si děti již v útlém věku osvojovali schopnost vycházet také s dětmi z jiného prostředí. Měly by si zvykat na heterogenitu, měly by si zvykat na to, že různí lidé mají talent na různé věci, aby respektovaly jinakost, nebo aby se samy přesvědčily, že kvality člověka nespočívají pouze v tom, jaký má školní prospěch.

To všechno je něco, co budou čím dál víc potřebovat jako dospělí občané. Žijeme spolu v jedné zemi, a musíme spolu vyjít a dohodnout se. Pokud spolu různé sociální skupiny nikdy nepřijdou do styku, a již od útlého dětství se budou pohybovat ve svých bublinách, dialog se bude těžko navazovat a vzájemná empatie těžko rozvíjet.  

A jak byste reagovala na poznámku, že to některé z nich bude brzdit?

Pokud vím, česká data na dané téma neexistují. Avšak zahraniční průzkumy, se kterými jsme pracovali, například ty ze Spojených států amerických, které zkoumaly dopady desegregace v základním vzdělávání, neprokázaly, že by heterogenní třídní kolektivy snižovaly výsledky dětí z majoritní populace a jejich šance v dalším vzdělávacím procesu. To znamená, že ve školách v zemích, kde se podařilo narušit segregovaný systém vzdělávání, se neukazují negativní důsledky, pokud jde o vzdělání a další kariéru žáků z majority.

A naopak se ukazují pozitivní důsledky pro děti ze zranitelných sociálních skupin, a to právě z toho důvodu, že kolem sebe vidí děti z jiného prostředí, například z rodin, kde mají rodiče vyšší vzdělání, a kde mají děti také vyšší studijní i kariérní aspirace. To dětem ze sociálně vyloučeného prostředí formuje lepší představu, co všechno je v životě možné dosáhnout, o co všechno lze v životě usilovat, a že je důležité se snažit. Pokud zůstávají uzavřené pouze ve svém sociálním prostředí, na něco podobného dost možná nedohlédnou.

Jak v tomto světle hodnotíte rozličné alternativní školy, třeba waldorfské? Ptám se především proto, že do nich zcela jistě umísťují své děti podobné typy rodičů. Anebo rodiče z podobného sociálního prostředí. Také k tomu nemám data, ale odhaduji, že přispívají k homogenizaci vzdělávacích zařízení. A zároveň to zcela jistě dělají s těmi nejušlechtilejšími motivacemi…

Upřímně vám řeknu, že na toto téma debatuji s mnoha lidmi ve svém okolí. Jsou to nekonečné diskuse. I lidé, kteří jsou velice otevření a tolerantní a jsou přesvědčeni o hodnotě sociální koheze, často otočí, když se jedná o jejich děti. Přerod obvykle nastává nejpozději v situaci, kdy jdou jejich děti do první třídy, pokud ne již v době, kdy jdou do školky. Část lidí v tento moment začne uvažovat jinak, než doposud.

A mají jediný, i když velice pochopitelný zájem: zabezpečit pro své děti co nejlepší výchozí pozici, pokud jde o jeho postavení v dospělosti. Pokud se na to podíváme skrze teorii kulturního kapitálu, který lze v naší společnosti dobře konvertovat na kapitál ekonomický, tak jednají racionálně v tom smyslu, že pro své děti chtějí co největší konkurenční výhodu oproti ostatním.

Z tohoto pohledu jde o pochopitelnou strategii, a rozumím také tomu, že oni zkrátka nemají čas čekat, než se státu podaří zajistit, aby všechny školy byly na podobné úrovni a všude měly děti plně individuální přístup a učily se prostřednictvím inovativních metod. Zároveň si ale nemyslím, že jde o zcela vhodný postup právě kvůli celospolečenským dopadům.

Otázka také je, kolik takových škol celkem existuje. Pokud bychom mluvili konkrétně o waldorfských školách, nemyslím si, že jich je nějaký významný počet. Určitě jich není tolik, aby to významně pohnulo celou vzdělávací soustavou. Celkově se podíl dětí v soukromých základních školách pohybuje pouze kolem dvou procent z celkového počtu dětí v základním vzdělávání.

V každém případě bych se z pozice rodiče potom alespoň snažila svému dítěti zprostředkovat kontakty také s dětmi z jiných sociálních prostředí. A to proto, aby od útlého věku vědělo, že existují také lidé, kteří žijí například se zdravotním postižením, vyrůstají v jiných materiálních podmínkách a podobně, a přesto to mohou být dobří kamarádi a poctiví a šikovní lidé.

Vrátím se na začátek. Jsem Romský rodič, mám dítě, které jde do první třídy. Chci pro něj pochopitelně to nejlepší. Co byste mi doporučila?

Jednoznačně bych doporučila, abyste své dítě dal do školy, kde se vzdělává vyšší podíl dětí z majority. A to i za cenu, že byste musel své dítě doprovázet do vzdálenější školy. A to právě proto, že víme, že i když se mnoho škol vzdělávajících převážně romské dětí velice snaží, uplatňuje individuální přístup, poskytuje jim i jejich rodinám velkou podporu, a to nejen v oblasti vzdělávání, v takto etnicky homogenních školách mohou být na děti kladeny nižší nároky, častěji nepokračují na střední školy a podobně. Je to i kvůli tomu, že vzdělávání ve třídách s vysokým počtem dětí vyžadujících vyšší míru podpory je zkrátka náročné.

Jinak řečeno bych povinnost sledovat nejlepší zájem dítěte vykládala tak, že je třeba, aby dítě nenavštěvovalo školu, která je segregovaná. Samozřejmě tady existuje obava spočívající v tom, jak se budou v majoritní běžné škole k mému dítěti chovat. I v tomto případě platí, že ani romští rodiče nemají čas čekat, než se všechny školy naučí dobře pracovat také s dětmi s odlišnou etnicitou, nebo případně s dětmi s vyšší potřebou podpory. V každém případě bych se snažila vybrat také takovou školu, kde bych měla pocit, že je tam moje dítě vítáno. A že se na něj nebudou dívat skrz prsty.

A jak se tito rodiče mají zachovat v situaci, kterou jste sama zmínila na tiskové konferenci. Tedy že jsou už kdesi na chodbě vystaveni ústrkům v tom smyslu, že jim vedení škol doporučuje dát děti jinam, většinou právě do škol, kde mají s Romy větší zkušenost a takříkajíc to „s nimi umí“…

Prakticky postup je takový, že se člověk nesmí nechat odradit mezi dveřmi. Vždycky je dobré mít o odmítnutí písemný doklad. Může totiž nastat situace, kdy pro vaše romské dítě místo nebylo, ale pro děti z majority se našlo.

Jak se lze v takové situaci bránit?

Je třeba nenechat se odbýt ústně někde na chodbě školy. Když se půjdete neformálně informovat do školy, zda by vaše dítě přijali, je dobré, když si sebou vezmete i někoho dalšího, například příbuzného, kamaráda nebo sociálního pracovníka, abyste měl v případě potřeby svědka. I když vás ústně odmítnou a budou argumentovat, že škola již nemá kapacitu nebo že by jinde bylo vašemu dítěti lépe, protože se tam již vzdělává více romských dětí a vaše dítě bude mezi svými, podejte písemně přihlášku.

Pokud by se ředitelka nebo ředitel bránili ji převzít, zašlete ji třeba doporučeně poštou. Pokud dostanete rozhodnutí o nepřijetí, máte lhůtu patnáct dnů od doručení na to, abyste se odvolal. Odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí se podává ředitelce nebo řediteli, kteří vydali zamítavé rozhodnutí. Rozhoduje o něm krajský úřad v době zhruba dvou měsíců ode dne podání odvolání. Když ani to nepomůže, lze také podat správní žalobu k soudu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud